Prvomájové oslavy ve Zlíně a Gottwaldově (Martin Marek)

Svátek práce, v mnoha zemích asociovaný s Prvním májem, je mezinárodním svátkem pracujících, který se od roku 1890 slaví 1. května. Podnětem k připomínání se stala stávka amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886, kdy bylo při střetu s policií zabito několik demonstrantů. Za mezinárodní svátek pracujících jej prohlásil kongres Druhé internacionály o tři roky později. V českých zemích se svátek poprvé slavil již v jubilejním roce 1890 v Praze na Střeleckém ostrově.

 

   Rychlost, s jakou oslavy tohoto svátku rezonovaly v mezinárodním měřítku, souvisela s proměnou tradičních komunit v moderní industriální společnosti 19. století. Oslavy 1. máje se staly vhodnou příležitostí ke kolektivnímu prosazování politických vizí různých sociálně demokratických hnutí. Jejich popularita měla ještě jednu příčinu: ani u těchto rituálů nešlo výhradně o ideologii, ale i o vytržení z každodennosti. Kolektivní zábava ve všech formách byla ve sledované době pro každodennost lidí klíčová a byla nedílnou součástí jejich životů. Termín konání oslav se přitom kryl s tradičním vítáním jara. Provázání konce zimy s odklonem od starých společenských pořádků mezi účastníky rezonovalo.

   O podobě prvních zlínských prvomájových oslav za existence rakousko-uherské monarchie se dochovalo jen nemnoho zpráv. Věrohodně doložená je manifestace roku 1904. Z průběhu pozdějších manifestací 1. májů a míst, kde se konala jejich ústřední část, vyplývá, nakolik si organizátoři všímali mocenského uspořádání ve městě. Oslavy organizované místním sociálně demokratickým hnutím se odehrávaly pravidelně na hlavním Náměstí (dnešní náměstí Míru). V hierarchicky uspořádaném prostoru města měli dělníci, žijící obvykle v periferních částech města, příležitost legálně demonstrovat své nároky na zlepšení sociální situace před domy nejmovitějších rodin. Tento proces jejich zviditelnění byl důležitý pro získání společenského respektu u dalších sociálních tříd, proto se trvalo na vážnosti a disciplíně účastníků.

 

   Na Náměstí také docházelo k vystoupení prestižního řečníka z řad poslanců Říšské rady ve Vídni a významných sociálnědemokratických straníků: jako například poslance Vlastimila Tusara, pozdějšího druhého československého předsedy vlády, v roce 1912. Ve svém projevu seznamoval účastníky s důvody manifestace a jménem přítomných dělníků popisoval jejich požadavky týkající se zlepšování životních podmínek. Po projevu se uskutečnil průvod účastníků městem. Politická demonstrace přecházela v odpoledních hodinách do volnějšího programu vyplněného obvykle sledováním divadelního představení a taneční zábavou.

    Zahájení tradice baťovských májových oslav v městském prostoru navazuje na přímé zapojení a ingerenci firmy do komunální politiky v roce 1923. Svou roli přitom jistě sehrála také snaha neutralizovat místní tovární konkurenty a politické protivníky v čele s komunisty. Baťovské oslavy svátku pracujících pořádané firmou od roku 1924 vyznívají v kontextu tradice Prvních májů coby manifestací socialistických hnutí zdánlivě paradoxně. Zvláště když měl Tomáš Baťa osobní zkušenost se sociálně demokratickou odborovou organizací, která roku 1906 stála v čele tovární stávky. Hlavní motivace oslav však byla mnohem zásadnější, Tomáš Baťa věřil, že jím budovaný ekonomicko-společenský model, později označovaný batismus, uskutečňuje soulad mezi zájmy kapitalisty a zaměstnance v podobě jakéhosi „třídního kompromisu“. 

 

    Oproti starší zlínské tradici, kdy dělníci manifestovali své nároky na historickém náměstí, měly baťovské První máje odlišný průběh i vyvrcholení. Baťovský průvod po několik let procházel ulicí Zahradní (dnes je součástí třídy Tomáše Bati), Masarykovým náměstím (dnešní náměstí Míru), ulicemi Rašínovou a Dlouhou, na jejímž konci překročil po tzv. cigánovském mostě řeku Dřevnici. Odsud účastníci pokračovali Tyršovým nábřežím a zpět na levý břeh se vrátili mostem na Čepkově. Dále pak pokračovali ulicemi Bartošovou, Soudní a Zahradní na provizorní seřadiště v továrně, kde vyslechli projevy pověřených vedoucích a svého šéfa.

