Zahradní město – cesta k reformě společnosti? (Vendula Hnídková)

Zahradní město – cesta k reformě společnosti?

Myšlenka zahradních měst je důležitým kulturním odkazem 19. století, který se hluboce zapsal do století dvacátého. Překotná urbanizace industriální společnosti dovedla města a jejich obyvatele do tak nevyhovujících kontur života, že se mnozí reformátoři snažili přijít s koncepcí, která by účinně zvrátila velmi problematickou situaci panující v metropolích a průmyslových centrech.

Jedním z vizionářů, jehož představy rychle nalezly široký ohlas, a to doslova napříč kontinenty,[1] byl Ebenezer Howard (1850–1928). Anglický myslitel Howard byl nesmírně zajímavá osobnost, která je dnes profesně známá především jako stenograf anglického parlamentu.[2] Ale této jeho roli předcházela životní etapa, kdy se ve Spojených státech amerických pokoušel uživit jako zemědělec. To se mu sice nepodařilo, ale v obou těchto pracovních polohách lze vytušit praktické zdroje pro vznik jeho koncepce zahradních měst.

Zahradní města se měla v Howardových představách stát východiskem z panující krize velkoměst. Přitom je ale důležité zdůraznit, že zahradní města pro něj neznamenala vlastní cíl, nýbrž je chápal jako prostředek k reformě společnosti. Takový záměr prozrazuje už samotný název jeho spisu To-Morrow: A Peaceful Path to Real Reform, který vyšel v roce 1898 v Londýně. Známější ale zůstává až druhé vydání s titulem Garden Cities of To-morrow, které následovalo o čtyři roky později.[3] Na vydání druhé publikace bezprostředně navázalo založení Garden Cities Association, jejímž prostřednictvím vzniklo první zahradní město Letchworth.[4]

A co to vlastně zahradní město je? Ebenezer Howard si ho představoval jako novou formu osídlení, která maximálně využívá přednosti města i venkova, ale odfiltruje nedostatky obou těchto tradičních modelů.

V Howardových vizích se zahradní města neměla stát jen decentralizovaným sídlem, které synergicky vzejde z kladů obou typů a zároveň odvrhne jejich zápory, ale především měla stvořit zcela nové prostředí, v němž bude možné utvářet výrazně kultivovanější pracovní, ekonomické a v neposlední řadě sociální vztahy mezi lidmi. To je právě ta cesta k reformě společnosti. A také až banálně jednoduchá představa. Aby vůbec mohla fungovat, formuloval ji Howard na sérii praktických principů.

V první řadě stanovil populační limit na 32 000 obyvatel, aby zahradní město nenabobtnalo do nechtěných rozměrů. Zároveň určil, že zahradní město musí mít výrobní sféru, a to nejen v průmyslových odvětvích, ale také v zemědělství, aby se nezredukovalo pouze na rezidenční funkci. Na tu navazoval takzvaný zelený pás, který měl obyvatelům poskytovat přírodní zázemí. Zeleně mělo být ostatně hojně i uvnitř města, v samotném jádru se měla nacházet veřejná zahrada. Kromě dostupnosti krajiny zůstávalo důležité i propojení s původními centry, které měla na počátku 20. století zajistit železnice.

Veškeré uvedené zásady pevně vycházely ze stěžejního pravidla – a tím bylo vlastnictví půdy. Ta se v zahradním městě rozhodně nesměla stát předmětem spekulace. V ideálním případě měl předem nashromážděný vstupní kapitál umožnit zakoupení zemědělských pozemků, jejichž hodnota okamžitě stoupla proměnou na městské parcely.

Akvizice pozemků se však ukázala jako stěžejní limit, který znemožnil vznik nových sídel na zelené louce. Finanční nároky bývaly vysoké a dostatečně rozsáhlé území pro vznik celého města bylo málokdy k dispozici. Přesto se v rozmezí dvou dekád podařilo v Anglii založit zahradní města Letchworth a Welwyn.

Zahradní město mělo fungovat na pragmaticky kalkulovaném přístupu, v jehož rámci se veškeré zisky z nájmů a obecní daně měly po zaplacení hypotečního úvěru přerozdělovat zpět pro účely zajištění provozu města. Sám Howard tuto praxi definoval následovně: „Jedním z nejvýznačnějších rozdílů mezi zahradním městem a jinými městskými správami jest způsob opatřování jeho příjmů. Veškerého jeho příjmy plynou z nájemného; účelem tohoto díla pak jest mimo jiné ukázati, že nájemné, které lze žádati od různých držitelů pozemků a jež bude odvedeno do pokladny zahradního města, úplně stačí k hrazení všech potřebných výloh.“[5]

Ebenezer Howard přisuzoval městské správě přesně takovou roli, na niž bude mít odborné kapacity. Přestože se nezaštiťoval přímo socialistickými ideály, rozhodně nebyl zastáncem konzervativních hodnot vzývajících malý stát a malé daně. Naopak věřil, že zahradní město dokáže z malých finančních odvodů vybudovat bohatě rozvinutou komunální sféru. Své vize doprovodil velmi pečlivými propočty, jejichž význam už je dnes rozostřený vzhledem k posunům cen i měny. Každopádně pro Howardovy současníky představovaly velmi přesvědčivý názor, který doslova strhl lavinu na poli městské reformy a nastartoval mezinárodní hnutí zahradních měst.

