Co je to rodinný dům? (Barbora Vacková)

Rodinný dům, ideálně se zahradou, je v české společnosti dlouhodobě chápán jako ideální bydlení, a to přesto, že většina populace v něm nebydlí. Poskytuje dostatek soukromí rodině i všem jejím členům, umožňuje realizovat se ve volném čase, z jistého hlediska je také ekonomickou jistotou. To vše jsou obrazy ideálu, které se samozřejmě od žité reality mohou lišit, a to i dost zásadně. Otázkou zůstává, kde se tento idealizovaný obraz rodinného domu vzal. Rodinný dům totiž není historickou samozřejmostí, jeho vznik a vývoj úzce souvisí se vznikem a proměnami moderní společnosti.

 

   Jako rodinný dům obvykle popisujeme městský samostatný nebo řadový dům pro rodinu. Právě přídomek městský je důležitý, protože jakkoli je venkov (tedy to, co chápeme jako ne-městské) plný rodinných domů, nejsou to ve skutečnosti původní venkovská obydlí, ale spíše projevy (sociální a kulturní) urbanizace venkova. Rozdíl je především ve funkcích, které původní venkovské domy měly a které moderním rodinným domům ve většině případů chybí.

 

   Moderní městský rodinný dům se začal běžně objevovat zhruba v 19. století. Můžeme jej chápat jako důsledek změn, kterými západní společnost procházela zhruba od přelomu 18. a 19. století. Je to období počátků moderny, kdy se postupně začínají proměňovat principy existence v politické, ekonomické i kulturní sféře života. V politickém prostoru se začíná formovat myšlenka veřejnosti, v ekonomickém prostoru začalo docházet ke změnám v produkčním procesu, v kulturním prostoru se postupně rozšiřuje schopnost číst a produkovat texty všeho druhu (rozvíjí se divadlo, čtenářská obec, noviny…).

 

   Jedním z průvodních jevů těchto změn je také postupné oddělování těchto oblastí od další, paralelně vznikající sféry, kterou je domov. Privátní prostor, ze kterého se do veřejného kulturního, pracovního i politického prostoru odchází a kam se vrací. Místo bydlení přestalo být místem práce, a to pro velkou část obyvatel rostoucích měst. Dělníci pracují v továrnách, úředníci v úřadech. V bytech a domech je místo pro život rodiny. Jinými slovy začala vznikat specializovaná místa určená pro práci a pro „to ostatní“. Objevuje se představa výdělečného času pracovního a času volného. Vznikají dva obecné typy takového rodinného bydlení: byty v městských činžovních domech a samostatně stojící rodinné domy.

 

   Ty jsou specifické především pro anglosaské prostředí. Odtud čerpala inspiraci i firma Baťa, jejíž rodinné domy tvoří významnou součást vizuality města Zlína. Ostatně právě zde můžeme sledovat, že rodinný dům není totéž co venkovské hospodářské stavení. V tom se, podobně jako v měšťanském domě předmoderního období, život rodiny a její práce prolínají v jeden celek. Rodinný dům je naopak odrazem oddělení těchto dvou činností (jakkoli to není absolutní, práce z domu nikdy zcela nevymizela). Je typem městského obydlí, respektive obydlí urbanizovaného člověka, které dokonce zakládá na zcela nové městské prostory – vilové a domkové čtvrti, popřípadě na vznik předměstských oblastí.

 

   Těmi, kdo posouvali ideu rodinného domu a jeho formy, byli především příslušníci střední třídy; ti, kdo se o sto let dříve stali hybateli společenských změn – bohatí měšťané, rostoucí průmyslníci, inovativní podnikatelé i intelektuálové a úředníci. Vedle nich se ve městech objevovalo stále více zaměstnanců a dělníků, často lidí z venkovských oblastí, kteří byli nuceni přicházet do měst hledat obživu. Dvě nové sociální skupiny, dvě skupiny lidí, jejichž bydlení zásadně změnilo tvář města. Sílící střední třída začínala hledat nové bydlení, často pod tlakem nepříznivých životních podmínek – hustota zalidnění, míra znečištění a s ní související špatné hygienické podmínky vedly k tomu, že v některých městech začaly vznikat nové ulice a čtvrti vzdálenější od centra měst, blíže k přírodě (respektive jejímu romantickému ideálu). Tak vznikl středostavovský rodinný dům (ideálně se zahradou), který hledal inspiraci v aristokratických palácích a venkovských sídlech. Stal se místem odpočinku a relaxace pro ty, kdo chodili za prací (typicky muže) a prostorem péče o rodinu a domácnost – ženské práce.