 

   V projevu Baťa rekapituloval hospodářské výsledky předchozího roku, zhodnotil dosažené úspěchy v závodě a továrním městě, případně kritizoval obchodní nedostatky. Závěrem pak obvykle nabádal k napnutí úsilí k další hospodářské soutěži. Kvůli rostoucím počtům účastníků bylo seřadiště ještě koncem 20. let přemístěno do nezastavěných prostor nad továrnou, čemuž se uzpůsobovala výsledná trasa průvodu, a v některých letech se dokonce obrátil i jeho směr.

 

   Po vytlačení místní politické konkurence, které započalo vítězstvím v obecních volbách roku 1923 a završilo se ovládnutím prakticky celého zastupitelstva baťovskou kandidátkou v roce 1931, se postupně proměnilo prostorové uspořádání města. V příštích patnácti letech tak vedle tradičního politického centra města, reprezentovaného radnicí a přilehlým náměstím, vyrůstá nová veřejná aréna v místech náměstí Práce a Průkopníků.

 

    Reálným projevem nového uspořádání bylo přenesení hlavního mocenského ústředí města z budovy radnice do baťovské ředitelny v přímém sousedství nových náměstí v tovární části Zlína. Mocenský řád zdůraznila výstavba reprezentativních výškových budov: šestipodlažního Obchodního domu, desetipodlažního hotelu Společenský dům (dnešní hotel Moskva), sedmnáctipodlažní správní budovy č. 21, na které seshora nahlíželo ikonické „duchovní centrum“ továrního města – Památník Tomáše Bati. Novou výstavbou byla zrušena železniční vlečka do nedaleké cihelny, která z dnešního pohledu naprosto paradoxně protínala prostranství mezi Tržnicí a Obchodním domem. Uvolněné prostranství po cihelně posloužilo k vybudování stadionu navazujícího na vznikající školní čtvrť. Odstraněn byl rovněž bývalý zámecký statek Panský dvůr stávající v místech dnešního parku Komenského a na nové místo se dostalo také provizorní autobusové stanoviště.

 

    Mezi lety 1927 až 1938 se na těchto nových náměstích konaly všechny prvomájové baťovské manifestace, než tato tradice s nacistickou okupací vzala za své. Výběr nového reprezentativního shromaždiště pro konání Prvních májů byl reakcí na rostoucí počet firemních zaměstnanců, baťovské prvomájové manifestace byly největšími dělnickými festivitami v celém meziválečném Československu, ve 30. letech dosahovaly podle údajů baťovského tisku prý i sto tisíc účastníků.

 

    Výjimečnou se stala slavnost roku 1937, oslavující návrat šéfa koncernu Jana Antonína Bati z úspěšné obchodní cesty kolem světa. Podle zpráv baťovského tisku mělo být při manifestaci na náměstí přítomno až 90 tisíc účastníků a na trase průvodu dalších 50 tisíc přihlížejících hostů. Efekt masovosti zvýrazňoval nepřerušený, stejnosměrný nástup desítek tisíc zaměstnankyň a zaměstnanců všech oddělení a dílen na náměstí Práce.

 

    Baťovským májovým oslavám předcházela precizní příprava. Již několik měsíců před oslavou začalo vedení na svých pravidelných sobotních konferencích projednávat jejich charakter, postupně byl sestaven přesný program a jednotliví vedoucí pověřeni jeho organizací. V nejhektičtějším posledním týdnu se prováděly náročné stavební úpravy, budovaly se tribuny, zajišťovala výzdoba. Přípravy oslav zaplňovaly většinu času managementu, stranou nezůstal prakticky žádný z jeho členů. Úspěšný průběh oslavy byl současně prověrkou dobře fungujícího Baťova mediálního průmyslu, ať již šlo o zapojení všech jeho pracovníků do příprav, pravidelné informování čtenářů, instruování posluchačů, či následné marketingové zhodnocení oslav. Souběžně s přípravami probíhaly po několik týdnů v dílnách tzv. májové soutěže, jejichž vítězové pak byli na oslavě dekorování odznakem Vítězství práce.

