Uličník

 

Uličník je žánr urbánních dějin (dějin měst) či historické topografie, je to encyklopedie věnovaná urbanonymii, tedy pojmenování ulic a dalších veřejných prostranství ve městě a jeho proměnám v čase. Obecně je uličník významná pomůcka pro odborníky i poučené laiky se zájmem o dějiny konkrétního města a jako takový jej má v nějaké podobě zpracovaný většina měst v České republice.

 

Obvykle se uličníky konstruují jako abecedně řazená encyklopedie nebo jako praktický turistický průvodce po vymezených trasách. Jejich cíl pak může být dvojí: vyložit původ samotného pojmenování, nebo popsat dějiny konkrétní ulice či náměstí. V rámci Zlínského architektonického manuálu a dalších architektonických manuálů představuje uličník „klíč“, který „odemyká“ jeden ze základních úhlů pohledu na dějiny města. Mapuje jeho růst a proměny v prostoru, tedy reakci zástavby konkrétního města na jednotlivé historické epochy.

Pojmenování ulic, náměstí a dalších veřejných prostranství vychází z ryze lidské potřeby být ve městě, cítit se v něm doma a hlavně se v něm orientovat. Názvy jsou ale rovněž zrcadlem konkrétní doby: reflektují hodnoty a preference dané společnosti, odráží politickou situaci ve státě a zároveň prozrazují mnohé o lidech z různých období v konkrétním městě. Odrážejí většinové názory městské reprezentace nebo aktivní části veřejnosti. V neposlední řadě pak fixují tradiční toponyma a zaniklá pomístní jména, která upomínají na již zaniklý charakter konkrétního místa. To je v případě Zlína, vzhledem k jeho překotnému vývoji ve 20. století, dosti podstatný rys.

 

Formálně může mít uličník různé podoby: může být strohým tabulkovým výčtem, on-line dostupnou interaktivní databází, článkem v odborném časopise nebo uceleným výkladem publikovaným knižně. Tehdy se stává ozdobou i nezbytnou příručkou v knihovně. Ve Zlíně je k dispozici - studie publikovaná v roce 1986 v časopise Gottwaldovsko od minulosti k současnosti: sborník Okresního archivu v Gottwaldově [1], práce Eduarda Staši Kapitolky ze starého Zlína [2] a naposledy přehledná tabulka v Historickém atlasu měst České republiky, svazku věnovaném Zlínu [3].

 

Město Zlín je v současné České republice nejvýraznějším svědectvím toho, jak jsou pro konkrétní společenská uspořádání a režimy pojmenování míst a měst samotných podstatná. Od 1. ledna 1949 do 1. ledna 1990 neslo město název Gottwaldov. V sousedství obchodního domu Prior, na okraj náměstí Práce, s výhledem na továrnu a její dominantu, „jednadvacítku“ neboli mrakodrap, byla umístěna socha Klementa Gottwalda (1961, Zdeněk Krybus, Miloš Zet), který měl s městem osobně velmi málo společného.

 

„První dělnický prezident“ měl v povědomí lidí adaptovat kult práce pěstovaný jako jeden z pilířů ideologie baťovského Zlína v mezinárodně sdílený a Sovětským svazem kontrolovaný kult socialistické práce. Tato ideologie byla, stejně jako v jiných městech, podpořena přejmenováním důležitých ulic a veřejných prostranství – Gottwaldova socha stála na náměstí Rudé armády (náměstí T. G. Masaryka), páteřní komunikace čtvrti Letná se nově jmenovala Marxova (Mostní), hlavní tepny na východě města Revoluční (třída Tomáše Bati) a Leninova (Štefánikova). Dále tu byly ulice Murzinova (Dlouhá), Zdeňka Nejedlého (Zálešná I), Úderníků (západní část třídy T. Bati), 25. února (Rašínova), nábřeží Pionýrů (Benešovo nábřeží), Lidových milicí (Sokolská) nebo čtvrť Julia Fučíka (Obeciny).

 

Obdobně se volila pojmenování nově vzniklých ulic (Budovatelská, SNB, SNP). Po lokálních představitelích komunistické strany, odbojářích z doby druhé světové války nebo levicově orientovaných intelektuálech a umělcích pocházejících z regionu byly pojmenovány ulice M. Knesla, Dr. Kolaříka, Lorencova, A. Randýskové.

 

Pro meziválečný Zlín jsou naopak typická ideologicky neutrální pojmenování, která vycházejí z pomístních názvů a ve své multiplikaci – opatřování pořadovými čísly – odrážejí americké vzory a tendence k prefabrikované, sériové výrobě uplatňované mj. ve stavebnictví: Nad Ovčírnou I–VI, Zálešná I–XII, Podvesná I–XVII, Díly I–VI apod. Toto pro Zlín tradiční nakládání s toponymy vykazuje kontinuitu až do současnosti (Na Honech, Rybníky, Podlesí).

 

K jistému obratu došlo v roce 1932 po náhlé smrti Tomáše Bati, kdy se začal budovat kult „otce zakladatele“. Byla po něm mj. pojmenována hlavní, moderní ulice procházejí od západu k východu celým městem. Další osobnosti meziválečné etapy zlínských dějin, Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera nebo František L. Gahura, získaly své ulice až na přelomu tisíciletí. Zlín se tak hlásí také prostřednictvím urbanonymie k osobnostem spjatým s „baťovským obdobím“, které je nejvýraznější součástí jeho identity dodnes.

 

Poprvé byla pojmenování zlínských ulic úředně fixována v roce 1887. K původním osmnácti ulicím v dnešním centru města přibylo v roce 1925 dalších třicet pět a o šest let později dalších dvacet osm. Tato čísla odrážejí dynamický rozvoj města, který započal ve 20. letech. Ještě výraznějším svědectvím rychlé výstavby města je fakt, že až do konce 30. let se pak nové ulice pojmenovávaly průběžně.

 

V období Protektorátu bylo například hlavní náměstí přejmenováno na neutrální Hauptplatz, Štefánikova na Dr-Fritz-Todt-Strasse po nacistickém ministru zbrojního průmyslu, ale třída Tomáše Bati si své pojmenování zachovala. Německá toponyma byla zrušena hned v květnu a červnu 1945. Po roce 1948, kdy ve Zlíně na rozdíl od většiny měst v Československu neustal stavební rozvoj, bylo pojmenovávání nových ulic pod politickým tlakem komunistické ideologie.

 

Tato tendenční toponyma byla postupně odstraněna v letech 1990–1993, kdy proběhlo zatím poslední „velké“ přejmenovávání ulic. Vracely se původní názvy ulicím v centru města: Benešovo nábřeží (nábřeží Pionýrů), třída Tomáše Bati (Revoluční a Úderníků), Štefánikova (Leninova), Rašínova (25. února), Dlouhá (Murzinova); i ulicím v rezidenčních čtvrtích: Mostní (Marxova), Obeciny (Julia Fučíka). Přejmenovávaly se významné tepny Okružní (SNB) či Sokolská (Lidových milicí); i ulice v nové zástavbě, např. na Jižních Svazích: Česká (Voroněžská), Moravská (Kyjevská) a Slezská (Jaselská).

 

 

ECH