en

Pracovní tábory značka Baťa (Vendula Hnídková)

Pracovní tábory značka Baťa

V časech vleklých hospodářských obtíží a v zemi tísnivě vyhlížející nástup fašismu v sousedním Německu a Rakousku, nemluvě o Itálii a Španělsku, si dokázal ředitel Baťových závodů Jan Antonín Baťa vyšetřit dostatek času na monumentální počin. Tento ambiciózní projekt musel nového ředitele Baťových závodů zaměstnávat dlouhou dobu, až z něj v roce 1939 vzešla rozsáhlá kniha s prostým titulem Průmyslové město. Vzhledem k dobovým okolnostem třicátých let musel mít ředitel globálního koncernu a angažovaný autor v jedné osobě tuto knihu na opravdu vysoké příčce mezi svými prioritami.
V úvodu J. A. Baťa přiznal, že knihu promýšlel především na základě bohatých osobních zkušeností se zakládáním průmyslových center, ale nepodcenil ani veškerou dostupnou literaturu, kterou pečlivě shromáždil, a je nanejvýš pravděpodobné, že ji také porovnával s vlastní praxí. Výsledkem jedinečného přístupu se stal spis nabízející detailně propracovanou koncepci či návod, jak optimálně zakládat a provozovat nová tovární města.
Hned na začátku celého Baťova pojednání se mezi grafy, tabulkami a vyobrazeními objevuje také prostá až nenápadná fotografie, která zachycuje jednoduchou přízemní dřevostavbu. Jedná se o snímek doplněný půdorysnými schématy, který je názornou ilustrací modelové ubikace pro dělníky, kteří mají v počáteční fázi vybudovat infrastrukturu pro nově zakládané město. Primitivní podoba ubytování ale nemá předobraz jen při budování nových sídel rozesetých po celém světě, ale také v přímém sousedství srdce celého koncernu – Zlína. Právě zde se analogicky pojaté stavby uplatnily jako zázemí pro pracovní tábory. Jaký byl jejich smysl?
Novela zákona č. 74/1930 Sb. 
Drásavé ekonomické poměry, které zažehl krach na burze v New Yorku na podzim 1929, otřásly křehkou stabilitou společnosti v USA a negativní dopady se brzy projevily také v globálním měřítku. Od skončení první světové války uběhlo jen o málo více než deset let a svět upadl do dalšího vleklého marasmu. Velká hospodářská krize přivodila krachy podniků, dramatický pokles výroby, deflaci a v důsledku těchto jevů pak prudký nárůst nezaměstnanosti. Deprese zasáhla všechny společenské vrstvy, ale na sociálně slabé pochopitelně dolehla nejpalčivěji. 
Československá ekonomika byla založena na exportu zboží, což se v časech zavádění protekcionistických opatření a cel projevilo jako její Achillova pata. Apollonův šíp pak lehce zasáhl výrobní sektor, jehož oslabení vedlo k paralýze nejen produkce, ale celých regionů závislých na vývozu zboží. Nezaměstnanost se začala koncentrovat v průmyslových centrech, obzvláště těch v pohraničí, která byla často v rukou německých podnikatelů a přeneseně jejich německých zaměstnanců. Důsledky krize proto nebyly jen ekonomického rázu, ale měly přivodit zásadní politické zvraty v podobě ztráty důvěry v existující politické pořádky. A to otevřelo cestu nástupu autoritářských a totalitních režimů.
Demokratické Československo tedy nebylo žádnou výjimkou. Navzdory liberálnímu ekonomickému systému se i zde začaly průběžně testovat některé mechanismy, které se dnes mohou jevit jako problematické. V průběhu třicátých let společnost koketovala s nástroji exploatace a disciplinace, jejichž kontroverzní potenciál měl naplno propuknout v krátkém období druhé republiky po přijetí Mnichovské dohody. 
Na počátku třicátých let byla přijata novela zákona č. 74/1930 Sb., o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných, jehož smyslem byla snaha nějakým rozumným způsobem zkrotit kritickou nezaměstnanost. V příslušném zákoně se v článku IV. Produktivní péče o nezaměstnané přímo uvádí, že „ministr sociální péče může z prostředků určených k čelení nezaměstnanosti podporovati nouzové práce, jež podniká stát, země, okres, obec nebo veřejnoprávní osoba právnická ve veřejném zájmu. Při této práci jest především zaměstnávati osoby, které pobírají podporu a státní příspěvek v nezaměstnanosti“. K podobným opatřením tehdy přistupovala řada zemí.
Výsledkem zmíněného zákona bylo vytvoření pracovních kolon v Praze a dále pracovních táborů v Terezíně, Peklisku a Lutonině. Oba prvně jmenované pracovní tábory zřídil stát a vykazovaly laboratorní charakter. Kromě vykonané práce při stavbě silnice a železnice se jednalo o ambici odvést mladé muže od zahálky způsobené nezaměstnaností. Cílem bylo navodit této části populace zdravé pracovní návyky. Přesto výsledek nebyl příliš přesvědčivý, dobový tisk dokonce uvedl, že slovenský tábor v Peklisku byl přímo „pasivní“. A jaký byl osud tábora v Lutonině?