 

    Tato ženská domácí práce je dnes často stereotypně chápána jako péče o domácnost a její členy. Ještě v průběhu 19. století neplatilo toto rozdělení doslovně, jakkoli ženy právě v tomto období díky oddělení práce od domova ztrácely svůj vliv na výdělečnou sféru života – prostě proto, že práce byla příliš daleko. Domy střední třídy však zhruba do období 1. světové války sloužily současně jako prostor pro práci dalších členů společnosti: kuchařky, hospodyně, majordomové – to byli lidé, kteří se starali o jejich chod. Ženy pak zajišťovaly management těchto funkcí, nebo se realizovaly v jiných oblastech, např. vstupovaly do veřejného prostoru formou charity. Plnou péči o domy převzaly i středostavovské ženy až v době války, kdy byli jejich zaměstnanci a zaměstnankyně nuceni přesunout se buď do vojenské služby, nebo do výroby, která o své dělníky přišla. Zhruba od začátku 20. století se tak prostor většiny rodinných domů stává privilegovaným místem rodinného života. Ve výše postavených třídách sice zůstávají pokojíky pro služky či kanceláře a ordinace těch, kdo mohou pracovat z domu, jejich architektura však vždy zaručuje soukromí a jasné funkční oddělení prostorů pro různé typy aktérů.

 

    Cesta dělnické třídy k rodinnému domu byla delší a souvisela silně s představou, kterou o ideálním rodinném bydlení sdíleli příslušníci třídy střední. Nedostatečné bytové podmínky dělníků začali během 19. století intenzivně řešit jak někteří podnikatelé sami, tak obce a reformně zaměření intelektuálové a politici. Vykrystalizoval tak typ firemního města, jehož součástí často bývá i bydlení pro dělníky a další zaměstnance závodu. V místech, kde střední třída považovala za ideální bydlení právě individuální rodinný dům, pak i dělnické bydlení následovalo tuto formu, která se upravovala podle konkrétních potřeb různých socioekonomických tříd. Zatímco obydlí vyšší střední třídy často disponovala salonem určeným pro uvedení návštěv, respektive pořádání poloveřejných událostí či diskuzí, v rodině nižších tříd se tento prostor proměňuje na obývací pokoj, respektive obývací kuchyň. Podobně můžeme sledovat proměny i ve vnitřním vybavování domů. Odrazem komodifikace bytové kultury může být nahrazení drahého porcelánu např. sériově vyráběnou produkcí levnější kameniny.

 

   Rodinné bydlení firmy Baťa ve Zlíně odráží tento vývoj rodinného domu v celé jeho podstatě. Tomáš Baťa a jeho spolupracovníci adoptovali vize paternalistických podnikatelů 19. století a jako nedílnou součást politiky a činnosti podniku ustavili také řešení bytových otázek. Mezi jinými formami bydlení nabízela firma také bydlení v rodinných domech, které s sebou neslo všechny znaky rozvíjející se kultury tohoto typu bydlení. Domy v mnoha ohledech představovaly prostor ženské práce. Žena měla, podobně jako zahrady, zajišťovat prostředí pro relaxaci pracujících mužů.

 

    O důvodech, proč firma zvolila formu rodinných domů, a nikoli prostorově a ekonomicky výhodnější domy bytové (se kterými ostatně během 40. let začala ve svých plánech počítat), se můžeme spíše dohadovat. Součástí vysvětlení tohoto rozhodnutí je zajisté Gahurou formulovaná Baťova představa: Průmyslový zaměstnanec je při své práci služebníkem, musí proto mít takové možnosti soukromého života, aby se mohl cítit ve svém domě králem. Proč by ale stejnému účelu nemohla sloužit i promyšlená výstavba obytných domů? Protože obrazem kvalitního bydlení je zde právě onen, původně aristokratický a později středostavovský, dům.

 

   Kritičtější interpretace hesla Kolektivně pracovat, individuálně žít pak nabízí vysvětlení, které ve výstavbě jednotlivých domů vidí snahu zabránit zaměstnancům v intenzivnějším styku, jež by vedl např. k zakládání odborů. Individuální rodinné bydlení tak fungovat může, na druhé straně ale jeho minimální forma lidi za hezkého počasí „vyhání ven“, kde na zahradách žijí v těsné blízkosti a kontaktu. Přesvědčivý obraz bude nejspíše kombinace více faktorů.

 

    Tomáš Baťa a jeho sourozenci a spolupracovníci ve svých vizích uplatnili přístup původně především anglosaských podnikatelů, kteří také vsadili na kolonie rodinných domů (příkladem může být např. Bournville firmy Cadbury v Birminghamu). Zde, stejně jako ve Zlíně, jsou tyto domy odrazem středostavovských hodnot spojených s představou o tom, jak má ideálně fungovat rodina a s ní i společnost jako celek. Baťa byl dědicem těchto hodnot, přijal je za své a na jejich základě stavěl své město. Zdá se, že tato volba představuje uprostřed modernistického městského plánování a industriální produkce jakousi tradicionalistickou kotvu: uprostřed všeho pokroku sehrává vize nukleární rodiny (rodiče a děti) ve vlastním – jakkoli pouze najatém – domě roli jakési domácké jistoty a pevných hodnot. Ve skutečnosti je ale tato jistota, jež nebyla ve Zlíně dostupná zdaleka každému, stejným produktem modernity jako dělnictvo, zaměstnanecký vztah a pásová výroba.

 

 

Barbora Vacková