en

Centroprojekt ve světě (Jan Zikmund)


Literatura
  • , Účast PIO Centroprojekt na projektování do zahraničí, Věstník Centroprojektu XXI, 1982, s. 13-18
  • , 1945–1965. Dvacáté výročí, Věstník Centroprojektu IV, 1965
  • , 20 let projektové činnosti Centroprojektu pro MoLR, Věstník Centroprojektu XVI, 1977, s. 11-16
  • , Ocelové bednění „Centroprojekt“ v Mongolsku, Věstník Centroprojektu XIX, 1980, s. 5-8
  • , Účast Centroprojektu na výstavbě a rekonstrukci obuvnického závodu v Turecku, Věstník Centroprojektu V, 1966, s. 10-14
  • , Obuvnický závod na Kubě, Věstník Centroprojektu VI, 1967, s. 35-36
  • , Studie bavlnářského kombinátu pro Střední východ, Věstník Centroprojektu XII, 1973, s. 3-4
  • , Kontrakt na projekt kožedělného kombinátu v Dacce-Tongi podepsán, Věstník Centroprojektu XV, 1976, s. 1-4
  • , Koželužna kozin a skopovic pro Jemenskou arabskou republiku, Věstník Centroprojektu XXI, 1982, s. 22-27
  • Jan Zikmund, Made in Czechoslovakia: Exporty průmyslových staveb po druhé světové válce,  Industriální architektura: tvůrci a plány, Industriální architektura: tvůrci a plány, Praha 2021, s. 142–163

 

Centroprojekt ve světě

Vývozy stavebních projektů a technologií do rozvojových zemí v Africe, Asii a Jižní Americe na základě bilaterálních dohod představovaly další způsob, jak se Československo ve světě prezentovalo po druhé světové válce. Státy s nově nabytou nezávislostí, procházející po více než dvě dekády dekolonizační transformací, potřebovaly nastartovat hospodářství, a tak se vyhledávaným vývozním artiklem staly i projekty továren. Koordinaci těchto exportů zajišťovaly podniky zahraničního obchodu, které disponovaly jak potřebným know-how při obchodování na mezinárodní scéně, tak důležitými kontakty i patřičně jazykově vybavenými zaměstnanci. Objednavatelé zpočátku preferovali tzv. projekty na klíč, tedy dodání kompletního balíčku projektové dokumentace, zajištění stavebních prací a potřebných technologií.

Od sedmdesátých let už hospodářské smlouvy s rozvojovými zeměmi v rámci družby socialistických států nebyly zárukou zadání zakázky a projektové ústavy se musely účastnit standardních mezinárodních soutěží. Proto musel stát nabízet širší portfolium služeb: konzultace, předběžné technickoekonomické studie nového záměru, zavádění, řízení a asistenci při nastavení strategie výroby po dohodnutou dobu, školení pracovníků, odbytový marketing či zajištění licencí.

Pro architekty byly tyto zakázky velmi lákavé. A to nejen kvůli možnosti navštívit běžně nedostupná místa. Továrny ve státech s řídkým osídlením totiž umožňovaly bez větších omezení testovat progresivní projekční metody v nebývalých měřítkách, aniž by se narušil charakter krajiny či měst, a zároveň vykazovaly vysokou míru univerzality – jasné provozní schéma, maximální pružnost a ekonomičnost manipulace s materiálem, variabilitu výrobního programu, úspornou a přehlednou infrastrukturu.

Nejinak tomu bylo ve Státním ústavu pro projektování závodů lehkého průmyslu Gottwaldov, pozdějším Centroprojektu. V první polovině padesátých let soustředil své kapacity především na obnovu a rozvoj tuzemského průmyslu, ale v letech 1954–1956 se podařilo, podle architektonických návrhů Zdeňka Plesníka, realizovat také porcelánku, hlubotiskárnu a televizní vysílač v Pekingu.

Ačkoliv se Centroprojekt v Československu specializoval na stavby pro textilní průmysl, v případě zahraničních zakázek takové projekty dodával téměř výhradně jako součást investičních celků, jež zajišťoval výrobce textilních strojů Elitex Liberec. Projektování i koordinace stavebních prací se tak zaměřovaly především na kožedělné a obuvnické továrny, na kterých Centroprojekt v režii PZO Polytechna a Kovo (pozdější Investa) spolupracoval s výrobci technologií Strojosvit Krnov a ZPS Gottwaldov.

