en

Centroprojekt – laboratoř průmyslové architektury (Jan Zikmund)


Literatura
  • Vladimír Kubečka, Deset let naší práce, Věstník Centroprojektu I, 1962, s. 2-3
  • Ludvík Kolář, Dvacáté výročí, Věstník Centroprojektu IV, 1965
  • Kubečka et al., Projektová a inženýrská organisace Centroprojekt Gottwaldov 1925-1975, Gottwaldov 1975
  • Vladimír Kubečka, Centroprojekt v letech 1925-1975, Investiční výstavba XVII, 1975, s. 325-330
  • Vladimír Vojta, Zrcadlo uplynulých třiceti let, Věstník Centroprojektu XVII, 1978, s. 3-20
  • Jiří Kotásek, K práci Centroprojektu, Architektura ČSR XLIV, 1985, s. 359-361

Někdy se uvádí Gottwaldov jako předválečný příklad tvorby průmyslové oblasti a závodu, s nímž prý nesnesou srovnání některé současné realizace. Víte, v čem to také bylo? Bylo to také v tom, že o investicích (a chcete-li, architektuře) rozhodovaly v tomto světovém koncernu dvě osoby (slovy dvě osoby). Schvalovaly osobně za a) koncept, nebo chcete-li architekturu, za b) investice, za c) čas, v němž musí být realizována. Investice je totiž budoucnost a rozhodovat o budoucnosti přísluší hlavě, nikoliv oudům. V hlavě bývá místo pro mozek.
Vladimír Kubečka, O průmyslu, 1966
 
Projekty řady staveb obsažených v tomto manuálu vznikly v architektonické kanceláři, jež za pár let oslaví sto let své existence. Během této doby prošla několika proměnami: od specializovaného oddělení obuvnické firmy Baťa, přes státní projektový ústav, zajišťující výstavbu lehkého průmyslu v Československu i na různých místech po celém světě, až k podniku, kterému se po roce 1990 jako jednomu z mála podařilo zvládnout transformaci do nových tržních podmínek. Tato studie se zaměřuje na prostřední dějství a chtěla by alespoň krátce připomenout pozoruhodnou, avšak dnes už také trochu pozapomenutou epizodu československé poválečné architektury. 
 
   Principy vědeckého pojetí výrobního procesu, díky kterému se z lokálního podniku rodiny Baťů stalo světové impérium, firma později přenesla do výstavby nejen továrního areálu, ale také domů pro zaměstnance a veřejných budov. V roce 1925 pro tento záměr zřídila samostatné oddělení, jež mělo na starost vypracování projektové dokumentace i samotnou realizaci. Takové uspořádání nebylo žádnou novinkou, vlastní projekční skupiny měla většina velkých stavebních firem jako Pittel & Brausewetter, K. Skorkovský, V. Nekvasil, Lanna či Záruba-Pfeffermann již od počátku století, co však ale zlínský ateliér od nich odlišovalo, byl propracovaný interní systém a metoda práce.
Sehraný tým složený z architektů, inženýrů, statiků, urbanistů a technologů ve 20. a 30. letech čítal na 120 lidí a jeho úkolem bylo zajistit návrh a realizaci podnikových budov v předem nastavených mantinelech rozpočtových tabulek, dostupných materiálů a kapacity potřebné práce.
 
   Takto oddělení fungovalo ještě nějakou dobu i po roce 1945, kdy bylo spolu s celou firmou Baťa hned v první vlně znárodněno a jeho složení zůstalo prakticky zachováno i během reorganizací následujících: roku 1948 z něj vznikl národní podnik Stavosvit, a zatímco prováděcí složka zajišťovala výstavbu všech druhů staveb, projektová se zaměřovala převážně na stavby průmyslové a v roce 1952 byla přeměněna na národní podnik Projekční závody lehkého průmyslu Gottwaldov. Navrhování bytových a občanských staveb záhy přešlo do místního Stavoprojektu, roku 1953 byl ustanoven Státní ústav pro projektování závodů lehkého průmyslu se sídlem v Gottwaldově a o pět let později z něj sloučením s Dřevoprojektem vznikl Státní ústav pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov. Tato organizace měla zpočátku také technologickou skupinu pro sklo a keramiku, z níž se v roce 1965 stal samostatný projekční ústav Skloprojekt.
 
