Druhá světová válka a letecký nálet na Zlín (Martin Marek)

Druhá světová válka znamenala pro chod globálně působícího koncernu Baťa vážné bezpečnostní riziko. Současně však skýtala nezanedbatelný ekonomický potenciál. Baťovský management, přistupující k mezinárodní politické situaci pragmaticky, považoval za důležité rozpoznat ekonomické perspektivy i za nové situace. Nepřející až nepřátelská atmosféra v Německu však hrozila s nacistickou expanzí přerůst až ve vyvlastnění a ztrátu kontroly nad jednotlivými dceřinými společnostmi, nebo dokonce nad celým koncernem. Aktivní protiopatření koncernu v podobě germanizace a nacifikace statutárních orgánů jednotlivých společností, průnik do mocenských ekonomicko-politických struktur země, přenosy majetkových podstat mezi spřízněnými finančními skupinami, jakož i propracovaný systém intervencí, lobbování a neformálních styků odrážely nejrůznější útoky zvenčí.

Přes nemalá počáteční rizika se baťovskému managementu úspěšným manévrováním podařilo v prvních letech okupace dospět k těsnému sepětí s „integračním“ jádrem třetí říše, čímž se koncernovému podnikání otevřely nové ekonomické možnosti. Některé, byť asi přespříliš optimistické, odhady hovoří o nárůstu zaměstnanosti ve světovém koncernu Baťa v souvislosti s 2. světovou válkou dokonce až ke 100 000 zaměstnanců – většina jich přitom připadala na kontinentální Evropu kontrolovanou nacistickým režimem a jeho satelity. Jen na území protektorátu absorbovaly koncernové podniky do konce roku 1943 více než 53 000 zaměstnanců. Napojení koncernu na německé hospodářství přitom zůstávalo dostatečně pružné, takže v čase německé prohry se koncernové podnikání z jeho ekonomicko-společenských struktur stejně snadno vyvázalo.

Od prvních dnů okupace se musel s nároky a požadavky nacistické administrativy vyrovnat také výrobní program mateřských zlínských závodů. Průmyslová odvětví důležitá pro vedení války podléhala přímé kontrole německých pověřenců. Ve zlínských továrnách se to týkalo zejména strojírenské výroby, která se povinně zapojila do dodávek pro německý wehrmacht. Naproti tomu větší manévrovací prostor přinášela „civilní“ výroba; při procesu povinné kartelizace jednotlivých odvětví se baťovský management dopracoval stabilních pozic v německých hospodářských orgánech, kde prostřednictvím svých německých reprezentantů spoluutvářel německou hospodářskou politiku.

Koncernové centrále ve Zlíně se podařilo postupem let získat podporu některých německých centrálních i regionálních správních a stranických orgánů. Pochopení nalezla například u říšského protektora pro Čechy a Moravu Konstantina von Neuratha či vídeňského župního vedoucího Huga Juryho. A všemožně vstříc jí vycházelo především říšské ministerstvo hospodářství. Říšskoněmecký rodák Dr. Albrecht Miesbach, přizvaný baťovským vedením k řízení firmy Baťa z pozice ředitele a člena představenstva, plnil roli důvěrníka zainteresovaných stran k jejich vzájemné spokojenosti – dozor nad významným hospodářským subjektem, jakým byly Baťovy závody, posiloval na jedné straně prestiž a pozici příslušných německých úřadů v konkurenci s dalšími mocenskými, stranickými a správními centry nacistického režimu, na straně druhé nalezla zlínská ředitelna ve zmíněných německých správních a stranických orgánech zastání pro své potřeby a specifické zájmy.

Do poslední fáze druhé světové války se přímé bojové akce protektorátu vyhýbaly. Teprve když americké armády obsadily italská letiště, Rudá armáda zahájila operace na Dunaji a angloamerická vojska dosáhla Rýna, dostala se zlínská průmyslová aglomerace do doletové vzdálenosti spojeneckých bombardovacích svazů. Jejich letadla vídali místní občané na obloze od jara 1944 stále častěji. Přelety početných bombardovacích svazů souvisely s ničením německých strategických vojenských cílů v průmyslovém Slezsku, které bylo pro velkou vzdálenost dosud jen minimálně zasažené.

Očekávané osvobození od německé okupace přinášelo obyvatelům protektorátu ke konci války optimistickou náladu. Nekazily ji ani přelety spojeneckých letadel. Zdánlivě nepředstavovaly větší bezpečnostní riziko, protože mířily za cizozemskými cíli. Přestože povinná evakuace obyvatel do krytů a bezpečného zázemí během vyhlašovaných leteckých poplachů představovala pro zaměstnance továren a posluchače škol příjemné vytržení z pracovních a studijních povinností, svým provedením nepřipomínala ležérní cvičení. Vyklízení urbanizovaných prostor bylo perfektně zorganizované. Každá evakuovaná osoba znala přesný postup i cíl svého přesunu.

