Jiří Voženílek u firmy Baťa (Michaela Janečková)

Jiří Voženílek u firmy Baťa 

Architekt Jiří Voženílek v letech 1932–1937 spolupracoval s Karlem Janů a Jiřím Štursou pod hlavičkou Pokrokové architektonické skupiny (PAS). Už tehdy propagovali zprůmyslnění stavebnictví a v širší perspektivě architekturu jako vědu, která svou nezávislost na komerčních zájmech může zakládat jen na podpoře (ideálně socialistického) státu. Po roce 1948 jim předchozí kariéra a politická angažovanost otevřely dveře státních institucí. Role činných architektů byla vyměněna za prestižní expertní pozice – Karel Janů získal místo ředitele Československých stavebních závodů, sdružující všechny znárodněné stavební podniky v republice, Jiří Voženílek se stal prvním ředitelem projektové složky nazvané Stavoprojekt, a Jiří Štursa vstoupil jako pedagog na půdu Českého vysokého učení technického. Kariérní dráha tří bývalých PASistů po roce 1948 se dá z jistého úhlu pohledu označit za hvězdnou.

Podstatná je Voženílkova zkušenost s prací pro firmu Baťa ve Zlíně, kde se vypracoval mezi lety 1937-1948 až na pozici vedoucího Stavebního oddělení. Pokud se Ladislav Žák později vyjadřoval o socialistickém Stavoprojektu jako o Botostroji, referoval tak trefně k jednomu z kořenů tuzemské industrializace stavebnictví a zároveň naznačil, že technokratický aspekt plánování, byrokratizace a rozpuštění individuální vůle v rámci organizovaného systému bylo společné jak socialistickému projekčnímu molochu, tak Stavebnímu oddělení prosperující moravské firmy. Jiří Voženílek tak jistě přenesl mnohé ze zlínských zkušeností do praxe Stavoprojektu.

Jaké důvody však Jiřího Voženílka vedly do Zlína a k firmě Baťa? Ještě v roce 1935 přijal místo v pražském ateliéru Františka Roitha, po narození dětí (dvojčat) v roce 1936 zřejmě hledal lukrativnější formu zaměstnání.[1] Zájem o práci ve zlínské obuvnické firmě Baťa, kde urbanismus i architektura města fungujícího v režimu „welfare capitalism“[2] byla pod přímým dohledem šéfa firmy, se může jevit jako rozporuplný u meziválečného levicového architekta. Voženílek se ale mohl vnitřně shodovat s názorem autora, který do časopisu Žijeme napsal: „Baťovo dílo je opravdu velkolepé po stránce techniky a organisace. Socialistická společnost mohla by je okamžitě převzíti; bylo by jen nutno naplnit je jiným duchem a náboženství Baťovo nahradit socialismem.“[3] Tato představa došla po roce 1945 naplnění, zejména na poli industrializace stavebnictví, kdy první panelové domy byly navrženy bývalými Baťovými zaměstnanci a sám Jiří Voženílek se chopil na základě svých zlínských zkušeností organizace Stavoprojektu i výzkumných institucí.

Nezdá se pravděpodobné, že by do stavebního oddělení firmy Baťa nastoupil jinak než na svou vlastní žádost, v archivních materiálech je dochován Voženílkem vyplněný osobní dotazník zájemce o zaměstnání a posudek, který si na něj společnost nechala vypracovat soukromou investigativní firmou.[4] Ve Zlíně nastoupil dne 20. dubna 1937 na pozici projektanta s nástupním platem 1 200 Kč měsíčně. Setrval na ní až do září 1939, kdy byl uvolněn pro vycestování do tehdejší Jugoslávie, kde měl vést výstavbu baťovského města Borovo. Oficiálně byl Jiří Voženílek přijat zpět do Zlína hned v lednu 1940 na pozici architekta.[5] Ještě předtím, v prosinci 1939, neúspěšně žádal o získání víza do Spojených států, kde by taktéž mohl pracovat pro firmu Baťa.[6] Ve Zlíně setrval až do ledna 1949, kdy odešel do Prahy převzít funkci ředitele Stavoprojektu, který ale řídil ji od 1. července 1948.[7] Ve Zlíně nadále dohlížel na dokončení projektů a rodina se zcela přestěhovala do Prahy až roku 1950.