    Přečkat všechny tyto změny, a zachovat tak kontinuitu slavné meziválečné tradice by se pravděpodobně nepodařilo bez dvou výborných organizátorů – Jiřího Voženílka a Vladimíra Kubečky. Voženílek přišel do Baťova koncernu v roce 1937, roku 1946 se po odchodu Vladimíra Karfíka do Bratislavy stal vedoucím projekčního oddělení a působil tu s krátkou přestávkou do září 1948, kdy byl zvolen ředitelem Stavoprojektu. I Vladimír Kubečka, též vynikající architekt, se po zestátnění projekčních kanceláří a stavebních firem věnoval manažerské práci a roku 1952 se stal prvním ředitelem zmíněného Státního ústavu pro projektování závodů lehkého průmyslu, pozdějšího Centroprojektu.
 
    Zachování struktury odborných pracovníků a cenného know-how bylo pro fungování tohoto projekčního ústavu zcela klíčové. Jak totiž ukázaly následující roky, ambiciózní hospodářskou politiku nového režimu založenou na rozvoji průmyslu nebylo možné naplnit ani s rozsáhlým projekčně-stavebním aparátem, centrálně řízeným Československými stavebními závody (ČSSZ) a Stavoprojektem. Jednak se celý systém v prvních letech potýkal s mnoha problémy a trvalo řadu let, než se ho podařilo uspokojivě nastavit, ale především náročné projekty moderních továren vyžadovaly stále užší specializaci a spolupráci v širokých mezioborových týmech.
 
    První projektové složky průmyslových staveb vznikaly spíše nahodile již v rámci ČSSZ a od roku 1950 se vybrané krajské ateliéry Stavoprojektu slučovaly dle svého zaměření s útvary technologů a inženýrů z vývojových a projekčních oddělení výrobních (nejčastěji strojírenských) závodů. Následná reorganizace Stavoprojektu roku 1953 pak přinesla kýžený vznik samostatných národních podniků (později přeměněných na státní ústavy), které řídila ministerstva odpovídající za příslušné průmyslové odvětví.
 
    Zatímco jinde se komplexní týmy musely budovat od základu, v Centroprojektu dolaďovali dle aktuálních požadavků skladbu, úspěšně testovanou po několik desetiletí. Kromě adaptace novým podmínkám to byla i příležitost, jak připomenout programově vymazávanou místní funkcionalistickou tradici s osobnostmi, jako byli František Lýdie Gahura, Vladimír Karfík nebo Jiří Voženílek.
 
    Právě hledání role architekta v takto nastaveném systému se během následujících let stávalo tématem odborných debat i veřejných polemik, protože koordinací celého projektu byl často pověřován technolog. Průmyslový architekt tak musel svůj přínos obhajovat a přitom na něj byly kladeny stále větší nároky – jak připomenul Vladimír Karfík, měl by se „vždy oboznamovať s novými vývinovými trendami, mal by sa stať syntetikom, ovládajúcim všetky zložky projektu. Okrem architektonicko-výtvarných aj technologické, ekonomické, sociálne, hygienické, ekologické a politické.“ V Centroprojektu se ale architekti o svou pozici tolik obávat nemuseli, především díky stavební typologii, na kterou se ústav zaměřoval. V textilkách, koželužnách a zpočátku také keramičkách a sklárnách totiž mohli uplatnit svůj architektonický záměr ve větší míře než například jejich kolegové v hutních, důlních nebo chemických závodech.
Počet zaměstnanců Centroprojektu se postupně zvýšil až na 600 a představu o jeho komplexitě nám může přiblížit následující výčet vnitřní struktury z první poloviny 60. let. Provoz ústavu koordinoval ředitel prostřednictvím dvou náměstků.
 
    Ekonomický náměstek spravoval oddělení práce a mezd, plánovací odbor, oddělení národohospodářské evidence, právní oddělení a pomocné provozy, jako byly planografie, světlotisk, knihárna, fotooddělení, modelárna, expedice, materiálně-technické zásobování a údržba.
 
   Technicko-provozní náměstek řídil vlastní projektovou činnost. Přímo mu podléhala složka operativního (vnitřního) plánování s technickou radou ústavu jako poradním orgánem a všechny útvary: středisko generální koncepce, oddělení typizace, oddělení technického rozvoje, technologické středisko, středisko pozemních staveb (oddělení architektů, statiků, tři oddělení pozemních staveb, oddělení ocelových konstrukcí, oddělení elektroinstalací, vodoinstalací a vzduchotechniky) a specializované středisko (geologický, hydrotechnický a půdní průzkum, vodohospodářské a energetické oddělení, technologie vody a oddělení dopravních komunikací). Od poloviny 70. let se v Centroprojektu začala využívat také výpočetní technika a byl zde zřízen útvar vědecko-technických a ekonomických informací.
 