První předzvěstí katastrofy se stal nálet na Zlín dne 13. října 1944. Tehdy svrhlo jedno z pětice křižujících amerických letadel několik leteckých bomb na obytnou čtvrť Letná a přilehlý les, jedna puma dopadla na tovární areál, dvě na fotbalový stadion u elektrárny a jedna také na pozemek blízkého zahradnictví. Ze 68 poškozených domků bylo jedenáct zničeno zcela a dvanáct těžce. Z průmyslových objektů byla nejvážněji zasažena budova garáží na Malenovské silnice (dnes třída Tomáše Bati). Při náletu byly bezprostředně zabity dvě osoby. Těžce raněných bylo sedm osob, z nichž tři svým vážným zraněním později podlehly. Další tři desítky osob byly zraněny středně těžce.

Mnohem závažnější důsledky blížící se fronty pocítilo město a jeho obyvatelé 20. listopadu 1944. Pro nízkou viditelnost nad hlavním cílem náletu, kterým byl tovární komplex ve slezském Blechhammeru, zaútočily dva svazy americké 15. letecké armády na náhradní strategické objekty na Moravě a ve Slezsku. Bombardovány byly tovární komplexy a vlaková nádraží v Opavě, Brně, Hodoníně, Břeclavi, Zlíně a Přerově.

Ve Zlíně si nálet trvající pouhé tři minuty (12:35–12:38) vyžádal 24 obětí na životech, devadesát zraněných a stamilionové škody na majetku. Bombardování zasáhlo oblast dlouhou přibližně 1 500 metrů a širokou přibližně 600 metrů, na kterou dopadlo 175 tříštivých a 56 časovaných bomb. Ničivé bombardování zasáhlo veřejné budovy na náměstí Práce a sousední Malenovské ulici (hotel Společenský dům tehdy nesoucí jméno Viktoria, Velké kino, Sociálně-zdravotní ústav, Památník Tomáše Bati).

Výrazně se podepsalo také na rezidenčních čtvrtích v sousedství továrního areálu. Zasaženo bylo několik měšťanských rodinných domků na Nádražní ulici ve čtvrti Trávník. Z baťovských rezidenčních čtvrtí se to pak týkalo podnikových domků Nad Ovčírnou a na Letné, přičemž největší škody byly napáchány na nejstarší podnikové zástavbě (domky s mansardovými střechami, nejstarší varianty domků s rovnou střechou) na ulicích Antonínova, Kotěrova, Mostní a Na Vyhlídce. Zcela zničeno a určeno k demolici bylo 62 obytných domků, těžce poškozeno bylo 54 a lehčí škody vykazovalo 312 domků. Stovky rodin baťovských zaměstnanců, včetně desítek jednotlivců dosud ubytovaných na hotelu, muselo hledat útočiště na venkově nebo dát zavděk nejrůznějším obytným provizóriím.

Většina bomb při listopadovém náletu dopadla na tovární areál. Spojeneckému letectvu se podařilo vážně zasáhnout především jeho východní část. Došlo tak k naprostému ochromení zde umístěné obuvnické výroby. Bombardováním došlo ke zdemolování budov č. 14, 15, 16 a 26, většina zbývajících budov v desítkové řadě a část dvacítkové řady pak byla významně poškozena. Jednalo se o nejstarší zástavbu továrních budov, z níž dodnes zůstala zachována jen budova č. 13. Mimoto vážně utrpěla také reprezentativní budova velkoskladu obuvi (dvojblok budov č. 32 a 33). Její severní jedenáctipodlažní část (budova č. 33) včetně spojovacího přístavku byla zdemolována až po základy a z jižní desetipodlažní části (budovy č. 32) bylo v průběhu roku 1946 odbourána 6 narušených etáží. Později bylo přistavěno jedno poschodí, takže výsledná budova byla pětietážová. Dále byly v tomto sektoru vyřazeny z provozu obě tehdejší průmyslové školy (budovy č. 2 a 3) a z části byla poškozena také budova č. 11, tehdy již z větší části vyplněná administrativou. Mnohé z těchto budov musely být asanovány.

