Poučení z koldomů, aneb na ramenou obrů (Hubert Guzik)

Teoretik architektury Karel Teige přišel ve 20. letech 20. století s nápadem kolektivních domů složených z obytných buněk pro svobodné jednotlivce. Tento radikální model, s inspirací v Sovětském svazu, se v Československu nakonec neujal. Koldomy, které po druhé světové válce vyrostly na Valašsku a v Podkrušnohoří, už byly koncipovány jinak.

Architekti Jiří Voženílek ve Zlíně a Václav Hilský a Evžen Linhart v Litvínově své návrhy zamýšleli pro tzv. nukleární rodinu, kde domácnost tvořila dvojice dospělých v produktivním věku a jejich dětí do dovršení plnoletosti. Byty, na svou dobu nadstandardní, doplňovala široká paleta společenských prostor a servisních zařízení pod jednou střechou: jídelna, jesle, školka, tělocvična, klubovny či místnosti pro zájmové kroužky.

V obou případech přišla tato myšlenka „shora“, od průmyslových podniků. Koncept rodinného koldomu pro Baťovce vznikl ve firemním stavebním oddělení ještě za protektorátu, a sice jako pokus předejít rozpadu soudržné zaměstnanecké komunity v době předpokládaného poválečného chaosu a krize důvěry. [Guzik 2014]

Stejného konceptu se chopil první poválečný ředitel litvínovské chemičky Miloš Svitavský. [Švácha 1995] Architekti tamního koldomu si praktický chod podobných objektů ověřili během dvou návštěv Švédska v roce 1946. Jak o kolektivním domě ve stockholmské čtvrti Marieberg psal Václav Hilský: „Při studiu této budovy nezajímalo mě ani, jak je celkově řešená, jako hlavně ta okolnost, jak tam jsou obyvatelé spokojení se životem. Vyptával jsem se obyvatelů tohoto domu a všichni si bydlení v kolektivním domě velice chválili.“ [Hilský 1947]

Pestrá nabídka objektů ve Zlíně a Litvínově dokonce předčila tu stockholmskou. A přesto se nestrefila do potřeb a přání obyvatel. V roce 1959 proběhlo v obou koldomech sociologické šetření, kdy odborníci z Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA) zkoumali názory členů pětiny domácností. Závěry vyznívaly jednoznačně: „Zkušenosti ze vzájemného plánovaného doplňování individuální a kolektivní složky bydlení (…) nejsou dobré: žádné ze zařízení nefunguje tak a v tom rozsahu, jak je autoři navrhovali.“ [Macková 1960a] Zdálo se, že praxe potvrdila námitky odpůrců kolektivního bydlení, kteří stavebníkům hned po válce vyčítali, že návrhům československých koldomů nepředcházely žádné sociologické rozbory.

Co vlastně stálo za nezdarem koldomů? Byl to nedostatečný rozbor skutečných přání a potřeb budoucích obyvatel? Anebo spíš ignorování makroekonomických možností státu a limitů rodinných rozpočtů jednotlivých rodin? Do jaké míry se na životě kolektivů podepsala kulturní dynamika a nárůst aspirací obyvatel Československa? A konečně: jakou roli v zespolečenštěném bydlení sehrála velikost obou objektů?