 

    Vlastní oslava měla za cíl dokonalou veřejnou inscenaci vytvářející obraz firemního organismu továrního města, ve které měl každý člen pevně určenou pozici. Charakteristickým rysem oslav se stal nástup „mladých mužů“ a „mladých žen“, kteří se od okolí odlišovali jednotnými svátečními uniformami. Nechybělo defilé masy zaměstnanců s transparenty před hlavní tribunou. Středobodem oslav byl projev šéfa před nastoupenými „spolupracovníky“.

 

    V něm při rekapitulaci hlavních zásad batismu zdůrazňoval svou apolitickou pozici, kterou ztotožňoval s racionálním pragmatismem stojícím mimo stranický systém. Začlenění baťovských dělníků do budované společnosti továrního města bylo provázeno přísným dohledem a kontrolou pracovní síly – na prvomájových oslavách tuto kontrolu symbolizovala manifestace disciplíny. Transparenty vyjadřovaly všudypřítomný zápas o efektivnější hospodaření, o postavení na trzích (obchodní boj), o nového člověka. Podobný „bojovný“ charakter vyjadřovaly často i alegorické vozy. Ať již šlo o ztvárnění rozvoje jednotlivých průmyslových odvětví, zobrazení rychlosti obchodní spolupráce, či zpodobnění zásadních sociálních proměn, cílem zdůrazňovaných rozdílů mezi nehybnou „řemeslnou“ minulostí a dynamickou „industriální“ přítomností nebylo jen dosáhnout pocitu úspěchu z dosažených výsledků, ale implicitně připomenout „nezbytnost“ každodenního zápasu moderní společnosti.

 

     Transparenty přítomné již při nástupech na náměstí Práce se společně s alegorickými vozy mohly plně rozvinout až v průvodech, které ve druhé polovině 30. let obvykle po projevech procházely třídou Tomáše Bati, ulicemi Dlouhou a Rašínovou, spodní částí náměstí Míru a pokračovaly ulicemi Bartošovou a Soudní. Jejich účastníci se potom po třídě Tomáše Bati vraceli na prohlídku závodních provozů v továrním areálu firmy Baťa.

    Osmiletá válečná odmlka – poslední oslava se konala 1. května 1938, první po válce byla až v roce 1946 – neznamenala jen dočasnou pauzu, pouhé přerušení tradice. Rok 1945 se stal v moderních evropských dějinách mezníkem v pravém slova smyslu. Zkušenosti s krvavým nacistickým režimem a frustrace ze špatných sociálních podmínek panujících za předválečných hospodářských krizí vedly i v české společnosti k odklonu od „nedostatečné“ minulosti.

 

   V roce 1945 panoval prakticky celospolečenský konsenzus neobnovovat předválečné poměry. Společnost se upínala k nejasně definované budoucnosti. Nepanoval však jednotný názor na její podobu, do představ se promítaly odlišné zkušenosti a očekávání jednotlivých sociálních a generačních vrstev.

 

   Otevřenost možných cest vývoje byla jasně patrná také na charakteru prvních poválečných oslav ve Zlíně, pořádaných v letech 1946–1947 samostatně jednotlivými politickými stranami. Po mnohaleté nadvládě přísně řízených a pečlivě organizovaných baťovských oslav znamenalo souběžné pořádání hned čtyř různých májových průvodů naprostou novinku. Nejradikálnější naplnění příslibů nejasně definované, mnohoslibné budoucnosti bylo spojováno s komunistickou stranou. Rovněž Československá strana národně socialistická se upínala k budoucnosti, hledala ji však ve věčnosti národní pospolitosti. Svou pozici v levicovém spektru hledala svými středovými názory dost složitě třetí z levicových stran Národní fronty – Československá strana sociálně demokratická. O představách poslední strany – zlínské strany lidové – toho bohužel mnoho nevíme: autentické záznamy z jejích průvodů se nedochovaly a zlínské noviny její názory nereflektovaly.

