Baťovské bydlení I.

Ubytování zaměstnanců sloužilo už od 19. století jako jeden z prostředků, s jejichž pomocí zlepšovaly průmyslové v Evropě i Spojených státech životní standard svých zaměstnanců, a zároveň tak si zajišťovaly jejich loajalitu a kvalitní pracovní výkony. Mezinárodně aktivní obuvnický koncern Baťa se o rozvoj firemního bydlení zasadil obrovskou měrou. V domovském Zlíně postavil pro své pracovníky v meziválečném období přes 2000 domů. Podnik vynikl mimořádnou systematičností, díky níž vyvinul propracovaný, přísně řízený proces výstavby a správy moderního, ekonomicky dostupného ubytování, které neslo výrazné architektonické a urbanistické kvality.

Řada pozitivních benefitů podnikového ubytování, jako bylo moderní vybavení bytů s koupelnami a teplou vodou, nízké nájmy či odpočinkové zahrady u domů, byla ovšem vyvážena velmi organizovaným systémem fungování rodinného života pracovníků. Zlínská výrobní společnost tak činila s jasným záměrem formovat životní styl a chování svých zaměstnanců.

Ubytovací politika firmy se postupně formovala od prvních pokusů ještě před 1. světovou válkou. Ty pokračovaly po překonání poválečné krize, kdy bylo s horečným navyšováním výroby a prudce stoupajícími počty zaměstnanců v první polovině 20. let jasné, že bude potřeba nasadit mnohem rychlejší tempo. Pozornost podniku se soustředila na první koncentrovanou obytnou zónu Letná situovanou jižně od továrního okrsku, která byla tvořena rodinnými domy usazenými v okolní zeleni. Urbanistický návrh připravil mezi lety 1915–1918 profesor pražské AVU Jan Kotěra, poradce firmy pro architektonické záležitosti. Na jeho koncepci úzce navázal jeho žák a následně jeden z hlavních architektů firmy František Lýdie Gahura. Samostatné domky měly zaměstnancům vyvážit náročnou práci v průmyslovém prostředí a v kontrastu k velkému kolektivu na pracovišti nabídnout patřičné soukromí. Rané příklady ubytování dělníků, reprezentované čtyřdomky s mansardovou střechou na ulici Kotěrova či omítanými čtyřdomky typu A i B, ještě experimentovaly s výrazovou formou i dispozicí.

Stavební oddělení firmy, založené v roce 1924, přišlo po polovině 20. let s typem neomítaného čtyřdomku o čtyřech menších bytových jednotkách, který již byl sériově replikovatelný. Finanční nenáročnost a rychlost realizace obytné výstavby byla pro firmu Baťa klíčová. Postupně získala podobu standardizovaných jednoduchých dvoupodlažních domků s plochou střechou o různé výměře, které charakterizují neomítané cihelné vyzdívky a uplatnění typizovaných architektonických detailů, jako byly kastlová okna, schodišťová zábradlí, vnitřní i venkovní dveře. Stavební oddělení zároveň zpracovávalo rozsáhlé vzorníky a statistiky staveb monitorující cenu jednotlivých položek i způsob, jakým lze jednotlivé prvky opakovaně použít.

Nejrozšířenějším typem domku pro ženaté zaměstnance firmy se stal dvojdomek určený dvěma rodinám, který poskytl nájemcům větší obytnou plochu. Pro pracovníky zastávající v podniku významnější pozice byly vyhrazené jednodomky nabízející vysoký komfort samostatného bydlení často s garáží, verandou či terasou. Speciální kategorii představovaly individualizované vily, na Letné je ztělesňuje například vila pro šéfa chemické výroby Stanislava Landu z roku 1939.

Podnikové obytné čtvrti v čele s Letnou byly primárně urbanisticky plánované jako zóny klidu a odpočinku oddělené od ruchu města. I zde je však v menší míře organicky prostupovaly doplňující služby v podobě domků adaptovaných na prodejny potravin, řeznictví či prádelny. Místní děti mohly zároveň navštěvovat školská zařízení: předškolní vzdělávání ve školce v ulici Na Vyhlídce, rozlehlá moderní obecní škola realizovaná podle projektu Miroslava Lorence v letech 1930–1932 na ulici Mostní. Pro motorizované obyvatele byly v rámci čtvrti k dispozici přízemní objekty garáží s více stáními. Součástí okrsku se staly i svobodárny pro mladé svobodné zaměstnance v postavení úředníků, lékařů či učitelů, které rozlohou a zpracováním evokovaly nedaleké čtvrtdomky. Oproti internátům určeným pro nejmladší studenty, kteří hromadně sdíleli pokoje i po více než 10 lidech, představovaly podstatné navýšení soukromí i zásadní motivační faktor.

Jakkoliv obytné výstavbě ve 20. a 30. letech dominovala pečlivě organizovaná standardizace a typizace, podnik se nevyhýbal ani aktivnímu zkoumání dalších možností a forem ubytování. Proto byl na Letné v letech 1927–1928 smontovaný importovaný vzorový dřevěný americký domek Alladin, zůstal však ve čtvrti osamocen. Stavitel a novinář Berty Ženatý, působící ve firemním tisku po návratu ze Spojených států, stál kromě zprostředkování jeho koupě za návrhem cihelné kopie svého tamějšího dřevěného domu na okraji zóny Nad Ovčírnou. Ta na východě navázala na Letnou a poskytla vedoucím pracovníkům firmy privilegované bydlení v pohodlných jednodomcích. V jednom z nich dnes funguje Infopoint baťovského bydlení.

V průběhu 30. let se navíc společnost Baťa intenzivně snažila vyhnout monotónnosti standardizované produkce a zlepšit technické či dispoziční nedostatky rané výstavby. V roce 1935 proto vyhlásila mezinárodní bytovou soutěž. Hvězdně obsazená porota soutěže následně ze zaslaných projektů vybrala hned několik oceněných, jejichž návrhy rodinných domů byly vzápětí provedeny ve svahu přiléhajícím ke čtvrti Nad Ovčírnou (domek Benš–Jech, Vítek, Svedlund a vlastní dům Vladimíra Karfíka). Další experimenty s obytnými typy i technologiemi se následně odehrávaly zejména v nové zóně Lesní čtvrť.

KE