V Československu pozdních 50. let vzplála debata o výhledových podobách socialistického bydlení. Jedním z častých argumentů, který ostatně tvořil leitmotiv českých úvah o kolektivním bydlení už od dob Tomáše Garrigue Masaryka, bylo osvobození žen od „dvojí směny“. [Guzik 2017] Zaměstnané ženy – domnívali se stavebníci a architekti – nebudou nadále chtít druhou směnu trávit každodenním opečováváním rodinného krbu, což mělo zaručit poptávku po službách dostupných pod jednou střechou. Tyto predikce ovšem záhy narazily na ekonomické reálie. Koncem 50. let ve skoro 75 % domácností obou koldomů výdělečně pracovali oba manželé. [Macková 1960b] Nicméně i přesto si dělnické rodiny často nemohly dovolit plně využívat placených služeb. Byť stravování v jídelně bylo ve Zlíně povinné (což upravovala nájemní smlouva), pravidelně se zde stravovala ani ne polovina všech obyvatel. Což není překvapivé, vezmeme-li v potaz příjmové nerovnosti žen a mužů, kdy během státního socialismu byly průměrné výdělky dělnic nižší až o 40 % oproti těm mužským. Ve skutečnosti tak dělnické rodiny neměly k dispozici dvojí plat, ale statisticky vzato jen 1,6 mužského platu. Na druhou stranu „cenu služeb“ – jak situaci trefně komentovala Libuše Macková z VÚVA – „nebude (…) možno nikdy snížit tak, aby nepřesahovala režii domácnosti, která obstarává svůj provoz vlastními silami“. [Macková 1960a]

Že za neúspěchem československých koldomů stály nedomyšlené ekonomické kalkulace, lze ilustrovat dalším příkladem: ještě než byly v roce 1953 zrušeny potravinové lístky, státní příděl nestačil ani na každodenní odběr tří jídel z koldomáckých jídelen. Vysoké náklady na život v koldomech nebyly ovšem jen tuzemským specifikem: s podobnými problémy se potýkaly obdobné švédské či francouzské realizace, jejichž obyvatelé patřili většinou mezi střední příjmové vrstvy společnosti.

Podobně tomu bylo i v tzv. domech hotelového typu, které začaly v Československu vznikat na přelomu 50. a 60. let a které byly jakousi variantou koldomů pro svobodné dělníky a dělnice. Ve svých počátcích nabízely „hoteláky“ řadu služeb: výměnu ložního prádla, úklid v bytech, denní donášku nákupů či hromadné stravování. Postupně se ovšem nabídka zužovala, jelikož osazenstvo si takový komfort jednoduše nemohlo dovolit. Kromě peněžní ekonomie zde roli hrála i ekonomie času: obědvat v koldomě bylo pro dělníky mnohdy časově nevýhodné v situaci, kdy kantýna byla přímo po ruce v závodě.

V obou koldomech se nepočítalo se spolubydlením s dalšími příbuznými v rámci rodinného bytu. Místo společně hospodařící širší rodiny, jejíž členové by si poskytovali každodenní výpomoc a solidárně by přispívali do rodinného rozpočtu, sázeli architekti a stavebníci na posílení terciárního sektoru. Tento předpoklad ovšem šel do značné míry proti dobovému trendu: spolužití vícegenerační rodiny pod jednou střechou sídlištního bytu bylo během státního socialismu poměrně běžné, a to hlavně vzhledem k permanentnímu nedostatku bytů. Nicméně architekti a plánovači ve svých vizích socialistického životního slohu prakticky nereflektovali psychosociální aspekty vícegeneračního bydlení. Naopak zdůrazňovali, že v koldomu – díky nabízeným službám – mizí výhody spolužití s „babičkou“, která se postará o vnoučata či vystojí frontu na nedostatkové zboží.

Vedle ekonomických aspektů se na nezdaru koldomů podepsala také demografie. Architektonické řešení obou objektů nešlo pružně přizpůsobit rychle se měnící věkové struktuře obyvatel. Koldomy – zejména ten zlínský – byly osídleny početnou skupinou mladých rodin najednou, což vedlo k nerovnoměrnému vytížení dětských zařízení. Jesle a školka, zpočátku poloprázdné, záhy začaly bobtnat a zabírat prostory původně určené pro zespolečenštěné aktivity dospělých. Sociologové a demografové upozorňovali, že pokud „dům vybavíme definitivními zařízeními, budeme nutně svědky následující situace: Z počátku budou přeplněny jesle, nevyužita školka a sály pro starší mládež budou prázdné. Po určité době asi 5–10 let se uvolní jesle, školka nebude stačit svojí kapacitou, pomalu se začnou zaplňovat prostory pro školní mládež. V dalším se upne pozornost na problém vhodných škol a družinových zařízení.“ [Wynnyczuk 1959]