Baťův pracovní tábor
Týdeník Zlín referoval už v květnu 1934 o zřízení prvního pracovního tábora v Československu. Kromě hlavní agendy spočívající v budování státní silnice byl další program plný příslibů, jelikož měl být vyplněn „tělesnou výchovou, sporty, přednáškami a jinými poučnými a zušlechťujícími zábavami“. Tato koncepce měla brzy dojít ohlasu také v Baťových závodech.
Sám Jan Antonín Baťa úderně obhajoval poslání tábora: „Aby se z nezaměstnaných a chudáků, kteří nedůvěřují svým schopnostem, stali chlapi pevné páteře, kteří se nedívají na práci jako na břemeno života, ale jako na vysvobození z nicoty a lenosti.“
Vznik Baťova pracovního tábora byl skromného rázu, ale v průběhu let se měl osvědčit jako řešení vskutku masového měřítka, když zde formativní praxi získalo na sedm tisíc mladých mužů. Vlastním účelem tábora bylo vybudovat efektivní železniční spojení, protože jeho absence znamenala pro Baťovy závody trvalou konkurenční nevýhodu.
Tábor byl založen v srpnu 1934 v obci Lutonina u Vizovic, kde na dvě stě mladých mužů budovalo železniční násep a trať směřující do Polanky. Počátky byly prosté. Tábor sestával ze dvou obytných budov a třetí, která obsahovala jídelnu a společenské místnosti. K nim navíc přináležel menší objekt sloužící jako skladiště nářadí. Budovy byly jednoduché dřevostavby. Po úspěšném rozjezdu tábora, kdy práce neustala ani v zimním období, byla hned na rok 1935 v plánu jeho další expanze. 
„Baťův pracovní tábor stane se vbrzku druhým domovem půl tisíce mladých mužů, kteří v něm naleznou spokojenost, utuží své zdraví a kteří se v něm naučí mnohému užitečnému pro další život.“ V tomto případě byli myšleni mladí muži ve věku 18 až 26 let, což jen podtrhuje genderově podmíněné chápání práce ve světě Baťova koncernu. A právě u této skupiny mužů úspěšně rezonovaly nadějné vyhlídky až holistického charakteru, jak je líčí uvedený popis. Jejich vemlouvavý podtext je nutné vnímat na pozadí společnosti zmítané hospodářskou krizí a chronickou nezaměstnaností. Přitom právě práce se měla stát prostředkem i východiskem z fyzické i morální nouze masy nezaměstnaných.
Tábor v Lutonině se vbrzku rozrostl na rozsáhlejší komplex, jak ostatně předpokládalo vedení závodu už v roce 1934, kdy vyšla tematická brožura Pracovní prapory pro stavbu železničního spojení se Slovenskem. Zvolená typologie barákových táborů jako efektivního řešení pro dočasně používané stavby má hluboké kořeny ve zkušenosti první světové války. V baťovském táboře ale dřevostavby nabyly modulární podoby. Jednalo se o standardizované objekty, které se daly rychle sestavit, ale po dokončení úseku železnice se daly zároveň snadno rozmontovat a znovu složit na dalším zvoleném stanovišti podle toho, jak pokračovala práce na výstavbě železnice. 
Exaktní popis táborových baráků přinesla další brožura, tentokrát s názvem Dřevěné chaty a domky, kterou nabízela Správa statku Lázy. Tento podnik byl od roku 1918 také součástí Baťova koncernu. Mezi přehlídkou několika typů zahradních besídek, rodinných chat a víkendových domků se poněkud nečekaně na poslední stránce skví „Pracovní tábor v Lutonině“. Díky této inzerci proto známe přesnou stavební charakteristiku baráků: „Dřevěné obytné budovy v rozměru 10 × 25 m. Stěny jednoduše šalované hrubými prkny 26 mm. Krytina: Dehtuprostá lepenka ‚Duroxyt‘ č. 2.“ Prostý popis představuje opravdu jednoduchý objekt s minimálními možnými finančními nároky. Ale otevírá se zde jiná otázka. Vzhledem k tak odlišným stavebním typům, jaké tento drobný katalog nabízel, je poněkud obtížné pochopit, kdo měl být cílovou skupinou zájemců uvedených dřevostaveb.
Existence tábora v Lutonině se v perspektivě prosperity Baťových závodů mohla jevit jako úspěch, jelikož výstavba železniční trati pokračovala během třicátých let, patrně dokud nedošlo k vytvoření protektorátu Čechy a Morava. Na sedm tisíc mladých mužů se průběžně zapojilo do budování náspů a infrastruktury, která měla propojit Vizovice a Valašskou Polanku. Cíle ovšem nebyl nakonec dosaženo a z celé akce zůstala jen torza v krajině. Avšak přesně v souladu s principy moderní architektury optimalizovaly Baťovy závody materiální, časové i pracovní náklady, aby dosáhly maximálního zisku.
 

Vendula Hnídková
 
Ústav dějin umění, AV ČR, v. v. i.