Drahomíra Stehlíková

Paní Drahomíra Stehlíková (1922) je jednou z nejstarších obyvatelek a pamětnic města Zlín. Jako mladá žena vystudovala Baťovu školu práce, s ročním synem zažila bombardování v roce 1944 a po návratu do zaměstnání pracovala léta jako rozpočtářka v inženýrské a projektové organizaci Centroprojekt. Byla jednou z prvních obyvatelek experimentálního domu Drofa na Zálešné, kde žije dodnes.

 

Mohla bych se na začátek zeptat, odkud pocházíte a jaké bylo vaše rodinné zázemí?

Narodila jsem se v Brně v Juliánově a ve dvou měsících jsme se odstěhovali do Vyškova, aby se tatínek staral o svou maminku. Bylo to ševcovské město. Tatínek byl vyučený švec a někde dělal dělníka. Nás bylo šest dětí, dvě zemřely. To dnes děti vůbec neznají, neví, co je to hlad, bída. Já jsem do patnácti let vůbec nevěděla, co je to máslo, co je sádlo, jen kozí mlíko a suchý chleba. Maso bylo jednou za týden, ale jak vidíte, vyžila jsem. A mám ráda život a mám ráda lidi. Já su ráda na světě.

Ve Vyškově jsem žila do patnácti roků a potom jsem odešla k Baťovi. Chtěla jsem jít už ve čtrnácti, ale brali až od patnácti. U Baťů jsem byla do jednadvaceti let, než jsem se vdala. Bydlela jsem na internátě a nikdy na to nezapomenu, jaké to byly krásné časy.

 

Na jakou práci jste byla v továrně přidělena?

Dělala jsem u kruhu, kde jsem vlepovala stélky. Pak se mi začaly ztrácet krvinky, tak jsem toho musela nechat. Ale řeknu vám, to jede, kruh. My jsme dělaly Ameriku – bílé nubukové lodičky (Nubuková kůže je upravený typ kůže, který prochází dlouhým fyzikálně-chemickým procesem, na jehož konci je dosaženo vysoké pevnosti kůže a zároveň velice jemné struktury, pozn. ed.). Denně jsme jich udělaly 1200 párů za osm hodin. Kdybychom je neudělaly, musely bychom tam zůstat třeba do pěti, bez placení. Osm hodin se dělalo, žádný jít na záchod, nic. A všechno se vydrželo, ze začátku jsem plakala, než jsem si zvykla. A dnes si říkám, člověk si váží všeho.

Dělalo se od šesti do dvanácti, dvě hodiny volno a od dvou do čtyř. Všechny plochy kolem fabriky, před tržnicí, před obchodním domem, před Velkým kinem, byly zatravněné a tam lidé leželi nebo seděli, hodně jich bylo z venkova. Chodily jsme na Obchodní dům na obědy, které stály 3,50 Kč, a mohly jsme si vybrat ze dvou jídel.

Nedám na Baťu dopustit. Baťa je Baťa, dal lidem práci, ale požadoval od nich, aby pracovali. U Baťů nesměl dělat žádný komunista. Oni tvrdili, že jsou to rozvraceči. Nikdo z místních po sobě nenechal ani kousek papírku, Zlín byl v baťovské éře nejčistší město v republice. To chodili chlapi, měli tady na boku takový sáček a bodák, a když by někde něco viděli, uklidili by to. Protože cizí lidé třeba odhodili, ale Zlíňák by nikdy papír neodhodil, to už jsme byli naučení.

 

Mohla byste ještě zavzpomínat na tu dobu, kdy jste byla mladá žena?

Ohromně ráda. Na pokoji nás bylo 16 děvčat, osm postelí po dvou. Víte, co to bylo smíchu. Když vám rodiče poslali krabice s buchtama, maminka věděla, že musí nadělat 16 řezů štrúdlu, 16 koláčů, aby každá dostala. V deset hodin se muselo zhasnout a šlo se spát. A měly jsme jednu holku, ta jedla vždycky, až když se zhaslo. A ona od všeckých brala a my jí řekly: „Maňko, už ani od jedné nedostaneš.“ To byla taková doba veselá… Pro absolventky to bylo jiné, tam už bylo ubytování v pokoji s nízkými postelemi po osmi.