Pokud se s tímto problémem potýkali obyvatelé řady nových sídlišť, tak situace v kolektivních domech byla ještě horší. Koldomy – zlínský pro 400 a litvínovský pro 1400 osob – byly prostě příliš malé a jejich osazenstvo věkově příliš stejnorodé na to, aby vytíženost jeslí, školky a družiny byla stabilní. Ve výsledku začaly být v obou případech do jeslí a školky přijímány i děti z okolí. Poté, co byla kapacita zlínských zařízení navýšena téměř trojnásobně, „koldomácké“ děti v nich tvořily menšinu.

Architekti a plánovači začali na přelomu 50. a 60. let čím dál častěji zdůrazňovat, že nezdaru kolektivního bydlení lze předejít pouze v rámci hlubší reformy státní bytové politiky. Bylo totiž jasné, že se na počátku mezi obyvateli ocitli i ti, kdo si během poválečné bytové nouze jiný typ bydlení ani zvolit nemohli. Připomeňme jen, že v průzkumech veřejného mínění, provedených záhy po druhé světové válce v kladenských Spojených ocelárnách, Ostravsko-karvinských dolech a především plzeňské Škodovce, se přibližně čtyři pětiny zaměstnanců vyslovovaly pro bydlení v rodinném domku se zahrádkou. [Čech – Jukl 1947–1948, Čepelák 1949]

Byla to tedy bytová politika, co v představách architektů a stavebníků mělo stabilizovat věkovou strukturu obyvatel koldomů a zaručit jim možnost snadného stěhování do „většího“ či „menšího“ dle potřeby. Na přelomu 50. a 60. let tuto představu nejdůsledněji rozpracovali autoři domu hotelového typu v Olomouci. Tomáš Černoušek, Karel Dolák a Jiří Zrotal zde navrhli nejen samotný objekt, ale také jakýsi pokusný koncept městské bytové politiky. Podle něj měla směna startovacího bytu se službami v hotelovém domě za standardní sídlištní byt pro rodiny s dětmi přirozeně přijít po narození potomka. V Olomouci, a stejně tak i ve Zlíně a v Litvínově, ovšem permanentní nedostatek bytů a složitá administrativa takovou mobilitu prakticky znemožňovaly. Smělá vize architektů spočívající ve vzájemném provázání kolektivního a sídlištního bydlení okázale ztroskotala a olomoucké rodiny se tísnily v malých obytných buňkách a pro své děti vařily na miniaturních vařičích. [Guzik 2014]

Přesnější prognózy demografického vývoje osazenstva koldomů, promyšlená bytová politika, snadná směna bytů či variabilita vnitřního vybavení kolektivních domů snad skutečně bývaly mohly přispět k jejich zdárnému fungování. Co ovšem dobře predikovat nešlo, byly trendy individuální spotřeby, proměny životního stylu a rostoucí aspirace během zlatých 60. let. Snad i toto měli na mysli odborníci z VÚVA, když konstatovali, že přinejmenším „třetina domácností v obou kolektivních domech společná zařízení a služby ani nepotřebuje“. [Macková 1960a]

Sociologové si uvědomovali, že kolektivní domy netvoří soběstačné celky. Věděli, že přání ohledně vybavení individuálních domácností a představy o způsobech trávení volného času se utváří nejen v rámci zaměstnaneckých kolektivů zlínského Svitu a litvínovských Chemických závodů československo-sovětského přátelství. Věděli, že obyvatelé – ač jsou si zdánlivě podobni jako vejce vejci – neustále srovnávají svou životní úroveň s tím, jak bydlí lidé v okolí, s tím, co vidí v médiích, a konečně i s tím, co postřehli například na dovolené v Jugoslávii.

