Devadesátky

 Devadesátá léta ve Zlíně se nesla v hektickém transformačním duchu naplněném vírou v nové možnosti privátního sektoru. Když v roce 1994 vznikl dokument České televize Zjizvená tvář měst, zaznělo v úvodu mimo jiné, že Zlín je „městem Baťovým a Gottwaldovým, městem u Slušovic, městem bank, autosalónů a růžových vil, městem žen, krásných dívek a italských návštěvníků, centrem podnikatelů, podnikavců a jejich automobilů. Zlín je prostě originální…“

Vedle bank a autosalónů se stavěly (stejně jako v ostatních větších městech) také supermarkety nebo polyfunkční domy nabízející zázemí sázkovým kancelářím, hernám a kasinům. Objevily se také provizorní stavby, kde našli alespoň dočasné zázemí menší podnikatelé. Diskutovaným zásahem do veřejného prostoru se staly obchodní kiosky (buňky) umístěné v historickém centru na náměstí Míru. „Zabuňkovat, odbuňkovat, nebo přebuňkovat“ bylo jedno z nejčastějších témat městského zpravodaje první poloviny 90. let, stejně jako následná (dosud nerealizovaná) architektonická soutěž na dostavbu náměstí.

Do povědomí občanů se opět navrátil odkaz Tomáše Bati. Nejdříve díky návštěvě Tomáše Bati juniora v prosinci 1989, kterého ho na zlínském náměstí přivítal početný dav v čele s místopředsedou vlády Vladimírem Dlouhým a vicepremiérem Waltrem Komárkem. Následovala rekonstrukce rodinné vily Tomáše Bati, ale také postupné rozprodávání dělnických domků. Architektonické dědictví průmyslového města bylo nově prohlášeno za městskou památkovou zónu. Mnohé z významných staveb reprezentujících baťovský Zlín prošly rekonstrukcí (například správní budova 21).

V roce 1990 byly zrušeny kraje a větší samostatnost získala města. Útvaru hlavního architekta, který dříve spravoval gottwaldovskou aglomeraci, zůstal jen prostor Zlína a Otrokovic, později už pouze Zlína. S rozdělením Československa k 1. 1. 1993 se město dostalo do nové geografické situace: z původní pozice uprostřed republiky se dostává na její okraj. Velké průmyslové podniky, jejichž hlavním odbytištěm byly po desetiletí východní trhy, pomalu ztrácejí potenciál adaptovat se na nové podmínky, nedokážou se vyrovnat konkurenci a postupně ukončovaly provoz. Tentok pozvolný zánik částečně zakonzervoval tovární areál, díky tomu nebyla narušena narušení původní regulace. Část budov však již sloužily provizorním účelům (například tržnice). Dominantami uvnitř továrního areálu se staly teplárenské objekty fluidních kotlů navržené architektkou Danielou Jungwirthovou.

Novou architektonickou stopu zanechala ve městě mladší generace architektů. Ti postupně odešli z bývalých projekčních kanceláří a založili si vlastní studia. Architekti či ateliéry, jako například Jiří Gebrian, Ateliér 91 (Richard Turna), Ivan Bergmann, ateliér ADDO (Jiří Záhořák, Jaroslav Habarta) a další, navrhli vizuálně výrazné domy s jasně individualizovaným výrazem a novými formami, které se volně inspirují zahraničními vzory. Do veřejného prostoru zasáhli také designéři Radek Hegmon a David Karásek, tehdy studenti detašovaného pracoviště VŠUP v Praze, kteří v roce 1993 vyhráli veřejnou soutěž na řešení městského mobiliáře a následnou realizaci,s níž je spojeno založení společnosti mmcité. Navazujícím vstupem se stala dodnes využívaná vizuální identita města, kterou navrhli grafičtí designéři Petr Babák a Tomáš Machek. Komplexní řešení a vzájemné propojení mobiliáře s grafikou a následnou aplikací do městských služeb bylo ve své době výjimečné a získalo Národní cenu za design v roce 1996.

LŠ