Destrukcí budov 34 a 44 a vážným zásahem do budovy č. 43, která sloužila jako sklad surovin a chemikálií a centrální míchací komora, byla rovněž citelně narušena gumárenská výroba, která byla v rámci zónace výroby umístěna ve třicátkové a čtyřicátkové řadě. Podobně těžké ztráty utrpěl také komplex elektrárny zásobující proudem závod i město. Na mnoha místech byly přerušeny elektrické sítě, vodovodní řady, parní potrubí, odpadní kanály, lanovky, transportéry a podniková železniční vlečka. V místě zlínského nádraží byla rovněž přerušena lokální železniční dráha Otrokovice – Vizovice. Prakticky nezasažená naproti tomu paradoxně zůstala střední a západní část továrního areálu, kde měla vedle pneumatikáren a punčocháren své místo i strojírenská výroba sloužící válečným účelům nacistického Německa.

Po ukončení nejhrůznějšího světového konfliktu, do kterého bylo lidstvo uvrženo, se dějiny zdánlivě postavily na novou startovní čáru. Rovněž ve Zlíně se začala psát historie rokem nula. Vymezit novou epochu od její předchůdkyně přitom umožňovala všudypřítomná zkáza, kterou válka v podobě leteckého náletu napáchala na továrních budovách v areálu.

Ještě za války, krátce po uhašení požárů, se započalo s opravami poškozených objektů a přerušené infrastruktury. Zprovoznily se sítě, strhávala se trčící torza, nahrazovalo se popraskané zdivo, překrývaly se strhnuté střechy, zasklívala se vytlučená okna. U vážně poškozených, ale životaschopných objektů se odspodu až nahoru podezdívaly všechny nosné průvlaky a částečně i stropní trámy. Větší investice přišly až s osvobozením po roce 1945. V rychlém sledu dvou let byly na místě sutin vystavěny a renovovány tovární budovy zejména v desítkové řadě, nejstarší části závodu.

Znamením poválečné obnovy se staly novostavby 14. a 15. budovy vypracované architektem Jiřím Voženílkem, jedním z nejprogresivnějších poválečných architektů, který byl od roku 1937 zaměstnán ve Stavebním oddělení firmy Baťa. Voženílkovo pojetí svědčí o tvůrčí schopnosti zapojit nové prvky do stávajícího generelu vypracovaného Františkem Lýdií Gahurou tak, aby dřívější styl, jehož podstatou se stala železobetonová kostra, rovná, lepenkou krytá střecha a neomítnutá spárovaná cihelná vyzdívka střídaná mohutnými prosklenými okny vyplňujícími přes polovinu plochy bočních stěn, nerušily, ale obraz doplnily a rozvinuly. Voženílek musel zejména z provozních a dispozičních důvodů opustit dosavadní závazný baťovský stavební standard založený na rozponu 6,15 × 6,15 m. Při obnově budovy zvětšil obě krajní pole. Tak vznikl rozměr 7,85 × 6,15 × 7,85 m, do krajních polí pak mohla být vložena hygienická zařízení a klimatizační strojovny. Nový konstrukční typ tovární budovy, postavený symbolicky na místě, kde stávala vůbec první patrová tovární budova, nastavil nový standard využitelný v dalších variacích.

Několikaminutový nálet na Zlín z 20. listopadu 1944 definitivně změnil tvář baťovského továrního areálu a přilehlých rezidenčních čtvrtí. Do nejzničenějších východních partií závodu, kde dosud převládalo horizontální rozložení staveb, přinesla poválečná výstavba vertikalitu. Tím cennější, neboť objekty této části areálu se výrazně uplatňují svou siluetou v dálkových pohledech z městského centra.

 

...

 

S výjimkou budovy č. 13 zanikla nejstarší zástavba továrních budov z počátků dvacátého století, jejichž konstrukce ještě spočívala na obvodových nosných zdech doplněných osnovou dřevěných (později ocelových) sloupů, a jejichž velkou část bočních neomítnutých ploch vyplňovala mohutná zaklenutá okna. Na takto uvolněných místech se mohla rozvinout výstavba nového konstrukčního modelu založeného na rozšíření obou krajních polí, která byla teoreticky rozpracována již v průběhu války. Rovněž zničený dvojblok centrálního skladu obuvi ve střední části areálu, který do výstavby 21. „administrativní“ budovy (mrakodrapu) v roce 1939 bezpochyby reprezentoval vrchol tvůrčích schopností meziválečného baťovského inženýrství, se podařilo nahradit neméně impozantní budovou centrálního skladu č. 34, ojedinělou provedením svých robustních hmot.

Přes mimořádné poválečné pracovní nasazení však trvalo řadu let, než se v továrním areálu podařilo zacelit následky bombardování. V nevýrobním sektoru probíhala obnova ještě pomaleji, ve čtvrti Letná jsou prázdná místa rozpoznatelná dodnes. 

 

 

Martin Marek