Zatímco litvínovští koldomáci se za nejtužšího stalinismu rádi chlubili svým nadstandardním zespolečenštěným bydlením, v následující dekádě se i v Československu začaly objevovat náznaky toho, co sociologové označují pojmem individuální demonstrativní spotřeba. Přístroje, „jako je televizor, gramoradio, magnetofon, elektrická pračka, nejsou pouze otázkou praktické potřeby dané domácnosti, nýbrž obyvatelé je umisťují do svých bytů jako důkaz a symbol svého vyššího a rostoucího životního standardu“. [Wynnyczuk 1959]

Těsně po druhé světové válce, kdy Jiří Voženílek, Václav Hilský a Evžen Linhart navrhovali koldomy, se sociální a komunitní život obyvatel měst střední velikosti soustřeďoval kolem průmyslových podniků. Prostřednictvím své sociální politiky chtěly firmy vytvořit stabilní zaměstnanecké kolektivy, které by sdílely společný systém hodnot či dokonce „podnikový patriotismus“. [Ulrich 1948] Praxe ovšem začala hlasitě skřípat už v průběhu 50. let. Klubovny a místnosti zájmových kroužků se těšily spíše okrajovému zájmu. Ty zlínské, také vzhledem k prominentnímu umístění koldomu v centru města, se záhy proměnily v kanceláře, využití těch litvínovských kolísalo. Jak to komentovala Libuše Macková, „ani v Litvínově, ani v Gottwaldově však není dostatek lidí, kteří by se ještě mimo činnost v závodě věnovali veřejné činnosti v místě bydliště. Proto má společenský život v obou kolektivních domech (…) charakter náhodnosti, neboť při něm záleží spíše na zálibách několika jednotlivců než na cílevědomosti kolektivu.“ [Macková 1960b]

Povaha volnočasových aktivit se v Československu 60. let měnila a zaměstnanecké kolektivy zasahovalo postupující „rozrušování pospolitostních (…) vztahů a systémů“. Jak psal sociolog Ota Klein, „namísto toho se objevují kolektivy zcela jiného typu, (…) individuálně zcela anonymní a parciální: sem náležejí zejména kolektivy divácké, sázkařské, karetní“. [Klein 1969] Volnočasové aktivity byly čím dál častěji provozovány ve čtyřech stěnách bytu či chalupy. Ostatně nebyl to nikdo jiný než architekt Václav Hilský, spoluautor litvínovského koldomu, kdo pro populární lifestylový časopis Domov sepsal počátkem 60. let podrobný článek o rekonstrukci staré chalupy pro individuální rekreaci.

V neposlední řadě měly na drolení kolektivů vliv také události pražského jara nástup normalizace, na což dodnes vzpomínají Litvínováci. Proto nakonec odborníci doporučovali v obytných domech umísťovat spíše menší a variabilní společenské prostory a přednáškové sály či knihovny přenést „do společenského střediska mimo kolektivní dům, aby bylo zajištěno jejich lepší využití“. [Macková 1960b]

Pomyslným hřebíkem do rakve koldomů se stala televize. Od zahájení pravidelného vysílání v polovině 50. let plnily společné místnosti koldomů zpočátku doplňkovou funkci, jíž architekti ani nezamýšleli: například televizor ve zlínské klubovně sloužil hlavně dětem a zpočátku až „75 % dotazovaných rodin“ dávalo „těmto společným televizním představením přednost před televizí v bytě“, jelikož děti takto nerušily dospělé. [Macková 1960b] Svižný nástup populární kultury – jejž v 60. letech kritizoval například architekt Karel Honzík, autor avantgardních návrhů kolektivních domů – ovšem záhy pozměnil rytmus dne všech koldomáků. Zatímco sociální politika průmyslových podniků sázela na cílenou kultivaci vkusu zaměstnanců, ambiciózním divadelním či hudebním představením, která se pořádala zejména v Litvínově, najednou začala konkurovat televizní zábava.

