František Lýdie Gahura: budování Malé Ameriky v Lutíně (Romana Junkerová)
František Lýdie Gahura: budování Malé Ameriky v Lutíně
Architekt František Lýdie Gahura (1891–1958) je známý zejména jako firemní architekt Tomáše a Jana Antonína Bati, pro které realizoval celou řadu projektů v meziválečném Zlíně a v dalších městech, která přímo souvisela s továrnou Baťa a jejími dceřinými závody či sítí obchodních domů.
Gahurovy inspirační zdroje můžeme nalézt u Tomáše Bati a jeho pragmatismu i u profesorů Josipa Plečnika a Jana Kotěry, kteří Gahuru vzdělávali na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a na Akademii výtvarných umění v Praze. Josip Plečnik pro něj sehrál důležitou roli, když na svých přednáškách vyzdvihoval mravní hodnoty architektury jako projevu humanity. Tuto myšlenku, že architekti a stavební technici mají budovat stavby předně se zřetelem k člověku a k uspokojení jeho základních potřeb[1], František L. Gahura kreativně aplikoval nejen v architektuře, ale také v urbanismu a stavebním inženýrství. Ideální podmínky pro uplatnění sociálních teorií o architektuře a bydlení nalezl v plánu Tomáše Bati zbudovat zahradní město, které by organicky vyrůstalo kolem továrny a poskytovalo pracujícím dělníkům zázemí pro ubytování, vzdělávání a kulturu. Angažmá Františka L. Gahury v mimozlínském prostředí ukázalo, že podobně tvůrčí prostředí nabídli Gahurovi i další podnikatelé tehdejší doby, především továrník v oblasti oděvního průmyslu Jan Nehera z Prostějova[2] nebo rodina Sigmundů, která vlastnila v Lutíně továrnu na výrobu čerpací techniky.
Gahurův návrh regulačního plánu Lutína z let 1936–1940 zmiňuje ve své disertační práci z roku 1968 již historik Vilém Klega.[3] Až doposud ovšem převažoval názor, že se plán neuskutečnil z důvodu vypuknutí druhé světové války. Ke změně názoru by mohlo vést nově objevené zjištění, že František L. Gahura v Lutíně navrhl pro firmu Sigmund Pumpy a Chema mezi lety 1930–1939 desítku veřejných a továrních budov [obr.1], které jsou v regulačním plánu zakresleny. Vzhledem k tomu, že František L. Gahura počítal s celkovou přestavbou vesnice, včetně historických částí u kapličky, není jasné, zda počítal například s původně navrženými internáty. Nově objevené autorství těchto staveb, doposud připisované stavební firmě Konečný–Nedělník, se týká také společenského domu z roku 1937. Ten svým provedením odkazuje na zlínskou estetiku bílých sloupů s vyzdívkou z režných cihel, pozměňuje narativ chápání Františka L. Gahury jako veskrze baťovského a zlínského architekta a vyvolává otázku, zda může ovlivnit interpretaci jeho díla.
Historie firmy rodiny Sigmundů se datuje do roku 1868, kdy zakladatel Ludvík Sigmund (1836–1899) začal s živností jako samostatný pumpař. V Lutíně, původně rolnické oblasti s půdou bohatou na vodu, byla pumpařina běžným vedlejším přivýdělkem rolníků. Pumpy se zhotovovaly ze dřeva. Ludvíku Sigmundovi se podařilo vybudovat si pověst spolehlivého dodavatele s pečlivě opracovanými stroji. Když k podnikání koncem osmdesátých. let 19. století přizval své dva syny Jana (1869–1936) a Františka (1875–1935), byla již jeho firma solidně zavedená.[4] Do moderního 20. století vstoupili pumpaři, jako továrna Bratří Sigmundové, plni očekávání spojených s industrializací. Postupně přešli na výrobu železných pump, více investovali do rozšíření podniku i do vzdělávání a před první světovou válkou zaměstnávali 80 pracovníků. Stejně jako dříve Tomáš Baťa nastartovali Sigmundové masovou výrobu svých produktů, čímž upevnili svoji pozici na trhu.