A ty první máje. Zlín zdraví Prahu. Byly jsme v Praze, měly jsme stejnokroje, kostýmek. Švestkově modrý, bílou halenku a bílej klobouček a v tom stužku, červeno-modro-bílou. Zlín zdraví Prahu, Praha zdraví Zlín, na to nikdy nezapomenu. Spaly jsme na Smíchově v pivovaru na matracích na zemi a nic nám nevadilo.

 

 

 

Podmínky života na internátu byly dost přísné. Odešel někdo?

Odešly, některá to nevydržela ani rok. Prostě tu práci a takovou jako drezuru. Po práci jsem musela jít na internát, osprchovat se, dát se do pořádku a jít do školy. A když nebyla škola, tak zůstat na internátě. Nedostaly jsme se ven, až na večeři, jenom v neděli jsme chodily nahlížet na výlohy.

 

Vám ten režim nevadil?

Ne. Mezi holkama bylo veselo. Psaníčka, vzkazy, byly to krásné časy. Když přijde na věc, tak já jsem vydělávala víc než můj tatínek. Nadělala jsem se, to je pravda. Já jsem měla o dva roky starší sestru, ona měla obchodní školu, dělala u advokáta, chodila na osm hodin denně.

U Baťů byla dovolená, to se zavřela fabrika, nikdo nedělal, jen se lilo železo a ve strojírnách byl nějaký provoz. Dovolená byla čtrnáct dní a tu jste musela u Baťů vybrat. Nemohla jste říct, já nejdu na dovolenou, to neexistovalo. Řekněte mi, kde dělnická rodina měla třípokojový byt v domečku a zahrádku. Byly strojírny, byly doly, sklárny, to byli otroci, ti bydleli špatně. Ale u Baťů se měli lidi dobře a on pro ně udělal moc. Já vždycky lituju, že tatínek, vyučený švec, byl i ve Vídni na zkušené, nešel k Baťům. Tady by býval mohl pracovat, znal kůže, on znal všecko, jenže babička by zůstala sama.

Co jste studovala?

Jako mladá žena jsem musela chodit do večerní školy. Později jsem si udělala dvouletou rodinnou školu a tu jsem dokončila, myslím, mi bylo kolem dvaceti. To nebylo studium, to byla večerní škola. Od půl sedmé do půl desáté. Dennodenně, dva roky. Tam jsem se naučila nauku o látkách, jak se vychovávají děti, to byly takové ženské věci. Buď jsme mohly mít obchodní, zdravotní, nebo rodinnou. Školy se musely platit, ta Baťova byla zadarmo. V jednadvaceti jsem se vdávala, dokončila jsem rok předtím. Tak jako můj manžel, taky dodělal školu.

Takže jste si vzala mladého muže?

Ano, on byl o dva roky starší, byl to baťovec, přišel jako mladý kluk do koželužen. A z těch koželužen se dostal do sokola. A přes kamarádku, jejíž otec byl starosta ve Zlíně, začal chodit na obchodní akademii. Vystudoval s vyznamenáním obchodní akademii. On byl výborný matematik. A pak si ještě dělal stavařskou průmyslovku a rok strojařskou.

On se totiž účastnil Akce 77, kdy 77 tisíc muselo přejít z kanceláře do výrobního provozu. On dělal v Exicu, kde byli vesměs samí starší lidé, tak tam poslali tři mladé. Sestavovali stroje, a přitom si udělal roční kurz. Pak se dostal do Centroprojektu a i tam si udělal školu. Později dělal plánovače v Barumprojektu, až do svého důchodu, do šedesáti roků. Pak onemocněl, ale dožil se 83 let. On špatně slyšel. Když měl jít na vojnu, byla válka, tak zjistili, že neslyší.