Největší takovou akcí byla výstavba kožedělného a obuvnického kombinátu v mongolském Ulánbátáru, probíhající v několika etapách v letech 1956–1976. Projektanti pod vedením předního specialisty Jindřicha Müllera, hlavního technologa Josefa Růžičky a architekta Ivana Přikryla se zde vypořádávali s řadou specifických parametrů v tuzemských nevídaných: stavební koncepce musely zohleďnovat nejen zdejší klima s charakteristickými extrémními výkyvy teplot a dostupné místní materiály, ale také častý výskyt zemětřesení. V koordinaci s Průmyslovými stavbami Gottwaldov zajišťovali pracovníci Centroprojektu (Václav Ondrůšek, Vlastimil Doucek) stálý stavební dozor a československé strojírny dodaly i většinu technologického vybavení. Stavba čtyř koželužen, obuvnického závodu, provozní budovy a laboratoří probíhala pomocí speciálního ocelového bednění, vyvíjeného v Centroprojektu od roku 1957, které umožňovalo levnou a rychlou výstavbu železobetonových monolitických skeletů vícepodlažních budov. Dvacetiletou spolupráci uzavřelo 15. února 1978 slavnostní setkání v Gottwaldově, na kterém kromě ředitele Centroprojektu Jaroslava Vojtáška vystoupil i mongolský velvyslanec Zandangijn Enebiš.

V obdobném modelu Centroprojekt pracoval i v případě dalších velkých zahraničních zakázek, jako byly například kožedělné kombináty v Bangladéši (architektonické řešení Jiří Jenerál) a Guinee (architekt František Bartoš) nebo textilní závod v Mali, navržený také Františkem Bartošem.

V 7. pětiletce (1981–1985), ve které státní hospodářská politika posilovala své exportní složky (a to včetně projekčních a stavebních prací) na úkor tuzemských investic, pro tuto činnost Centroprojekt ustanovil tým expertů, zaměřený výhradně na zahraniční zakázky. Jak dokládá přehled uveřejněný roku 1982 v interním věstníku, mohl se ústav pochlubit úctyhodnou bilancí – do této doby vypracoval více než 100 projektů do 72 světových zemí.

Centroprojekt své zahraniční aktivity obracel i k různým formám spolupráce se svými protějšky, jako byl maďarský KIPTERV, rumunský I. P. I. U., polský Biuro Projektów Przemyslu Skórzanego (BPPS) nebo bulharský Lekpromkomplekt. Tyto dohody, které nevymezovaly pouze formální proklamace, ale představovaly intenzivní kooperaci na různých úrovních, se uzavíraly na akcích s mezinárodní účastí, z nichž některé pořádal i Centroprojekt.

Experti se pravidelně potkávali také na konferencích pořádaných Stálou komisí pro stavebnictví zemí RVHP, jež koordinovala transfer specializovaných informací, typových podkladů, katalogů technologií, sdílení odborných podkladů, konzultací, oponentur projektů i společných investičních akcí. K těmto aktivitám patřily i studijní cesty po nově dokončených továrnách po celém světě. Reporty z těchto exkurzí pravidelně publikoval Věstník Centroprojektu, kde najdeme cesty do SSSR (1959, 1960, 1964, 1967, 1971), NDR (1963, 1967, 1972), Rumunska (1964, 1970, 1972, 1978), na Kubu (1967), do Polska (1968, 1971, 1972, 1976, 1978), Maďarska (1970, 1975, 1980, 1985), Itálie (1972), Švýcarska (1972, 1981, 1990), NSR (1974, 1990), Španělska (1975), Súdánu (1979), Skandinávie (1979), Bulharska (1985, 1986) nebo Holandska a Belgie (1985). Na stránkách tohoto interního periodika se pravidelně otiskovaly také překlady textů z odborných zahraničních knih a časopisů, které ústav pořizoval do fondu své knihovny.

Zdá se tedy, že mezinárodní spolupráce i navazování kontaktů probíhalo v paralelních sférách, kde odborné znalosti byly důležitější než ideologické nastavení a oficiální obraz státních politik. Především pak význam Centroprojektu v průmyslové výstavbě dalece přesáhl nejen hranice zlínského regionu, ale i celého Československa. 

 Jan Zikmund