en

Tovární areál

Začátek stezky Vavrečkova 5262
První objekt Budova 13
1918
MHD: Dvacátá (BUS 38)

Tovární areál tvořil jádro nového Zlína, firemního města, které od začátku minulého století prosperovalo a rostlo souběžně s podnikem Baťa. Dodnes je areál jedním z nejautentičtějších míst, referujících o desetiletích průmyslové výroby.

   První etapa výstavby se odehrála v blízkosti železniční stanice, kde byly postaveny dvě zděné dílny s obytnými pokoji v patře. V letech 1905–1906 se začaly budovat vícepodlažní výrobní objekty pro strojovny a strojnické dílny, díky nimž se provoz stal přehlednějším a efektivnějším. Jednalo se o objekty neomítnuté, cihelné fasády byly členěny mohutnými zaklenutými okny. Plány prvních výrobních budov přivezl Tomáš Baťa z cesty po USA a pro zdejší prostředí je upravil uherskohradišťský architekt Dominik Fey.

   V té době patří závod již k technologicky vybaveným podnikům s nejmodernějším strojním zařízením, které během 1. světové války zásobuje rakouskou armádu. Souběžně s továrními halami se v areálu živelně objevovaly také dočasné stavby – kůlny, dřevěné přístavby, stříšky a další provizorní objekty. Prudký vývoj probíhající v době válečné konjunktury se zastavil se vznikem Československa, kdy se snížil objem výroby, a tím i rozvoj firmy. Další vzestup následoval až o šest let později. 

    Tato doba je využitá pro koncepční plánování, díky němuž je v roce 1923 sjednocena výstavba továrních hal. Základem všech dalších plánů byl konstrukční modul o rozponu 6,15 × 6,15 m, který vycházel z amerických měrných jednotek (20 × 20 stop). Nová tovární budova má základní objem 13 × 3 pole se schodišťovými přístavky. Většina budov je obdélníkového půdorysu (20 × 80 m) a má tři nebo pět podlaží. Fasádu člení velkoplošná ocelová okna s cihelnými vyzdívkami parapetů a přiznaná skeletová konstrukce sloupů a překladů ve světlé omítce. Plochá střecha bez atiky se pokrývá asfaltovou lepenkou. Strojovny a menší provozy se soustředí v halových objektech.

   Celkový urbanistický návrh nazvaný „Továrna v zahradách“ vyprojektoval podnikový architekt František Lýdie Gahura. Návrh čerpá z obeznámení s podobnými projekty company towns v USA a Velké Británii. Areál továrních budov, který měl již jasně korporátní charakter, se rozprostíral v pravidelných rovnoběžných řadách. Vedle sebe se tak objevují prostory průmyslového pracoviště a ekonomické produkce i parková úprava sloužící rekreačním účelům. Dobové fotografie ukazují množství zeleně i úpravu ulic a chodníků lemovaných stromy.

   Součástí baťovské komunikace byla všudypřítomná hesla motivující pracující k lepšímu výkonu a neustálému zdokonalování se. Nápisy se nacházely uvnitř továrních hal, ale i na zídkách a dalších volných plochách. Komunikace prostřednictvím krátkých textů či reklam na veřejných stavbách přirozeně prorostla zlínskou každodennost. Uvnitř uzavřeného areálu obehnaného zídkou byla dodržována pečlivě promyšlená dopravní logistika přímo související s výrobou. Lanové dráhy s pohyblivými pásy vysoko nad hlavami zaměstnanců přepravovaly tuny polotovarů, dílců nebo hotových výrobků.

   Vedle obuvi se v továrním areálu vyráběly příslušné polotovary, látky, pohonné a stavební hmoty pro firemní stavby. K závodu patřily strojnické dílny, lesy, hospodářská zařízení a také letiště. V západní části areálu vznikala od roku 1932 budova č. 75, do níž se přesunula výroba pneumatik a později gumárenských závodů, které od 50. let tvořily podnik Barum s. p. Otrokovice.

   Nejzávažnějším zásahem do podoby továrního areálu bylo bombardování města spojeneckými silami 20. listopadu 1944, které zasáhlo zejména východní část. Zcela zdemolovány byly budovy č. 14, 15, 16 a 26, další budovy byly poškozeny a později musely být asanovány. Po skončení války se na uvolněných parcelách stavěly nové tovární budovy. Ty využívají odlišného modulového systému, který je rozšířen na rozměry 7,85 × 6,15 × 7,85 m. Tím se zvětšila pracovní plocha a do mezipater mohly být umístěny šatny a zázemí pro muže a ženy.

   Zestátněný tovární areál zůstal důležitým průmyslovým centrem i po roce 1948. V průběhu druhé poloviny 20. století zde byly vyprojektovány budovy s nejmodernějším technologickým zázemím. Celkový urbanismus zůstal zachován a nové budovy postupně doplňovaly prázdná místa vzniklá po náletu nebo našly místo v západní části areálu.

   V průběhu 90. let byl areál veřejnosti stále uzavřen. I proto se rozsáhlé území nadále dochovalo v zakonzervované podobě, pravidelný generel projektovaný F. L. Gahurou byl stále čitelný. Až později byly jednotlivé budovy postupně rozprodány soukromým vlastníkům. Obuvnický průmysl postupně krachoval. Po roce 2000 se areál v několika etapách otevřel veřejnosti a budovy přestaly sloužit výrobním účelům. V současnosti prochází bývalý tovární okrsek proměnou a postupně se zapojuje do struktury města, lze jej považovat za nové středisko obecního života. Vedle sídla kraje a administrativy, obchodů, restauračních podniků či nemocničního zařízení se zde nachází také krajská kulturní zařízení a bytové jednotky.