 

   Výrazné změny přitom nenastaly jen v ideologické náplni oslav. Po 2. světové válce změnila prvomájová manifestace ve Zlíně formát. Zastoupením různorodých nároků a zájmů většího množství aktérů (politických stran, podniků, městské správy) celého okresu došlo k rozšíření využívaných prostor pro májové oslavy. Na významu zase nabyla občanská (nebaťovská) část města. Čtyři politické strany si mezi sebou rozdělily místa určená pro průvod a projevy. Největší zájem byl zejména o exkluzivní prostranství před radnicí, jehož role se v mocenské struktuře města symbolicky obnovila. V roce 1946 na Masarykově náměstí zakončila svůj průvod Československá strana národně socialistická, o rok později strana komunistická.

 

    Projev z balkonu radnice mohla mít vždy jenom jedna strana, proto se hledaly i jiné prostory. V roce 1946 se manifestující komunisté sešli na závěr průvodu ve spodní části náměstí Rudé armády (dnešní náměstí T. G. Masaryka), českoslovenští socialisté se pak v roce 1947 zase uchýlili do prostranství před sokolovnou. Průvod sociálních demokratů měl po oba roky své vyvrcholení v parku před Lidovým domem (budovou zámku) a strany lidové zase před orlovnou u Kudlovské přehrady. Pro své průvody využívaly strany hlavní zlínské dopravní tepny: Stalinovu třídu (dnešní třída Tomáše Bati), Štefánikovu třídu, třídu Majora Murzina (dnešní ulice Dlouhá), ulici Osvoboditelů a v případě národních socialistů i Tyršovo nábřeží, po kterém se průvod ubíral k sokolovně.

 

     Pro poválečnou dobu je charakteristické, že o prostor nad továrnou (náměstí Práce), jako stvořený pro májový rituál, neměly politické strany velký zájem. Byl totiž příliš zatížený baťovskou minulostí. Sice se průvod v některých případech vydal k továrně, ale jen proto, aby uctil protifašistický odboj v odhaleném památníku Rudé armády (dnešní park Komenského). Tato rychle se prosazující tradice ilustrovala proměnu legitimity poválečného politického uspořádání, od které odvíjely svůj původ nové městské, stranické i podnikové elity, včetně vedení znárodněného podniku Baťa.

    Snaha uspokojit všechny aktéry odpadla s komunistickým převratem, pořádání samostatných oslav jednotlivými politickými stranami po únoru 1948 zaniklo. Ideovým námětem prvomájových oslav stalinismu se stala manifestace mezinárodní družby dělnické třídy a pracujícího lidu celého světa v boji za mír. Do popředí se kladly kolektivní symboly, častých ztvárnění se dočkala především budovaná socialistická společnost. Všudypřítomné reprezentace boje se staly součástí všech apelů na Mír, který se komunisté snažili podle svého tvrzení zajišťovat. Boj, potažmo násilí zde byly přítomny zejména jako vnější hrozba. Jako násilní byli vykreslováni „ti druzí“: alegorické vozy ztvárňovaly válku vedenou angloamerickým blokem, vykreslovaly její „imperialistické“ podporovatele apod. Hlavním tématem však byla hesla věnovaná nenásilí a světovému míru („za mír“, „my nechceme válku“, „zbraně patří do moře“). Nemusela to přitom být jen vyprázdněná hesla. Je docela možné, že šlo o prostředek, který komunistům, jakožto prezentovaným mírotvorcům, zajišťoval v těsně poválečné etapě i později důležitou část legitimity.

 

    S myšlenkami na radikální přestavbu společnosti na počátku 50. let došlo k upnutí se na příchod dokonalé budoucnosti. V prostorové podobě májové manifestace se to projevilo odvratem od nedokonalé fyzické krajiny města. Městský prostor se stal „technickým nástrojem“ pro pohyb vybrané masy lidí. Při výběru ulic určených k manifestaci převažovalo organizační hledisko, ulice představovaly vzhledem k množství manifestujících a diváků jeviště.