Hospodářské výzvy prvních let po vzniku Československa se Jan a František snažili překlenout modernizací výroby a uplatňováním zásad racionalizace nejen v továrně, ale i v obci a také snahou zbudovat a dokončit silniční trasy do okolních vesnic Olšany, Luběnice a Třebčín.[5] Oba bratři, stejně jako Tomáš a Jan A. Baťové byli aktivní v politice i sociálním životě obce: František působil jako starosta v letech 1913–1919 a Jan v období 1927–1931. Oba se věnovali podpoře kulturního a společenského života. Zároveň ale čelili neshodám: rolníci jim vyčítali odliv pracovní síly do továrny a obci vadila nedostatečná finanční podpora školy, což řešila až mladší generace založením nadace pro žáky. Byť dále neparticipovala na místní samosprávě, její vliv na politický a hospodářský rozvoj obce byl významný, což dokládá i nárůst obyvatel mezi lety 1930–1939 z 605 na 1558.[6]
Od dvacátých let firma cíleně využívala reklamu a propagaci, pravidelně se účastnila hospodářských veletrhů a výstav. Bratry Sigmundovy můžeme označit za typ podnikatelů, kteří svou firmu budovali na základě idejí industriálního paternalismu. Tedy jako podnikatelé otcové, kteří přebírají péči a starost o své zaměstnance, ale zároveň na ně přísně dohlížejí, aby plnili své povinnosti. Tento systém řízení se ve spojitosti s Tomášem Baťou označuje jako batismus.[7]
Továrnu, přejmenovanou roku 1929 na Sigmund-Pumpy, dál vedlo šest dětí zakladatelů [obr. 2], zejména pak František ml. (1901–1989), Miroslav (1907–2004) a Jan ml. (1895–1942), který společnost řídil a kterému zaměstnanci továrny přezdívali Mladší šéf. V polovině třicátých let začala továrna profitovat na všeobecném zbrojení a spolupracovat s ministerstvem národní obrany, což se projevilo na jejím růstu. Továrna tehdy měla přes 600 zaměstnanců a obchodní síť ve více než 40 zemích.[8]
Areál továrny se zpočátku rozvíjel organicky od severní části obce k jižní. Promyšlené urbanistické plánování celého komplexu mu postupně dodalo na jednotnosti. Tato změna se odehrávala v době, kdy Sigmundové zakoupili od podnikatele a armádního důstojníka Byrona G. Gosse (1890–1964) z amerického Clevelandu plány na výstavbu nových továrních budov firmy Chema pro chemický průmysl. Cleveland byl v té době centrem strojírenského a chemického průmyslu s vysokým podílem industriální architektury, jejíž výraz a konstrukční systém 6,15 × 6,15 m byl známý díky pobočce Ford Motor Company, otevřené v Clevelandu v roce 1914.[9]
Čerpání ideových zdrojů ze zahraničí a navazování mezinárodních obchodních a diplomatických kontaktů spojovalo zejména Jana Sigmunda ml. s osobností Tomáše Bati. Jan chápal důležitost kvalitního vzdělání, proto na studia do zahraničí poslal zaměstnance i své děti. Díky svému úspěchu k sobě oba průmyslníci přitahovali podobně smýšlející osobnosti, které s nimi sdílely stejnou vizi o lepší a spravedlivější společnosti [obr. 3]. Sigmundové Tomáše Baťu obdivovali a udržovali se Zlínem obchodní styky, dodávali výrobky do Baťových továren a podporovali se na mediální úrovni.
Řada pamětníků z Lutína uvedla, že firmy mezi sebou zdravě soupeřily, například v elektrifikaci továren.[10] Patrně i z toho důvodu majitelé továrny oslovili v roce 1936 architekta Františka L. Gahuru, aby navrhl již zmíněný regulační plán obce Lutín, který měl propojit areál továren s veřejným prostorem na podobném principu tzv. zónování jako ve Zlíně – s továrním areálem ve středu obce, na který měla z jihozápadu navazovat zemědělská část táhnoucí se k severní historické části obce s kapličkou a obecní školou. Od továrny směrem na jihovýchod byla v regulačním plánu vyhrazena zóna pro vzdělávání a sportovní aktivity, ve středu obce se nacházelo centrum pro kulturní a rekreační vyžití občanů s náměstím, divadlem a radnicí. Obytná zóna v plánu tvořila prstenec téměř po celém okraji obce [obr. 4].