Ideální průmyslové město

Jiří Voženílek byl původně přijat, aby pracoval na projektech obchodních domů a vnitřních zařízení,[8] většina jeho práce se ale soustředila na plánování nových průmyslových měst. „Sklon ku stavbě měst“ mu v posudku přiznával ostatně jeho nadřízený, Vladimír Karfík, s nímž ihned po nástupu do práce ve Zlíně spolupracoval na návrhu kostela pro Baťov.[9] Šíře jeho urbanistické produkce je ohromující. Od roku 1940 se podílel na plánech pro rozvoj oblasti Kolín-Telčice,[10] v roce 1940 vypracoval variantu regulačního plánu Zruče nad Sázavou,[11] účastnil se také jednání o budování téhož ve Zruči nad Sázavou a v Nymburku.[12] Je autorem urbanismu průmyslového města v Martfű[13] v Maďarsku z let 1941–1943, řídil výstavbu komplexu Borovo u chorvatského Vukovaru. Zatím nepublikovaný je jeho již poválečný návrh pro bulharské Romano z roku 1947.[14] Během druhé světové války se věnoval také plánům pro Litovel,[15] Baťovany[16] (Šimonovany, dnes Partizánske) a v teoretické rovině přípravě průmyslového sídliště mezi Polešovicemi a Moravským Pískem,[17] v zahraničí pak kromě Borova a Martfű navrhnul regulační plán továrny v holandském Bestu (1944) a studii průmyslového sídliště v belgickém Seneffe (1944).

Voženílkův zájem o urbanismus našel u firmy Baťa široké pole působnosti. Stavební oddělení firmy Baťa bylo díky rychlé expanzi firmy ideálním místem pro rozvíjení plánů průmyslových měst.[18] Jan Antonín Baťa byl sám zapáleným propagátorem organizace, která sahala od složek provozu v továrnách přes uspořádání měst až k měřítku státu.[19] K přípravě generálního osídlovacího a zastavovacího plánu zlínského regionu vyzval brněnskou plánovací skupinu Bohuslava Fuchse a od roku 1936 se o něj staral Regionální sbor zlínský.[20] V archivu stavebního oddělení lze dohledat řadu rozborů hospodářských i sociálních poměrů různých regionů včetně map protektorátu Čechy a Morava se zakreslením takových dat, jako je např. vázání průmyslu na nerostné suroviny,[21] kdy nakreslené křivky oblastí připomínají Štursovy isoergy. Plánování jako součást „kultu jednoty a celku“[22] úzce souviselo s dobovou adorací syntézy i představou o možnostech vědeckého řízení společnosti, které střety individuálních zájmů podřídí zájmům vyšším, dobru celospolečenskému. Plánováním ideálního osídlení se v té době zabývali mnozí architekti, jako například Emanuel Hruška, který vypracoval návrhy na změny právních předpisů, novou organizaci „urbanistického a prostorového plánování“ a úpravu dotčených stavebních zákonů,[23] nebo architekti blízcí agendě upravovacích plánů v duchu dřívější práce MAP, zejména Josefa Chochola ve třicátých letech.[24]

Jan Antonín Baťa zadal stavebnímu oddělení úkol vypracovat knihu na téma ideálního průmyslového města.[25] Ač bývá tento úkol v literatuře zmiňován, nebyla mu zatím věnována bližší pozornost. Není jisté, kterého roku práce na knize začala,[26] v archivu se však nalézají návrhy ideálních průmyslových měst architektů Gahury, Podzemného (1937), Gočára (1937), Voženílka (1940), Kubečky (1943) i doprovodné studijní materiály k návrhům měst ve Švédsku i Sovětském svazu, Owenova ideálního města, návrh průmyslového města Tonyho Garniera, německé studie ideálních měst Hermann-Göring-Werke i skici Alberta Speera. Jako „ideální město Spolupráce“ je vedena studie Malenovic z roku 1933.[27] Jiří Voženílek vypracoval v návaznosti na starší práci Richarda F. Podzemného několik studií k ideálnímu průmyslovému městu v letech 1940–1941,[28] nejznámější a nejčastěji publikovanou se stalo schéma průmyslového města pro 7 500 spolupracovníku z roku 1940,[29] které je založeno na principu pásového města, ale s centrálním náměstím a množstvím různých typů bydlení od svobodáren až po rodinné domy.