Tam se dokonce pan ředitel vyjádřil, že to se jim ještě nestalo, aby staří studenti vystudovali na samé jedničky. Byli dva. Tak chtěli, aby šel na vysokou, ale řekl: „No, bohužel ne, to už bych dělal třetí školu, děti chodí do školy. Manželka dělá přesčasy a s dětmi taky někdo musí být.“

Kde jste bydleli?

Bydleli jsme na Letné. Moje první bývání bylo strašně škaredé – Antonínovka (ulice Antonínova). Měli jsme kuchyň a lidé nám museli uvolnit dvě místnosti v patře, šestnáct schodů dolů. Voda a záchod byly dole. To byly nejhorší byty.

Tam jsme zažili bombardovaní, první bomba spadla do toho mostu, poblíž tam byla opravna autobusu, garáže se tomu říkalo. Spadla tam naštěstí malá bomba. Kdyby to byla velká bomba, tak by ty domky rozhodně zbořila. My jsme měli akorát vyražená okna, dveře a takovou prasklinu v místnostech. Paní Rabiánová odnaproti se nestačila schovat do sklepa, když houkali, a byla zraněná, měla zlomenou nohu. Potom už jsme se tam nemohli vrátit. Denně jsme běhali do krytu, já s malým děckem. Manžel dělal ve fabrice, tak nemohl domů.

Bydleli jsme pak rok po kamarádech, u kamarádky na Hurdiskách. Víte, kde to bylo? Na třídě Edvarda Beneše (v Otrokovicích). Teď jsou tam postavené ty činžáky. Pak jsme dostali byt v půldomku na Letné, tam jsme bydleli devatenáct roků.

A jak jste se dostala do Centroprojektu? Rodinná škola je úplně jiné studium.

Bydleli jsme na Letné na ulici Mostní u Podhoří a tam bydlela paní, která pracovala ve Stavosvitu, a říkala, že tam hledají pracovnici. Já chtěla jít do práce až od Nového roku, ale chtěli už před Vánocemi. Já neměla nic uklizeno ani na svátky připraveno. Ale pokud bych nenastoupila ještě ve starém roce, tak by to místo nějak zaniklo, tak jsem musela nastoupit hned. První dva roky jsem chodila na šestihodinovou pracovní dobu a potom jsem přešla na osm hodin.

Já jsem se toho bála, já dělala u bot a teď do kanceláře. Manžel byl v kanceláři, protože měl obchodní školu, dělal v Kotvě, prodával zlinolit. Než přišla válka, tak prodávali do Jižní Ameriky. A pak se s Amerikou přestalo obchodovat.

Jaké byly začátky ve Stavosvitu?

Já jsem přišla v roce 1951 a snad do týdne se to rozdělilo do tří skupin. Já jsem se dostala k panu Podhájskému. Byli jsme v budově číslo 12, 14, 11 a 13, ale Svit chtěl, abychom šli pryč, neměl prostor pro své zaměstnance.

Později, když se Stavosvit transformoval do Centroprojektu, jste pracovala také s architektem Miroslavem Drofou. Jak na něj vzpomínáte?

To byl úžasně příjemný člověk. Já jsem tam přišla ve třiceti, tak on mohl mít tak padesát. On se málo bavil, byl tichý člověk, trochu zadrhával. Nesmělo se mu pomáhat, byl na to citlivý. Byl to vážnější, jemný člověk.

A řeknu vám jednu příhodu, jak jsem se s ním seznámila. Měla jsem třicet roků, když jsem šla po druhé do práce, do kanceláře. Poslali mě za ním a on ještě seděl u prkna, ve svojí malé kanceláři. A já jsem za ním přišla a říkám: „Pane architekte.“ A on povídá: „Drofa.“ Já jsem zůstala hledět, co je. Tak říkám: „Pane inženýre.“ A on na to: „Drofa.“ Já jsem nevěděla, co jsem provedla, tak povídám: „Pane Drofo.“ A on na to: „Drofa.“ A pak jsme vyřídili, s čím jsem přišla. Byl to úžasně příjemný člověk, jen strašný kuřák.

Jaký byl přestup do nové budovy Centroprojektu na Štefánikové?