Lutín, který již během dvacátých let prošel značnou modernizací a bývá nazýván „Malou Amerikou“[11], se měl nyní proměnit v průmyslové město s občanskou vybaveností pro více než 7000 obyvatel. Z tohoto počtu měli 3000 tvořit zaměstnanci továrny.[12]
Zatímco vedoucí pracovníci a majitelé továrny si nechali postavit střízlivé vilové domy v puristickém stylu s moderním zařízením [obr. 5], pro úředníky se v Lutíně realizovaly řadové dvojdomy s malými předzahrádkami. Vznikla také řada internátních budov pro svobodné muže či učně a dívky. Byty se zaměstnancům často pronajímaly, později firma poskytovala bezúročné úvěry na stavbu domu z podpůrných fondů firmy. Již koncem dvacátých let si Sigmundové uvědomovali, že se musí zaměřit na výstavbu bytů pro zaměstnance, aby omezili jejich fluktuaci. A tak pro ně v Lutíně zřídili první ubytovací zařízení.[13] Jednalo se o tři dvojdomky z roku 1929 spojené v jeden blok, vybudované při pravé straně cesty na Olomouc. [obr. 6]
Ty jako první z firemních staveb nesly moderní architektonické tvarosloví, konstrukci s rovnou střechou a pravidelný tvar kvádru se světlou omítkou. Dispozice bytu byla ještě velmi prostá, skládala se z ložnice, kuchyně a lázně s klozetem. Schody do patra vedly podél vnitřní stěny a každý byt měl svůj vlastní vstup s předzahrádkou.
Tyto domy byly určeny primárně zaměstnancům z úředního sektoru továrny, které si vedení předcházelo kvůli jejich znalosti německého jazyka a které bylo složitější si udržet. Většina dělníků navíc pocházela přímo z Lutína či okolních vesnic v dojezdové vzdálenosti, pokud však bylo potřeba, i jim firma pronajímala jednopokojové byty.
Internát pro svobodné z roku 1930 poskytoval ubytování praktikantům, kteří bydleli v pokojích po jednom, dvou či po třech. Podsklepená dvoupodlažní budova se střešní terasou nepravidelného geometrického tvaru měla v každém podlaží v levém křídle apartmán, zbytek tvořily samostatné pokoje, umývárny, toalety a čistírny [obr.7]. Celkově se ve svobodárně mohlo ubytovat 55 osob, v roce 1939 počet ubytovaných na všech internátech přesáhl 300 osob z celkově 672 ubytovaných zaměstnanců továrny. Stále však zbývalo ubytovat ještě dalších 1788 zaměstnanců.[14]
Stavby pro podnik Bří Sigmundové (později Sigmund-Pumpy a Chema, a. s.) prováděla zkušená stavební firma Konečný–Nedělník z Prostějova. Autorem návrhů byl však překvapivě František L. Gahura. Objevení této skutečnosti přepisuje pohled na rozsah Gahurovy spolupráce s jinými objednavateli, než byli Tomáš a Jan Antonín Baťové. Archivní nálezy dokládají, že jejich spolupráce začala okolo roku 1930, v době, kdy byl Gahura jako architekt činný ve společnosti Baťa [obr. 8].
Nejvíce Gahurových realizací v obci Lutín spadá do období 1935–1939, kdy se tovární areál rozrostl o akciovou společnost Chema. Ta se orientovala na protileteckou a protiplynovou ochranu a významně se zasloužila o expanzi firem do zahraničí: vznikly továrny v anglickém Newcastlu, francouzském Nevers či jugoslávském Kruševaci.[15]
František L. Gahura, tehdy již plně zapojený do procesu výstavby nového, průmyslového Lutína podle vlastního regulačního plánu, pro Sigmundy navrhl také několik[16] továrních budov, převážně montážních hal, jež tvořily páteř areálu, ale také budovu nástrojárny, učňovské dílny či budovu pro výrobu filtrů. Ze situačního plánu továrny z roku 1939 je patrné, že konstrukčně vycházel z osvědčeného modelu o půdorysu 80 × 20 m s pravidelným rozestupem 6,15 × 6,15 m. Haly měly velká dílenská okna a rastr bílých sloupů s výplní z pálených cihel [obr. 9].