Geneze projektu je dlouhá a bez hmatatelného výsledku ve formě plánované knihy. Ve fondu ředitelny můžeme najít příkrý dotaz „pana chefa“ z června 1938: „Kdo pracuje na ‚Ideálním průmyslovém městě‘? Vyhledejte pro to člověka – snad od Gočára neb Fuchse.“[30] Na stejném dokumentu najdeme přípis „je ve vazbě“ a hned poté  „p. arch. Gahura předkládá p. chefovi“. Kniha o ideálním průmyslovém městě tedy v roce 1938 existovala jistě minimálně jako rukopis. Na přelomu let 1939 a 1940 vyjádřil J. A. Baťa nespokojenost s „knihou prům. města, kterou obdržel“.[31] Pokračující práce dokumentuje elaborát Poznámky k výstavbě průmyslového sídliště z roku 1942,[32] který opatřil komentářem Hugo Vavrečka, tehdy zaměstnanec firmy Baťa.[33] Ve svých poznámkách odsoudil starší „vějířovité koncepce“, tedy ty, které navrhoval dříve Josef Gočár nebo Richard Podzemný a které vystřídala kolem roku 1937 koncepce „listu“, kdy se rovnoběžné ulice napojovaly jako žilky na osu symetrie, kterou byla hlavní třída ústící v bránu závodu. Adaptovat tuto koncepci na proměnlivé místní krajinné i dopravní podmínky však nebylo snadné, proto došlo uznání právě pásové uspořádání, které umožňovalo také oddělit plochy průmyslu a bydlení zeleným pásem. Vavrečka kladl důraz také na „střed města“, tedy společenské centrum, které by umožnilo vychovávat „moderního průmyslového člověka, orientovaného určitým způsobem, civilisovaného, kulturního a hospodářsky myslícího, společensky a politicky vyrovnaného (…)“.[34] Požadoval vytvoření „fora“ jako symbolu městské pospolitosti, uzavřené na způsob sv. Marka v Benátkách. Jako ideál rodinného bydlení sice stvrzoval izolované domky, ale připouštěl možnost výstavby jiných forem bydlení. Kopii Vavrečkova rukopisu převzali mezi jinými v únoru 1942 architekti Kubečka, Karfík a Voženílek.

Ti jsou zřejmě autory celého elaborátu, který v mnohém implantuje ideály levicové avantgardy do systému welfare kapitalismu. První verzi rukopisu knihy z roku 1942 otevírá stať Standarty pro plánování, kdy je zdůrazněna snaha Baťových zvodů „stále více prohlubovat racionalisaci techniky stavební a normalisaci stavebních součástí“,[35] tedy programu, na kterém panovala naprostá shoda napříč odbornou obcí i politickým spektrem. Při samotného konceptu města už architekti zpochybnili ideál města zahradního i ideál samostatného rodinného domu, naopak zdůraznili proměnlivost složení domácností v čase i různost osobních zájmů a navrhovali rozšířit nabídku bydlení o domy bytové, kde je možno dosáhnout vyšší technické úrovně bytu při nižších nákladech a uspořit domácí práce nutné k obstarání chodu celého domu. Jako ozvěna požadavků avantgardy, ovšem bez nároku na jednotu životního stylu proletariátu, zní formulace „aby každé rodině se poskytl takový byt, který odpovídá jejímu složení a její životní formě“. Pro specifické skupiny obyvatel doporučovali „mnohé služby opatřiti společně, podobně jako v hotelích“. Zaujme také proměna slovníku – nová průmyslová města už nemají být odrazem „racia“, ale mají zrcadlit „vzájemnou souvislost všech funkcí, kterou známe z živé přírody a kterou – na rozdíl od automatismu mechanických soustav – nazýváme organickou“. Město se má chovat jako živý organismus,[36] který čerpá svou „životní energii“ z vlastních kořenů, z pracovního výkonu svých obyvatel. Ozdravění bytových poměrů v zemi závisí na rozvoji průmyslových měst jako předobrazů ideálních měst budoucích a na uznání obydlí jako součásti „výrobních prostředků závodních a v přeneseném smyslu i národních“. Zdůrazněním „zájmů celé pospolitosti národní“ začleňuje se práce na modelu ideálního průmyslového města do snu J. A. Bati o organizaci národního hospodářství.

