en

Od cihly k panelu

Začátek stezky Věžové domy 861, 863, 874, 876, 879
První objekt Věžové domy
Miroslav Drofa, 1950
MHD: Věžové domy (BUS 31, 70)

Poválečná doba je pro Zlín obdobím vpravdě transformačním – Zlín se stává Gottwaldovem, baťovská typizace a normalizace zase nástrojem budování socialistického města. Pozornost firmy Baťa se již za 2. světové války přesunula od standardizovaných a typizovaných domků tradiční cihelné konstrukce ke zrychlení výstavby. Nejprve byly testovány konstrukce z litého betonu. Ty se příliš neosvědčily a na řadu přišly domky montované z panelů. Zpočátku ještě zasazených do železobetonové kostry, velmi rychle však přebírajících funkci nosnou. Od nich už je blízko k bytovým domům montovaným z panelů a konečně pak k prototypu slavného paneláku G40.

Rané poválečné projekty obytných domů transformují předchozí zkušenosti dvěma směry. Prvním je udržení typické zlínské vizuální identity staveb a přeměna formy bydlení od rodinných domků k obytným domům, jakými jsou tříetážové domy na Obecinách navržené Vladimírem Karfíkem, Morýsovy a věžové domy Miroslava Drofy, až k poměrně revoluční formě bydlení v kolektivním domě Jiřího Voženílka.

Druhým směrem transformace pak je rozchod s touto vizuální identitou a rozvíjení zlínských zkušeností s prefabrikací při počátečním podržení poměrně tradiční formy bydlení. Od montovaných dvojdomků a třípodlažního obytného domu z panelů na Podvesné už nebylo daleko k prvnímu domu z celostěnových panelů, známému jako typ G40. Právě tento typ odstartoval celorepublikovou výstavbu dnes zlořečených i vyzdvihovaných „paneláků“, nejběžnější formy bydlení současnosti.

Mezi lety 1953 a 1959 zlínští (tehdy vlastně gottwaldovští) inovátoři Bohumír Kula a Hynek Adamec rozvinuli v neuvěřitelném tempu řadu G – nejprve rohovou variantu typu G40 pojmenovanou G55, pak celostátně rozšířený typ G57 a nakonec typy G58 a G59, realizované bohužel jen v prototypech a několika dalších „exemplářích“. Dnes je těžké objektivně zhodnotit, proč se typy G58 a G59 dále nestavěly. Originální vzhled staveb mohla zastínit vyšší spotřeba oceli kvůli kombinovanému konstrukčnímu systému (panel + nosné ocelové sloupy) i technické problémy s tepelnými mosty lehkých okenních panelů. Zazněla také kritika zbytečné a neodůvodněné „zdobnosti“ fasády s typickými kruhovými otvory. Zároveň v letech 1959–1961 probíhala koordinovaně realizace různých typů experimentálních staveb po celé republice, zlínský Stavosvit tehdy proto ztratil svou pozici nejprogresivnějšího podniku, který téměř každý rok přinesl novinku na poli bytové výstavby.

Na počátku roku 1959 byl národní podnik Stavosvit Gottwaldov sloučen s národním podnikem Průmstav Brno a práce v oblasti progresivní bytové výstavby převzaly jiné státní organizace. Československo tak bohužel přišlo o další typy bytových domů konkurující nastupující sérii TO, které by prověřený tým Stavosvitu nepochybně dokázal vyvinout, tehdejší Gottwaldov zase o unikátní prototypy obytných domů. Tak skončila přibližně čtyři desetiletí trvající éra, kdy Zlín experimentoval s různými formami a technologiemi, a do jisté míry tak byl „laboratoří bydlení“ v Československu.

MJ