   Takové zázemí umožňovalo Centroprojektu působit v roli generálního projektanta, tedy navrhovat složité výrobní celky ve všech stupních předprojektové a projektové přípravy, připravit je k realizaci a následně vykonávat autorský dozor. Centroprojekt také úzce spolupracoval s tuzemskými a zahraničními výrobci strojních technologií, výzkumnými ústavy a vysokými školami.
 
   Hlavním koncepčním tématem československé architektury se na dlouhé roky stala typizace a její zavádění do stavebnictví. V průmyslové výstavbě experti upínali pozornost hlavně k tzv. univerzálním budovám, které mohly jednak sloužit různým odvětvím a druhům výrob, ale také umožňovaly snadnou modernizaci technologického vybavení. I zde měl Centroprojekt oproti ostatním ústavům určitou výhodu, protože zúročil mnohaleté zkušenosti s etalonem univerzality – vyzdívaným monolitickým železobetonovým skeletem.
 
   První úpravou prošel ještě během druhé světové války podle projektu Jiřího Voženílka. Další varianty, směřující k velkorysejším dispozicím, variabilitě a komfortnějšímu pracovnímu prostředí, vznikaly při vývoji celostátně závazného typu univerzální etážové budovy v polovině 50. let pod dohledem Zdeňka Plesníka. Nakonec se zlínský skelet ukázal natolik udržitelný, že se pro průmyslovou výstavbu využíval s různými modifikacemi až do 80. let.
 
   Vývoj stavebních konstrukcí a prvků byl ale v Centroprojektu podstatně rozmanitější. V 60. a 70. letech se experimentovalo především s ocelovými konstrukcemi a lehkými materiály pro nové provozní koncepce, které se pak odrážely i v architektonickém řešení. Byly to především abstraktní formy bezokenních budov pro textilní výrobu, s dokonale kontrolovaným vnitřním prostředím, jež bývaly vyzdvihovány jako vzor moderní továrny.
 
    Přes všechny zmíněné požadavky na typizaci a univerzalitu se z architektury nevytratil rukopis autorů. Jeho podobu do poloviny 60. let určovaly především legendy zlínské architektury – Zdeněk Plesník a Miroslav Drofa. U nich se vyškolily další generace vynikajících architektů a architektek. Za všechny můžeme jmenovat Zdeňka Chládka, Jiřího Jenerála, Ludvíka Jungwirtha, Danielu Jungwirthovou, Jiřího Kotáska, Milana Možného, Jana Pazderu, Zdeňka Přibyla, Ivana Přikryla nebo Vojtěcha Šplháčka. Jejich realizace najdeme na celém území bývalého Československa a patřily k tomu nejlepšímu, co se zde pro průmysl postavilo.
 
    Konec průmyslové éry v euroatlantickém prostoru a rušení specializovaných projekčních organizací na počátku 90. let záhy vymazaly i povědomí o kvalitách a hodnotách architektury, která ještě před pár lety soustředila nejprogresivnější trendy. Řada těchto továren byla nedávno zbořena nebo nenávratně zničena v důsledku špatně provedených přestaveb a modernizací. Dokázali jsme si zlikvidovat i vrcholná díla Zdeňka Plesníka, jako byl areál OP Prostějov a ověřovací bezvřetenová přádelna Výzkumného ústavu bavlnářského v Ústí nad Orlicí. Tato vrstva navíc zatím ještě nestihla adekvátně zestárnout, tedy získat znaky, které tolik obdivujeme na fabrikách z přelomu 19. a 20. století, jako autentické doklady významné části naší historie, s atmosférou romantické nostalgie. Ocitáme se tedy v jakémsi vakuu, kde bezprostřední zkušenost pomalu mizí a zpětné kritické zhodnocení ještě stále obtížně a přesvědčivě dokážeme formulovat. Můžeme ale začít třeba připomenutím, že jsme tu v jednu dobu měli pracoviště se světovými parametry, tak jako tomu bylo v případě zlínského Centroprojektu.
 
 
Jan Zikmund