„Trvalá zaměstnanost a nový urbanism budou oba póly, kolem nichž se bude točiti poválečný svět,“ uváděl daný elaborát a opět tak kladl roli architekta do sféry moci, moci přebudovat svět, už ne přípravou revoluce, ale cestou rozumné a potřebné evoluce. V budoucnosti plánovaného hospodářství se zvláště urbanismus stane oblastí vhodnou k začlenění do tohoto plánu – bude dokonce „prvním velkým stupněm, na němž se na celém světě budou prakticky zkoušet zásady řízeného hospodářství“. Střízlivě jsou ale hodnoceny také nevýhody plánovaného hospodářství zahrnující zbyrokratizování, nepružnost a umrtvování osobní iniciativy, stejně jako je přiznáno, že mnohé plány vypracované na základě vědeckého řízení v praxi úplně selhaly a že „sled příčin a následků není tak jasný a nepochybný“ zvláště v životě hospodářském a politickém. Autoři textu přiznávají, že urbanistické otázky jsou součástí širšího politicko-společenského kontextu, ovšem vyhýbavě konstatují, že oni se jich dotýkají pouze tam, kde „urbanism může platně přispěti k řešení určitých konkrétních úkolů (…)“. Podotýkají také, že aniž by se chtěli zásadně dotknout soukromého vlastnictví, bude přece jen třeba vytvořit možnost legálního vyvlastňování ve veřejném zájmu. Mezi listy strojopisu je vložena strana psaná rukou Jiřího Voženílka, je tedy pravděpodobné, že autorem průvodního textu byl právě on. Pokud tuto část textu psal Jiří Voženílek nebo se na ní podílel, jedná se jistě o další stadium přehodnocení dogmat vědeckého funkcionalismu i jistého technokratismu, který se do práce PASistů vždy výrazně propisoval.

Oproti Štursovu konceptu isoerg, kdy průmysl je soustředěn v místech blízkým zdrojům, přiznává daný dokument potenciál také místům, které se racionálním úsudkem nejeví jako vhodné, ale kde se uplatňuje „moment psychologický“ – krajové tradice, povaha obyvatelstva nebo právě možnost vytvořit na daném místě nové a podnětné pracovní prostředí. Tato argumentace mohla podpořit, zvláště u průmyslu lehkého, rozptýlení mimo tradiční průmyslová centra tak, jak se o to skutečně státní aparát pokoušel po druhé světové válce. V době války však tato forma desurbanizace narážela na rozdílný náhled protektorátních úředníků na budování průmyslu v zemědělských oblastech, jak se ukázalo při jednáních o rozšíření továrního komplexu ve Zruči nad Sázavou, jichž se Jiří Voženílek v letech 1940–1942 účastnil. Firma Baťa si od nového továrního komplexu ve Zruči slibovala přísun levné pracovní síly v tradičně zemědělském kraji s nízkou životní úrovní a svůj počin vnímala jako povznesení daného regionu. Také místní zastupitelé firmu žádali o urychlené dobudování závodu, které zamezí dalšímu odlivu obyvatel z kraje, který nabízel jen omezené možnosti zaměstnání.[37] Oberlandrat Eckholdt však danému postupu vytýkal „rušivý vliv průmyslu na rolnické obyvatelstvo“ a konkrétně také poškozování rázu romantické krajiny novými domy s rovnými střechami.[38] Zlínští architekti však setrvávali na názoru povznesení vesnic rozumným budováním objektů lehkého průmyslu začleněných do krajiny. Jiří Voženílek zopakoval tuto obhajobu, když v Architektu SIA propagoval „rozložení průmyslové práce na nejširší okruh obyvatelstva a zvýšení jeho životní míry, to vše se se zobrazí v rozumnějším hospodaření celku“.[39] S protektorátním úředníkem se autor (či autoři) shodovali v líčení společnosti měst jako „chorobné“ a jako „lék“ dle nich sloužila právě přestavba sídel. Nejednalo se o cestu revoluční, ale spíše pozvolnou cestu „přirozeného přetvoření hospodářské a pak i sociální struktury světa“.