Museli jsme chodit v bílých pláštích, bílé boty, všichni, i ředitel, nejen my. Ředitel Kubečka přijel z Itálie a přivezl to odtamtud. Oni nám je každý týden prali, byla tam i paní, která se o pláště starala a třeba přišívala knoflíky. Prostředí bylo výborné, vše čisté, měli jsme hodně květin. Já jsem se všema výborně vycházela, byla jsem spokojená, dobře se tam pracovalo.

Vy jste byla ve skupině Drofa, nebo Plesník? Vzpomenete si, které stavby jste rozpočtovala?

My jsme byli na stejné etáži. Pod námi byla ředitelna, jídelna, bufet, v přízemí se kopírovalo.

Největší projekty byly Merina Trenčín, Lučenec, Bratislava, Vlněna Brno, Kyjov, tam se dělaly demižony. Nemšová. Ohromná byla v Čechách – Nejdek, punčochárna Varnsdorf, Velveta Varnsdorf, Nový Jičín, Karlovy Vary. A Nejdek pořád jel, tam se dělalo umělé vlákno.

Jestli se můžu ještě vrátit k tomu Centroprojektu, říkalo se, že to fungovalo na baťovském systému?

Myslím, že ano. Když se to tak vzalo, všichni staří zaměstnanci, kteří dělali u prken, nebo vedoucí, tak ti všichni pracovali v oddělení u Baťů… Řezníček, Kučera, Viktorek. Všichni, které si pamatuju, byli ze Stavebního oddělení. Nejdříve jsme se jmenovali Státní projektový ústav pro ministerstvo lehkého průmyslu, Centroprojekt byl později.

 

Jaká byla náplň vaší práce v Centroprojektu, jak to fungovalo?

Dělala jsem pro tři muže, Jiřího Daňhu, Radomíra Skřivánka a Karla Kubíčka. Počítala jsem rozpočty, zemní práce, základy, svislé konstrukce, vodorovné konstrukce, úpravy povrchu, vyčištění stavby, malby, nátěr, obklady, zámečnické, truhlářské výrobky, topenářské, zdravotní technika. Já to ještě dovedu, celý bych vám to dovedla udělat. Mozek mně pracuje. Kdybych měla ty miliony, které jsem za těch 26 let spočítala, tak by se mi zatočila hlava.

Byla to dřina. Všichni chtěli stavět, všechny podniky chtěly nové budovy nebo přistavovat. A kdo to měl dělat? Někdy jsme začali v pátek, celou sobotu a neděli dělali, aby to v pondělí ráno bylo hotové. Jinak bychom nedostali prémie. Na počítání jsem nejdříve měla první maličkou mašinu, ruční Nisu (stolní kalkulačka, pozn. ed.) a pak poloautomat, z Bulharska jsme dostali ohromný stroj.

My jsme odevzdávali projekt, já jsem musela čekat na zámečníky, oni čekali na mě, kolik to bude stát. Mám na lidi velmi dobré vzpomínky. Jak na vedení. Já jsem byla pro všechny paní Stehlíková, nebyla jsem soudružka. A řeknu vám, byl tam člověk, jistý pan Káňa, můj druhý vedoucí. Já jsem dělala furt stejnou práci, ale měnil se vedoucí, měnily se skupiny. Já jsem za ním přišla a říkám mu: „Pane Káňa.“ On se na mě podíval. A já mu odpověděla: „Pane Káňo, já jsem baťovka, tam byli jen páni a paní.“ On se usmál, byl taky bývalý baťovec, dělal ve Stavebním oddělení a už mi nikdy neřekl soudružko. Já jsem byla jediná v podniku, které říkali paní, a já jsem si to cenila. Já bych je opravila.

Kolik lidí pracovalo na jedné etáži?

Moc, to bych musela spočítat. Zámečníci asi čtyři, stavařů tam bylo myslím pět, stolaři… u Franty bylo osm, dva statici, tři rozpočtáři, jedna rozpočtářka, tři lidé na přípravě práce, čtyři na vzduchotechnice, pět elektrikářů, tři topenáři, tři za zdravotní techniku, technologové, dodavatelé strojů do fabrik. Ty jsem nevnímala, s těmi jsem nepřišla do styku, jen jsme se znali.

