Otrokovice (Baťov)

Drobná řemeslnicko-rolnická obec Otrokovice prodělala v průběhu meziválečných let intenzivní vývoj, který ji během jednoho desetiletí proměnil v moderní průmyslové sídlo o 8000 obyvatel (1938) s širokou nabídkou obchodních, kulturních, vzdělávacích a sportovních služeb. 

Představitelé obuvnického koncernu Baťa v čele s Tomášem Baťou si takticky vybrali volné, levné a pro výstavbu zdánlivě nevhodné bažinaté území nedaleko původního historického města. Zde vybudovali první ze série svých sesterských výrobních celků. Od počátku 30. let se snažili přizpůsobit nestabilní, často zaplavovanou oblast pro své podnikatelské záměry. Nejdříve zavážením půdy a regulací řeky Moravy. V letech 1933–⁠1935 proběhla technologicky komplikovaná operace splavování půdy z nedalekého kopce Tresný. Vodou rozrušená zemina se pomocí dřevěných koryt dopravovala do údolí ke vznikajícímu průmyslovému okrsku, a tím se navýšil terén o několik metrů.

Nová tovární kolonie, neformálně označovaná Baťov (celá obec nesla jméno Baťov pouze v letech 1939–⁠1946), měla vyvážit nedostatky překotně rostoucího Zlína, zejména minimum volných stavebních ploch i vody důležité pro výrobní proces. Do Baťova se soustředily pomocné výrobní provozy, které měly pomoci další expanzi, jako byly koželužny, papírny, punčochárny, chemické dílny, ale také elektrárna. 

Díky výborné dopravní dostupnosti z celé republiky a malé vzdálenosti od domovského Zlína získal Baťov brzy klíčový význam. Vedoucí představitel podniku Jan Antonín Baťa jej dokonce v roce 1936 označil ve firemním tisku za „dítě šťastné hvězdy, dítě Zlína“. Otrokovice měly v budoucnu poskytnout Zlínu výborné dopravní zázemí: silniční, železniční, letecké (se samostatným mezinárodním letištěm) i lodní (s přístavištěm a napojením na plavební kanál s dovozem uhlí z firemních dolů v Ratíškovicích).

František Lýdie Gahura dal tovární kolonii Baťov promyšlenou urbanistickou koncepci zahradního města rozčleněného do samostatných funkčních zón (továrna, obytné čtvrti, společenská a vzdělávací čtvrť). Vladimír Karfík zase navrhl klíčové objekty sloužící nejen zaměstnancům podniku –⁠ soubor veřejných staveb obklopujících centrální parkové náměstí (Obchodní dům, Dům s obchody a byty, Společenský dům), školní areál či koupaliště. Podnikové bydlení se kategorizovalo podle věku zaměstnanců, jejich postavení či rodinného stavu: internáty pro nejmladší studenty, svobodárny pro pracovníky bez rodin a rodinné domky pro ženaté zaměstnance.

Vedení společnosti Baťa poskytovalo v rámci budování továrních sídel v Československu v průběhu 30. let svým zaměstnancům cíleně prostor také pro volnočasové aktivity. Ty je měly rozvíjet, vzdělávat a přibližovat modernímu městskému životu. Obyvatelé Otrokovic proto měli mimo jiné k dispozici sportoviště, přednáškový sál a kinosál, restaurace, jídelny, herny a knihovnu ve Společenském domě. Kandidátka Baťových zaměstnanců zvítězila v obecních volbách v roce 1938, kdy se oficiálně propojil život celé obce s působením průmyslového podniku.

Po 2. světové válce byl podnik znárodněn a stavební aktivita ve městě se v rámci dvouletého plánu hospodářské obnovy v letech 1947–1948 soustředila na obnovu bytového fondu a výrobních kapacit. Po politickém a hospodářském převratu se v roce 1948 se zestátněním stavebnictví dostává ke slovu hromadná bytová výstavba, závislá tentokrát na celorepublikovém centrálním plánování, ne na dominantním průmyslovém koncernu, jak tomu bylo v předchozím období.

KE