Své zkušenosti s návrhy měst shrnul Jiří Voženílek po válce v obsáhlém textu pro časopis Architektura ČSR,[40] jež navázal na obsahově podobný text z roku 1945 pro časopis Stavebnictví.[41] Jako nejvyspělejší koncepci označil Miljutinovo pásové město jako jediný způsob, který je schopen jasně oddělit výrobu od bydlení pásem zeleně a vyvarovat se nepružného centrálního schématu. Pásové schéma dovoluje další růst a zároveň neurčuje výšku a hustotu zastavění, je tedy kompatibilní s kolektivním využitím služeb v sídlišti. Danostmi jsou zde komunikační osy, výroba a navázání na surovinovou základnu, konkrétní stavby mohou být obměňovány, protože si „budoucí stavební konstrukce nepředstavujeme jako jako zkamenělou překážku, ale jako lehké industriální výrobky, demontážní a proměnlivé (…)“.[42] Považoval však toto schéma za pouhý základ, který je vždy nutné přizpůsobit konkrétním podmínkám, ať už podle počtu obyvatel, typu průmyslu nebo právě uspořádání krajiny, morfologii terénu.

Za druhé světové války Jiří Voženílek publikoval také text Krajina a průmyslová sídliště, v němž zapracoval téma krajiny a tradice protěžované německými úředníky. Rozvíjel některé dřívější postuláty meziválečné avantgardy, především víru ve schopnost architektury být silou organizační, uvádět v soulad prostorové požadavky, a to i požadavky na organizaci celé krajiny. Krajina pro něj, stejně jako v jeho starších textech, odráží změny ve výrobě a společnosti a nesoulad vzniká jako výsledek vzájemného rozpojení vývoje těchto složek. Proto je třeba rozvinout potenciál krajinného plánování a určit formy s rázem krajiny souznící, přestože zpočátku bude konsensus narážet na novost estetického prožitku.[43] Text je ukázkou onoho „kultu jednoty a celku“ v pasážích, kde Voženílek vysvětluje, že: „Jde tedy o nahrazení neorganisovaných a neartikulovaných zastavění bezesměrného rázu zákonitým zastavěním, článkovaným v jednotky a spjatým ve vyšší celky.“[44] Text, který v časopise následoval po Voženílkově, byl z pera Ladislava Žáka.[45] Zde se již začal rodit spor, který se mezi Voženílkem a Žákem rozhořel v roce 1948 a který měl pro Ladislava Žáka nemilou dohru v roce 1949. Spor se zakládal právě na Voženílkově dezurbanistické koncepci (Žákem označovanou za „hospodářský technicismus“) v opozici k Žákově pojetí tzv. obytné krajiny.[46] Voženílek totiž považoval decentralistické tendence průmyslových podniků za „výrobní základnu pro socialistické osídlení“,[47] nemohl tedy souhlasit s Žákovým příliš protekcionalistickým pojetím. Už tehdy Žáka obvinil, že špatně chápe koncept pásového města, když si jej vykládá jako „mechanicky pojaté stejnoměrné osídlení, pokrývající souvisle celé krajiny“.[48] V roce 1947 se s ním ale shodoval v názoru na zkracování pracovní doby v budoucnu a „rozvoj individuálních zálib a lidské svobody“,[49] které jedince povedou k hledání nových forem trávení volného času a rekreace. Spor odrážel zřejmě také odlišné osobního naladění obou architektů – proti Žákově požadavku samoty a kontemplace staví Voženílek potřebu pospolitosti a společenského života. Pro Žáka by tedy příroda byla úkrytem před civilizací, pro Voženílka naopak prodlouženou rukou civilizace, s rekreačními centry uzpůsobenými pro kolektivní sporty a společenskou zábavu.