Přestože si tuto ideu městské reformy spojujeme předně s architekty a urbanisty, hledali účinnou nápravu alarmujících životních podmínek panujících ve městech i další příslušníci společenských elit. Vedle lékařů, právníků či politiků se v nemalém počtu jednalo také o průmyslníky, kteří se prostřednictvím budování vlastních dělnických kolonií pokoušeli pozvednout životní standard svých zaměstnanců.

Mezi nimi lze jmenovat anglické modelové vesnice Bournville, kterou založili členové kvakerského rodu Cadbury, dále Port Sunlight, jehož zrod vzešel od bratří Leverů, anebo německé sídliště Margarethenhöhe u Essenu, které na počátku 20. století založila Margarethe Krupp. A do dané množiny lze vsadit také transformaci Zlína pod taktovkou Tomáše Bati.

Ve vztahu ke Zlínu se idea zahradního města objevuje průběžně a leckdy nahodile, ale skutečně ji lze skloňovat pouze v období první světové války, kdy se Tomáš Baťa společně s architektem Janem Kotěrou zabývali skokovým rozšířením města a jeho funkcí. Spolupráce Bati a Kotěry, navázaná už v roce 1911 při úpravách Baťovy vlastní vily, získala během války zcela nový impulz i směr.[6]

Známá legenda o tom, jak Tomáš Baťa jasnozřivě odhadl budoucí potřebu vojenské obuvi a jak její výrobu strhující cestou do Vídně zajistil pro svůj podnik, se už vřadila mezi zakladatelské mýty zlínského hospodářského zázraku. S obrovským boomem výroby však přímo souvisel i prudký nárůst počtu zaměstnanců. Pro ty však v nevelkém Zlíně doslova nebylo místo. Kromě obstojného ubytování nedostačovala pochopitelně ani základní městská infrastruktura.

V kritické situaci se Tomáš Baťa začal zabývat potenciálem Zlína stejně jako jeho výše uvedení předchůdci. Osobně se nacházel ve velmi specifickém mentálním nastavení, které inspirovala četba Tolstého a Zoly.[7] A to zřejmě dobře konvenovalo s Kotěrovými urbanistickými záměry, které vykazovaly mnohé kvality zahradního města.[8]

Jan Kotěra už měl bohaté teoretické i praktické zkušenosti s koncipováním dělnických kolonií, například v Lounech nebo ve Dvoře Králové, ale ve Zlíně se před ním otevírala příležitost navrhnout podstatně vyspělejší urbánní verzi osídlení. Tedy tu, kterou se už dříve Kotěra pokoušel prosadit v hlavním městě, když se v roce 1912 stal jedním ze zakládajících členů Komitétu pro zřízení zahradního města.[9]

Ve výsledku se ani ve Zlíně nepodařilo zahradní město realizovat. Kotěrovo rozšíření Zlína, známé ze zastavovacího plánu z roku 1918, důmyslně sestávalo ze čtvrti vsazené mezi původní město a továrnu, kam architekt situoval veřejné objekty. Ve svahu nad továrnou pak navrhoval obytné domy, mezi něž také umístil dvojici zemědělských družstev. Jejich zřízením by se usnadnila adaptace venkovského obyvatelstva na život ve městě a zároveň by se naplnila Howardova vize o vlastním zemědělství jako důležité součásti zahradního města. Ambiciózní záměr ale nedošel naplnění.

Velkorysost původního Kotěrova plánu je dobře patrná ze srovnání s pozdější Gahurovou zástavbou. Zatímco Kotěra situoval podél hlavní silnice sérii řadových domů a výše do stráně osázel čtyřdomky do prostorných zahrad, které se ve výsledku slévají do rozlehlého sadu, navazující zástavba už vykazuje výrazně intenzivnější hustotu domů na úkor zeleně.

Navzdory posunu ideologického východiska od zahradního města po přísně kontrolované dělnické kolonie Baťova koncernu si Zlín získával sympatie u mezinárodního publika.[10] Život továrních zaměstnanců obývajících Baťovy domky se ovšem odvržením Howardova modelu odehrával na podstatně striktnějších kolejích.[11]