 

   Průvod se oproti baťovskému období skládal přibližně „jen“ z deseti tisíc pečlivě vybraných reprezentantů nové socialistické společnosti (dětí, mládeže, svazáků, průmyslových dělnic a dělníků, členů veřejné „lidové“ správy a masových složek Národní fronty). Jeho průchodu přihlížely z chodníků mnohem početnější skupiny diváků, kteří se postupně řadili do průvodu za posledními manifestujícími. Přes propagované rovnostářské principy odráželo řazení výrobních, kulturních a stranických organizací v průvodu a početní zastoupení jejich členů mocenské uspořádání ve stalinistické diktatuře 50. let. V případě gottwaldovské manifestace ji symbolizovalo prestižní postavení Závodů přesného strojírenství, které se odvíjelo od československé vojenské doktríny a příslušnosti závodů k těžkému průmyslu coby výrobci strojírenských technologií.

 

   Průvod na své cestě městem kráčel po Stalinově třídě (dnešní třída Tomáše Bati), přičemž hlavní místní bulvár se využíval pro umocnění dojmu z masovosti. Přestože průvod vycházel z východní části města (od nemocnice, nebo dokonce jen od restaurace Myslivna), organizátoři se nijak zvlášť nesnažili pracovat ani s novou poválečnou architekturou reprezentovanou Morýsovými a věžovými domy. Podobně bez povšimnutí míjel průvod náměstí Míru. Na své cestě Stalinovou třídou došel až k Sociálnímu ústavu (demolovanému roku 1965, dnes Univerzitní park), kde se po zatočení vracel k Obchodnímu domu původně vedenou březnickou cestou. Dále pak pokračoval ve dvou proudech kolem chlapeckých a dívčích internátů až do přírodního hlediště (v místě dnešního lyžařského svahu nad Studijním ústavem), které bylo cílem manifestace. Jednalo se o místo, které nebylo svázáno limity dřívější výstavby. Zde se odehrával proslov politických elit.

   Po vyčerpání revoluční dynamiky s koncem stalinismu došlo ke konsolidaci, „znormálnění“ většiny společenských procesů. Od 60., a viditelně od 70. let se stalinistický diskurz násilí, potažmo míru proměnil. Všudypřítomné ztvárňování boje se upozadilo a do popředí vystoupilo téma bezpečí populace, včetně právě známého „klidu na práci“. Jeho výrazem bylo zdůrazňování zajištění rodiny a bydlení.

 

    To ovšem neznamená, že by tyto dlouhodobé společenské proměny byly imunní vůči aktuálnímu dění a okamžitým politickým zásahům. Během liberalizačního procesu na konci 60. let přestal být politický nárok formulovaný výhradně jazykem stranické politiky. Obsah májových oslav pořádaných za součinnosti podniků a za účasti zlínských studentů se přiblížil atraktivnější podobě majálesů a studentských happeningů.

 

    Naproti tomu po násilném potlačení pražského jara v roce 1968 zaujaly v dalším desetiletí svá místa načas opět některé ikony marxisticko-leninské doktríny (Karel Marx, Bedřich Engels, Vladimír I. Lenin). Nejdéle se z nich udržela postava prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Po veřejných medializacích zločinů československého stalinismu během pražského jara měly tyto pozdější veřejné prezentace prvního „dělnického prezidenta“ normalizovat výklad československé historie. V Gottwaldově bylo toto přeznačení zvláště aktuální s ohledem na neúspěšné snahy o návrat k původnímu názvu města v roce 1968.

 

   Oproti 50. letům se také výrazně proměnilo prostorové vnímání města, stalinská manifestace moci neměla v městském prostoru dlouhého trvání. Určujícím bodem prvomájové oslavy se stala politická manifestace moci na historickém náměstí Míru od konce 50. let. Z pramenů nelze určit, jestli při opětovné rehabilitaci městského centra šlo o navázání na starší socialistickou (občanskou) tradici, akt smíření v souladu s posunem poststalinistického myšlení, nebo dokonce jen pragmatické rozhodnutí dané dostupností místa a jeho snadnou obslužností. Městský prostor byl při prvomájových manifestacích rozdělen do dvou částí. Pro průvod byl zpočátku obvykle určen městský „triangl“ ulic: z náměstí Míru vyšel průvod na ulici Osvoboditelů, dále defiloval ulicí Leninovou (dnešní Štefánikovou) až k hlavní prodejně obuvi (Tržnici), kterou obešel a vracel se zpět do města Revoluční třídou (dnešní třída Tomáše Bati). Pokud defilé účastníků probíhalo až po projevu, už se průvod nevracel na náměstí Míru, ale z Revoluční třídy pokračoval kolem parku na Soudní ulici a Bartošovu ulici, kde za kavárnou Morava (č. p. 40/3, dnes Madal Bal) následoval rozchod.