Nové standardy

Pomineme-li několik konkrétních realizací převážně průmyslových objektů,[50] vypracoval Jiří Voženílek ve Zlíně kromě výše popsaných urbanistických projektů také několik drobných příspěvků k bytovému standardu a zcela přepracoval projekty do té doby používaných průmyslových objektů v tzv. nový standard pětietážové budovy v roce 1943.[51] Stavební oddělení firmy bylo tehdy po právu považováno za místo, které „představuje dosud nejzazší možnosti praktického uplatnění zvýšení výkonnosti v pozemním stavitelství u nás“.[52] Sledovány byly nejen konkrétní stavební techniky a technologie, ale především organizace práce stavebního oddělení, popřípadě pracovní plány staveb,[53] které byly v podstatě totožné s plány propagovanými během padesátých let pod hlavičkou zdánlivě novátorské a ze sovětské praxe přejaté tzv. proudové metody.

Své zaujetí variabilitou Voženílek využil u návrhu tzv. rostoucího domu z roku 1942.[54] Při publikování projektu v roce 1969[55] byla konstrukce popsána jako montovaná z celostěnových panelů, tedy systému, který se poprvé skutečně realizoval ve Zlíně (Gottwaldově) až na přelomu let 1953 a 1954 v prototypu panelového domu typu G40. Zdá se však pravděpodobnější, že jeho rostoucí dům operoval s dřevěnou kostrou s litými výplněmi tak, jak je uváděno u publikování návrhu v roce 1946.[56] U tohoto rostoucího domku staví Voženílek na dřívější koncepci pásové dispozice, kdy k základní sestavě tří pásů jsou přidávány další. Návrhu předcházelo několik jeho projektů domků z pórobetonových stěn z roku 1939,[57] jejichž prostý výraz určovalo (podobně jako u společného návrhu PASistů pro soutěž v roce 1935) překrytí svislých spar latěmi tmavší barvy. Návrh z roku 1942 se už kloní k použití sedlové střechy s mírným sklonem, což bylo jistě dáno protektorátními nařízeními, ale také vyhodnocením plochých střech samotnou firmou, kdy se jejich výhodnost ukázala jako diskutabilní. Firma ve vývoji nových typů domků vyvíjela obdivuhodné úsilí, v archivu jsou dohledatelné desítky návrhů z let 1938–1945, výčet základních inovativních realizací byl sice zachycen,[58] podrobné zpracování však stále chybí.

V roce 1943 Jiří Voženílek začal pracovat na tzv. nových stavebních modulech. Nejprve v roce 1942 zpracoval analýzu továrních budov a následně přepracoval dlouho udržovaný typ průmyslové budovy ve Zlíně do tzv. nového standardu realizovaného jako prototyp v Baťovanech a po válce v letech 1946–1948 i v samotném Zlíně jako budovy č. 14 a 15.[59] Navázal rozsáhlou prací z let 1943–1945, která je v archivu dohledatelná sice pod názvem Stavební modul – škola, internát,[60] ale jedná se o elaborát, který se dá svým rozsahem i obsahem považovat za předchůdce tzv. typizačních sborníků, z nichž první byl vypracován v roce 1950 a tiskem vydán v roce 1951.[61] Jiří Voženílek navázal na normalizační listy, které se ve firmě Baťa používaly a na kterých sám pracoval v roce 1939.[62] Daný svazek o přibližně sto padesáti listech obsahuje vše od organizace stavebního oddělení přes normy vypracovávání stavebních výkresů, písma používaného k popisování výkresů až po konstrukce a zařizovací předměty, Jiří Voženílek zpracoval listy typů oken i s jejich konstrukčními detaily.

Jeho „typizační katalog“ z let 1944 a 1945 stanovuje modulární síť pro určité typy budov, do níž vkresluje dispozice, jež by se měly stát baťovským „typem“ – školy, internátu, svobodárny, provizorní ubikace a společenského domu, zařazuje i dříve vypracovaný standard etážové průmyslové budovy. Elaborát je členěn pomocí záložek, kde pod tou nazvanou Posouzení najdeme Voženílkovo zvažování výběru vhodného modulu, kdy navrhuje opustit tradiční modul daný rozměrem cihly a přejít na modul 108 cm i při nutné změně formátu cihel. Podrobně jsou rozpracovány normy oken a nábytku, v jedné z tabulek můžeme najít rozkreslení různých prefabrikovaných stěnových dílců z betonu, dřeva i plechu.[63]

 Michaela Janečková