Co bylo na vaší práci nejtěžší?

Mě bavilo všechno, to nebylo jenom zanést a očíslovat. Kopírovalo se to, potom se to dalo poskládat, zaneslo se to knihařovi. Ten udělal takové bichle od dvojky do osmičky. Paré dávali bankám, často žádali o výpůjčku. Já jsem musela šanon založit. Hlavní projektanti měli svoje šanony, ale já měla paměť a věděla jsem, kde co mám, a to mám dodnes.

Jak jste se cítila mezi všemi muži?

Když já jsem tam přišla, tak tu byli skoro samí muži, pak začala chodit děvčata… samá děvčata, jen jeden kluk. Měl něco se srdíčkem, jinak ostatní kluci museli do výroby. Jedna kreslička byla u zámečníků, další u vzduchotechniků, jedna u přípravy práce, já u počítačů. Děvčata byla ode mě o 16 roků mladší. Muži byli takoví celkem galantní, příjemní, já jsem byla v práci velice spokojená. Hlavně ten pan Drofa, jedinečnej člověk. Měl dva syny, jeden byl stavař. Zajímavé bylo, že byl dlouho svobodný, vzal si kresličku, žádnou inženýrku.

Bydlíte v experimentálním chodbovém domě, nazývaném podle svého architekta Drofa. Kdy jste se nastěhovali a pracovala jste na jeho přípravě?

V půldomku na Letné jsme bydleli devatenáct let. V roce 1964 jsme šli sem, právě když to dostavěli, do nového. Zrovna se to otvíralo a my jsme byli druzí nájemníci, před námi byly akorát dvě paní. Příští rok to bude šedesát let. I dům stojí už šedesát let. Nájem jsme platili 157 korun, ještě mám někde v šanonu lístek, kdy nám přidělovali byt. Vděčím panu Drofovi, je to dělané podle švédského stylu. I když on mi jednou řekl, že se za dům stydí. Že to nepostavili tak, jak navrhoval.

Stěhovali jste se sem už bez dětí?

Ano, my jsme šli sem, já ve dvaačtyřiceti a manžel ve čtyřiačtyřiceti letech. Syn nám to měl za zlé, že jsme šli z půldomku do činžáku, ale my jsme chodili po horách, dělali jsme vysokohorskou turistiku, lyžovali. V půldomku nebyl plyn, tam nebyla karma, museli jsme topit. Sem jsme přišli a bylo zatopené.

 

Váš byt je původní, nemáte tu ani žádnou příčku. Jak to tady vypadalo, když jste se nastěhovali?

Tady nebylo nic. Jen vařič a malá linka. Někteří lidé to mají přehrazené, někdo tam má látku, my jsme byli dva, už se to vyhodilo. Škoda, že tu není ten boční velký výtah. Když máte tady stěhovat třeba válendu.

Pracovala jste jako rozpočtářka také na tomto domě?

Ano, počítala jsem úpravy povrchů, omítky a dlažby.

Byla jste s mladými ženami v kontaktu i později?

Ne, nebyla jsem, ale vím o jedné známé, ona říkala: já chodím do Baťové vily. Tam chodí absolventi. Ale neměla jsem na to tehdy čas. Koupili jsme zahrádku v Tečovicích a začali jsme budovat zahradu z takového pralesu. A vybudovali jsme ji krásnou.

Vypadá to, že jste hrdá na to, že jste pracovala v Centroprojektu…

Ano, co vám tedy řeknu, obdivuji a su šťastná, že Centroprojekt mi doteď posílá pozvánku na vánoční občerstvení na Hotel (dnes Hotel Zlín, pozn. ed.). Já si toho považuju, i když tam dávno nechodím. Všechny kamarádky jsou mrtvé, co bych tam dělala… Ale chci říct vnukovi, aby tam zavolal. Oni mi to k Mikuláši stále posílají a to dělá pro své spolupracovníky málokterá firma.

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

 

 

Lucie Šmardová

Spolupráce: Lucie Zelinková