 

    Přírodní hlediště, cíl prvomájových oslav za stalinismu, se v 50. letech a v první polovině let 60. dočasně používalo pro odpolední kulturní program. Ale i od této praxe se upustilo. Propříště se oddychový program soustředil na náměstí Práce v blízkosti hlavní brány závodů Svit, pod zimním stadionem a v parku před zámkem. Tak tomu bylo i v roce 1968, kdy se dopolední program zúžil pouze na proslov z radničního balkonu, poprvé v poválečné historii bez konání průvodu. Tehdy nevalně navštívený politický manifest byl kompenzován odpoledním kulturním programem, na který se dostavily desetitisíce hostí.

 

    Nakládání s veřejným prostorem při prvomájových oslavách se změnilo se zapojením komplexu Družba do funkčního organismu města. Družba, dostavěná v roce 1967, se v 70. a zejména v 80. letech stala místem společenského a kulturního setkávání obyvatel města. Podobně jako v předchozích desetiletích začínala májová oslava projevy na náměstí Míru, pro vlastní průvod však byla od roku 1978 vybrána východní polovina Revoluční třídy (dnešní třída Tomáše Bati). Rozpuštění průvodu pak následovalo právě u komplexu Družba, který zajišťoval nepřetržité pouštění dětských filmů. Tradice zakončení průvodu ve východní polovině města se udržela i navzdory tomu, že nejpozději v 80. letech byla většina následných atrakcí soustředěna v závodním klubu ROH Svit (budova č. 2) a ve vlastním továrním areálu Svitu, na prostranství před bránou továrny a v parku Komenského, což znamenalo organizačně obtížně zvládnutelný přesun manifestujících zpět do dva kilometry vzdálené části města.

   Po sametové revoluci se konání prvomájových oslav načas propadlo ve většině českých měst téměř do bezvýznamnosti. Svátek udržovala při životě nástupnická komunistická strana, současně se stal prostředkem veřejného zviditelnění pro marginalizované skupiny na politickém okraji. Jeho pomalé a postupné oživování souviselo se společenskými změnami. Po ústupu politických režimů, pro které byl charakteristický velký počet snadno organizovatelných dělníků, ztratilo pořádání jednotně ovládaných oslav vyjadřujících politickou kontrolu nad společností svůj význam. Na propadu zájmu se zřejmě podepsalo i symbolické zatížení tohoto svátku negativy předchozí socialistické diktatury. V současném ekonomickém systému již podobný svátek ani nemůže představovat nástroj, který by mohl mobilizovat společnost k většímu veřejnému projevu.

 

   Rovněž ve Zlíně, který se po sametové revoluci vrátil k původnímu historickému názvu, naráží pokusy o obnovu prvomájových oslav na nastalé společenské změny. A to i přes úsilí organizací spjatých s baťovským odkazem, které se v obnově prvomájových manifestací snaží oživit baťovskou tradici. Více než baťovským manifestacím disciplíny obyvatel továrního města se jimi pořádané májové oslavy za součinnosti a účasti zlínských studentů mění do podoby majálesů a studentských happeningů, ne nepodobným těm z konce 60. let.

 

    Vedle proměn ideologických obrazů lze z našeho krátkého výkladu současně dovodit, jakým způsobem se skrze První máje manifestovala moc v městském prostoru, jak tento prostor ovlivňovala a jak byla fyzickou krajinou města sama ovlivněna. Průběh májových oslav velmi názorně ilustruje, jaké představy panovaly v minulosti o charakteru a umístění městského centra a periferií a jak se v čase proměňovaly.

 

    Tento vývoj se pochopitelně nezastavil ani dnes. Veřejná funkce „nedokončených“ náměstí Práce a Průkopníků (dnešní náměstí T. G. Masaryka) byla v desetiletích socialismu potlačována, jejich funkce se přizpůsobovala novým normám individualizované společnosti (veřejné parkoviště) a dopravním požadavkům (přetnutí velkokapacitní silnicí).

 

 

Martin Marek