Vzorová reforma školství ve Zlíně – školství mezi firmou a veřejným prostorem (Tomáš Kasper, Dana Kasperová)

Vzorové firemní město Zlín produkující v meziválečném období nejen zboží, ale převážně životní styl se rovněž nevyhnulo otázce „nové školy“, tedy problematice výchovy a vzdělávání „nového člověka“ jako součásti tzv. reformy společnosti.

 

   Vzdělávání a výchova v baťovském Zlíně probíhaly dvěma způsoby. Zaprvé se jednalo o oblast tzv. firemního odborného školství a s ním spjatou praxi internátní výchovy. Koncept výchovy Baťových „mladých mužů“ a „mladých žen“ se realizoval od roku 1925 v Baťově škole práce. Dále s „nároky praxe“ rostl i počet odborných škol zřizovaných firmou Baťa a velmi rychle se rozvíjely krátkodobé – leč efektivně pojaté – firemní vzdělávací kurzy či (od roku 1935) osvětové a vzdělávací akce v rámci činnosti Studijního ústavu. „Firemní dorost“ se měl socializovat jak prací ve firmě (tedy praxí), tak i výukou ve firemní škole a kurzech. A také linií osobního rozvoje mladého člověka, který se měl nést v duchu pevně daného řádu, disciplinace a vychovatelem (i výchovným systémem) kontrolované seberealizace v rámci každodenního života v mládežnických internátech a jeho doprovodných volnočasových aktivitách.

 

    Zadruhé byly výchova a vzdělávání v baťovském Zlíně součástí veřejné služby v rámci povinného školství. Ve Zlíně, kde funkci starosty, zodpovídajícího v mnoha ohledech za stav a rozvoj povinného školství, zastával Tomáš Baťa či později „Baťovi muži“, se ve veřejném školství mísil „duch batismu a étos firemního města“ se vzdělávací politikou československého státu. Ideální podoba „nové školy“ byla v meziválečném Československu zásadní otázkou politického, odborně pedagogického a širšího společenského života (jak českého, slovenského, tak i sudetoněmeckého).

 

    V prvním desetiletí v tehdejším Československu samotné učitelstvo představilo a realizovalo různé modely reformy školy. Jejich společným jmenovatelem byla, při vší různorodosti jednotlivých reformních školských pokusů a s vědomím konfliktního požadavku tzv. „národního úkolu školy“ (nutně problematického v mnohonárodnostním státě Čechů, Němců, Slováků, Maďarů, Rusínů, Poláků, Židů), problematika tzv. školy jednotné (vzdělávající osm let žáky pospolu, nikoli odděleně na různých typech škol a víceletých gymnáziích), avšak vnitřně diferencované (umožňující v rámci výuky reagovat na psychologickou i sociální různorodost žáků diferenciací vzdělávacího obsahu, metod a vyučovacích přístupů).

 

    Jednotná vnitřně diferencovaná škola měla být školou podporující demokratizaci společnosti a řešení tzv. „sociální otázky“, tedy zaručující či alespoň podporující již tehdy tematizovanou rovnost vzdělávacích šancí. Zároveň se ověřovaly a vyhodnocovaly školské reformní modely zakládající se na tzv. činné škole, aktivním učení, a modely zdůrazňující žákovu jedinečnost na jedné straně a podporu tzv. společenského života školy, tedy rozvoj školní demokracie, na straně druhé (zakládání školních samospráv, parlamentů, vydávání žákovských časopisů, kronik, pořádání školních žákovských slavností, žákovských kulturních či společenských akcí ve spolupráci s představiteli obce, širšího kulturního či profesního života, ale i podpora participace rodičovské veřejnosti na chodu a rozvoji školy i na samotné výuce).

 

    Požadavek aktivního učení v „pracovní a společenské škole“ platil za základ reformních snah ve zlínských veřejných školách. Ty se staly v roce 1929 pilířem československé meziválečné školské reformy. Reformní program podporoval jak Tomáš Baťa, tak zlínské učitelstvo a často i rodiče zlínských žáků a žákyň. Navíc se dařilo zlínský reformně pedagogický model, opřený o zásady amerického pedagogického pragmatismu, principy „learning by doing“ a „school democracy“, propojit se snahou o „vzdělání pro život“ v duchu batismu, principů racionalizačního hnutí. Činnostní model výuky – experimentování, měření, laborování, ale i vlastní psaní textů, navrhování modelů, plánů, řešení projektů a problémů „života“ zlínskými žáky – podporoval činorodost, samostatnost i spolupráci žáků a kladl důraz na význam práce a pracovní morálky pro budoucí život žáka. Ve městě plánované modernity, prosperity, práce a optimismu mládí se tak pedagogické principy školské reformy doplňovaly s požadavky na morálku a životní principy v „company town“.

 

   Firma Baťa významně spolufinancovala stavbu moderních školních budov včetně moderních tělocvičen či venkovního bazénu. Budova Masarykovy obecné a měšťanské školy v tzv. školní čtvrti, otevřená v školním roce 1928/29, sloužila od roku 1929/30, pod vedením ředitele Stanislava Vrány, reformním cílům jako Masarykova pokusná měšťanská škola.  K ní přibyla od roku 1937/38 budova Komenského obecné a měšťanské školy na Zálešné, vedená ředitelkou Norou Hradilovou, a od roku 1935 pokusná obecná a později i měšťanská škola v Otrokovicích Baťově, vedená ředitelem Vladimírem Konvičkou.

 

    Firma dále zprostředkovaně podporovala např. platy učitelů (přes spolek rodičů), nadstandardně vybavila pokusné školy pomůckami, knihami, encyklopediemi, časopisy apod. Rovněž se učitelům dostávalo podpory v dalším vzdělávání, ve studijních cestách (i do zahraničí). „Na oplátku“ učitelé pokusných škol aktivně tvořili a psali pracovní učebnice, připravovali podklady pro projektové způsoby výuky (zdůrazňující regionální – firemní – charakter mnoha projektových úkolů a řešených problémů) a rovněž vyučovali a přednášeli ve firemních kurzech a v Baťově škole práce. Symbióza mezi firemním a veřejným školstvím tak byla ve Zlíně značná. Přesto učitelstvo zlínských pokusných škol nepřekročilo hranici nezávislosti veřejného školství a zásady výchovy demokratického občana neustoupily ve zlínských pokusných školách privátním či firemním zájmům.

 

    Zlín, město pokroku a modernity, se tak stal ve 30. letech 20. století nejen centrem reformy člověka, ale současně také „vzorovým městem“ školské meziválečné reformy – fyzickým a sociálně kulturním prostorem výchovy „nového člověka“ v duchu modernity, pokroku a racionalizace. „Sociální laboratoř“ Zlín se stala rovněž „pedagogickou laboratoří“ meziválečného období. Do zlínských pokusných škol jezdilo české, slovenské i zahraniční (např. jugoslávské, německé, rakouské, americké) učitelstvo na hospitace, krátkodobé studijní návštěvy i dlouhodobé stáže. Reformně pedagogický koncept Zlína byl jak modelem v baťovských satelitech, tak i vzorem pro mnoho škol v dalších částech tehdejšího Československa i Evropy.     

 

 

Tomáš Kasper, Dana Kasperová