V půlce jejich délky se nacházel nižší provozní přístavek se sociálním zařízením. Také menší objekty, jako výzkumné laboratoře, vrátnice či kotelna, vynikaly jednoduchostí tvarů a funkčností. Cesty v areálu byly dlážděné a obklopené parkovou zelení, jež se rozprostírala mezi jednotlivými budovami a také v okolí bazénu a sportovišť na okraji továrního areálu. Dokládají to archivní materiály a dobové fotografie, jež dávají tušit, že i zde František L. Gahura uplatnil zásady svého zlínského konceptu továrny v zahradách.[17]
Tovární objekty měly typickou standardizovanou konstrukci umožňující změnu výrobního programu a neomítané fasády s přiznanými konstrukčními prvky. U internátních budov a dvojdomů lze nalézt některé zásady, jež František L. Gahura později popsal v publikaci Estetika architektury (1943). Objekty se sice vyznačovaly jednoduchostí forem, ale jejich omítnuté fasády vertikálně obohatil rytmus monochromatických odstínů [obr. 10], díky kterým architekt rozbil fádnost urbanistického uspořádání v jinak nevýrazné rovné krajině.[18]
Z celého výčtu objevených staveb – továrních hal, internátů, úřednických domů – mění narativ Gahurova díla nejzásadněji jeden lutínský objekt – společenský dům z roku 1937 [obr. 11]. Architekt jej navrhl pro firmu Sigmund-Pumpy jako multifunkční budovu o dvou podlažích a stejném půdorysu, jako měly výrobní haly Sigmund-Pumpy a Chema, s předsunutým schodišťovým rizalitem v půlce délky objektu. Fasáda budovy není omítnutá a stejně jako tovární haly přiznává konstrukční prvky bílých hranatých sloupů s výplní z režných cihel.
Společenský dům byl ze strany Sigmundů gestem, které spojovalo tovární dělníky a úředníky s rolníky z Lutína, neboť nabízel obyvatelům města široký kulturní program, od čtenářského klubu po kino. František L. Gahura budovu umístil vedle hlavního vchodu do továrny a propojil tovární areál se zbytkem vesnice v jeden celek.
Prosadil tím svoji původní ideu o společenském domu z roku 1924, který měl ve Zlíně také propojit továrnu s městem v jeden celek a nabízet kulturní a sportovní vyžití nejen zaměstnancům, ale i veřejnosti.[19] Po předchozích architektonických soutěžích na stavbu společenských domů ve Zlíně (1924, 1931) a v Otrokovicích (1934), kterých se František L. Gahura účastnil neúspěšně, tak mohl v Lutíně realizovat typ budovy, na který se na svých cestách zaměřil již ve dvacátých letech 20. století coby Baťův architekt.[20]
Další vzestup továrny Sigmund-Pumpy a Chema, zapříčiněný zakázkami válečného průmyslu z Československa, Francie a Anglie, přerušil nástup nacismu v roce 1939. Sigmundovi přesto do roku 1940 financovali zahraniční odboj proti nacistům, podle pamětníků se jednalo o částky ve výši několika milionů.[21] Dobová datace regulačního plánu obce Lutín naznačuje, že v tomto období také byli Sigmundové v kontaktu s Františkem L. Gahurou a pracovali na dalších architektonických projektech pro Lutín, například na budově lázní a koupališti [obr.12].
Vše zastavil postupný přechod továren pod nucenou správu, zatčení Jana Sigmunda ml. v listopadu 1940 a jeho následná poprava v Kounicových kolejích v Brně roku 1942. Zbylí členové rodiny přišli o veškerý majetek hned dvakrát. Poprvé v roce 1941, když byli nuceni se z Lutína vystěhovat dál než 35 kilometrů od obce. V roce 1945 se marně snažili získat majetek zpět. Na základě Benešových dekretů z 24. října 1945 byl znárodněn, a tím o něj přišli podruhé.
Přestože Sigmundům nebyl po roce 1940 osud nakloněn, jejich továrna a podpora zaměstnanců zanechaly v Lutíně hlubokou kulturní stopu. Stejně jako realizace Františka L. Gahury, jež dodnes připomínají dobu předválečného rozmachu a víru v lepší společnost. Gahurův tvůrčí přístup k navrhování lutínských budov, odlišný od neomítaných zlínských domků, a angažovaný přístup Sigmundů k obchodu, politice i kultuře dokládá, že vedle Zlína existovala ještě další, menší „Amerika“[22], fungující na podobných principech jako Zlín, avšak vystavěná na základě vlastních zdrojů, v nichž se mísila euroamerická zkušenost podnikatelů s kreativním přístupem architekta a vírou v humanitu tehdejší doby.
Po roce 1989 se továrna nevyhnula období bouřlivých změn, které s sebou přinesla privatizace podniku a transformace na akciovou společnost Sigma Group v roce 1997. Vedení Sigmy opět navázalo kontakty s rodinou Sigmundů žijící v Anglii – na jejich počest vydalo v roce 2001 publikaci Sigmundové. Ze života a práce tří pumpařských generací a nechalo zhotovit pamětní desku u rodného domu Jana a Františka Sigmundových.