A tak vedle dětských zařízení se snad jedinými společnými prostory, která nakonec dlouhodobě sloužila obyvatelům zlínského koldomu, staly klubovna v přízemí, využívaná pro různé přednášky a schůze, a částečně také tělocvična, kde se hrál stolní tenis, nacvičovalo se na spartakiádu či se pořádala představení dětského divadla. Podle litvínovských pamětníků to byly děti, kdo dokázal nejlépe využít složitých prostor tohoto velkého objektu. Byť to dospělým často přidělávalo vrásky, dům se pro ně stával dějištěm her, ba se sám stával jakousi velkou pedagogickou hračkou.

Závěr zde shrnutých debat o kolektivním bydlení nevyzněl lichotivě. Vzhledem k mnoha provozním a hygienickým závadám a konstrukční náročnosti, souvisejícím se seskupením řady různých funkcí pod jednou střechou, doporučili odborníci umísťovat občanské vybavení do samostatných pavilonů mimo dům. Zaručit vytíženost a rentabilitu občanské vybavenosti tak měla nakonec roztroušená sídliště, nikoliv monobloky koldomů.

Byť nové řešení šlo na úkor pohodlí obyvatel a nenucených sousedských interakcí, ekonomická bilance měla navrch. Jak upozorňoval architekt Joža Král ze Studijního a typizačního ústavu, „decentralizované služby by byly jistě pro obyvatele dostupnější, ale takové pohodlí, kde ušetříme čas na docházku, není všechno. Zařízení pro 1000 lidí nikdy nemůže být vybaveno tak, jako zařízení okrsku“ pro přibližně 7000 osob. [Zacharová 1962]

Koldomy a hotelové domy tak v Československu ustoupily běžným sídlištím, občas označovaným jako „pavilónově uspořádaný kolektivní dům“. [Nový 1960] Kolektivní domy, avantgardními architekty první republiky vnímané jako jakási předvojová a do jisté míry exkluzivní buňka pro testování budoucích forem bydlení, se v reálném socialismu ukázaly jako nefunkční a ekonomicky neudržitelné. Ukázalo se, že jsou příliš malé na to, aby jejich provoz byl rentabilní, a zároveň příliš velké na to, aby v nich vzkvétaly společenské vazby založené na vzájemné zodpovědnosti a každodenní dobrovolné spolupráci. [Guzik 2014] A výzkumy následujících let přinesly ještě jeden argument: ukázalo se, že vysoké monobloky vedou ke svébytnému "familismu", k potlačení společenských vazeb. Zejména obyvatelé vyšších podlaží nejraději svůj volný čas trávili mezi čtyřmi stěnami vlastního bytu, bez ohledu na nabídku zespolečenštěných místností v přízemí. [Musil 1965]

Nicméně i když československé koldomy neuspěly, bylo by chybou je zatracovat jako výsledek zpupné ideologie, která poroučí větru, dešti a lidem. Podobnou krizí si totiž prošly i západoevropské kolektivní domy z období organizované modernity – ty švédské a ty francouzské.

V posledních desetiletích můžeme pozorovat renesanci myšlenky kooperativního, participativního bydlení. [Kopeć – Doudová – Dušek 2015] Mnohé skandinávské a německé pokusy se z minulosti poučily. Nyní vychází z principů dobrovolnosti a angažovanosti: zdůrazňují váhu dobrovolné spolupráce a toho, že spolubydlení znamená závazek k dlouhodobé ekonomické angažovanosti jednotlivců. Tyto komorní realizace tak v jistém smyslu „stojí na ramenou obrů“ – velkých kolektivních domů, jejichž špičkové příklady najdeme nejen ve Švédsku či Francii, ale také ve Zlíně a v Litvínově.

 

 

Hubert Guzik