K trvalejšímu odkazu rodiny Sigmundů bohužel nedošlo. Od devadesátých let se části továrního areálu postupně rozprodávají zahraničním firmám, například John Craine či Edwards. Noví vlastníci původní tovární haly buď adaptovali, nebo je rovnou zbourali. Naposledy se tak stalo v roce 2022 v souvislosti se stavbou nového obchodního domu Billa v severní části areálu. V současné době se na pozemcích bývalé továrny nachází už jen pár posledních hal z roku 1935. Změnám v architektonickém výrazu neunikly ani veřejné budovy, které změnily jednoduchý půdorys či přišly o rovné funkcionalistické střechy. Jedním z příkladů je budova pošty a konzumu nebo první internátní budova z roku 1930.
V kontextu nejvýraznější tvůrčí invence je ničení odkazu Sigmundů a Františka L. Gahury nejvíce palčivé u společenského domu. Ten se v roce 2013 sice rekonstruoval, ale zásadní dobové prvky, jako byla industriální okna, původní příčky, vnitřní vybavení v sálech či obklady i výzdoba, nahradily novější a levnější materiály. Zmizela také fontána z dob socialismu, která stála před vstupem. Zbouráno bylo i kino, které v Lutíně promítalo ještě v devadesátých letech 20. století.
Nelze se ubránit myšlence, jak by Lutín dnes vypadal, kdyby nesl odkaz podnikatelů podobně jako Zlín, a zda by byli lutínští občané stejně hrdí na svou obec, kdyby věděli, kdo dal Lutínu jeho moderní tvář.
Romana Junkerová
studentka magisterského studia Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
[1] František L. Gahura, Humanita v architektuře, Prostor Zlín, 2021, s. 51.
[2] Sbírky Muzea města Brna, archiv architektury, pozůstalost Františka L. Gahury, inv. č. 211.049.
[3] Vilém Klega, Vznik a vývoj N. P. Sigma Lutín, (Disertační práce), Katedra historie FF UP, Olomouc 1968, s. 64.
[4] Antonín Přichystal, Sigmundové. Ze života a práce tří pumpařských generací, Lutín 2001, s. 23.
[5] David Papajík, Dějiny obcí Lutín a Třebčín, Lutín 2005, s. 69.
[6] Ibidem, str. 79.
[7] Karolína Annis, Podnikatel jako vizionář a aktér nového sociálního systému na příkladu Tomáše a Jana Antonína Baťových (disertační práce), Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova, Praha 2021 s. 18–19.
[8] Srov. Klega 1968, s. 44.
[9] Daniel M. Bluestone, Cleveland: An Inventory of Historic Engineering and Industrial Sites, Cleveland State University, Cleveland 2010, s. 39, https://engagedscholarship.csuohio.edu/clevmembks, vyhledáno 20. 3. 2023.
[10] Rozhovor se Svatoplukem Smičkou, vedla Romana Junkerová, 3. 2. 2023, Lutín.
[11] Vlastivědné muzeum Olomouc, Archiv nálezových zpráv, fond Sigmund Jan/př. č. 10/2023, nefol.
[12] Sbírky Muzea města Brna, archiv architektury, pozůstalost Františka L. Gahury, inv. č. 210.243.
[13] Vlastivědné muzeum Olomouc, Archiv nálezových zpráv, fond Sigmund Jan/př. č. 10/2023, nefol.
[14] Sbírky Muzea města Brna, archiv architektury, pozůstalost Františka L. Gahury, inv. č. 210.284.
[15] Srov. Papajík 2005, s. 124.
[16] Sbírky Muzea města Brna, archiv architektury, pozůstalost Františka L. Gahury, inv. č. 210.129.
[17] Zdeněk Pokluda, Budování průmyslového a zahradního města (1906–1943), Zlín 2015, s. 26.
[18] Sbírky Muzea města Brna, archiv architektury, pozůstalost Františka L. Gahury, inv. č. 210.925.
[19] Ladislava Horňáková, František L. Gahura. Projekty, realizace a sochařské dílo, Zlín 2022, s. 15.
[20] Ibidem, s. 99.
[21] Srov. Přichystal 2001, s. 55.
[22] Rostislav Švácha, Amerika ve Zlíně, in: Taťána Petrasová – Rostislav Švácha (edd.), Dějiny umění v českých zemích 800–2000, Praha 2017, s. 838–841.