Jiří Kotásek

Centroprojekt byla organizace s dokonalým systémem přípravy staveb

Jiří Kotásek patří ke skupině zlínských architektů, kteří svoji profesní dráhu spojili s projektovou a inženýrskou organizací Centroprojekt, kde pracoval více než 25 let. Ve skupině architekta Zdeňka Plesníka zažil nejslavnější období, kdy stál v čele jeden z baťovských architektů ředitel Vladimír Kubečka.

Mohla bych se nejdříve zeptat na vaše rodinné zázemí?

Můj otec František Kotásek nastoupil u Baťů jako zedník, později vystudoval nižší stavební průmyslovku a nakonec podnikový institut, to už bylo v Centroprojektu. Z projekčního oddělení v Otrokovicích přešel do Zlína, do Státního ústavu pro projektování závodů lehkého průmyslu, kde začal spolupracovat s architektem Vladimírem Kubečkou. Můj otec byl technickým náměstkem. Kubečka jako architekt a ředitel formuloval koncepci navrhování staveb v projekčních týmech.

Vystudoval jste brněnskou Fakultu architektury VUT, pamatujete si na svou praxi nebo diplomovou práci?

Na konci studia jsem byl v ateliéru průmyslových staveb u docenta Eduarda Teschlera, jako závěrečnou práci jsem zpracovával průmyslový areál v Brně Chrlicích.

Do Centroprojektu jsem dlouhodobě chodil na prázdninové praxe, tehdy tam byla velmi silná generace geniálních architektů jako Miroslav Drofa, externě dojížděl profesor Vladimír Karfík. Seděl jsem v oddělení architektů, jako byli Franta Bartoš, Zdeněk Plesník, Zdeněk Přibyl, Vojtěch Šplháček, Ivan Přikryl. Byli to výjimeční lidé nejen odborně, ale i lidsky, kontakt s nimi byl významným popudem k tomu, abych ze stavařiny šel na architekturu. A můžu říct, že potom ta spolupráce s těmito osobnostmi potvrdila moje rozhodnutí.

Jaké byly začátky v Centroprojektu?

Když jsem nastoupil, seděl jsem ve skupině architekta Zdeňka Plesníka, který byl myslím jedním z nejvýznamnějších architektů, kteří žili a tvořili po válce ve Zlíně. Důkazem toho byly realizace významných občanských staveb nejen ve Zlíně, ale především průmyslových staveb v celé republice. Státní cena, kterou dostal za realizaci oděvních závodů v Prostějově, potvrzovala jeho kvality. Od Plesníka jsem se hodně naučil, nejen odborně.

Když jsem přišel ze školy, byl jsem požádán o to, abych se pokusil sehnat ještě další architekty, takže se mnou přišli ještě Milan Možný, Ludvík Jungwirth a jeho manželka Daniela.

Struktura v Centroprojektu byla poměrně složitá, mohl byste ji popsat?

Centroprojekt byla organizace s dokonalým systémem přípravy staveb obecně, a průmyslových zvlášť. Navazovala na stavební oddělení firmy Baťa. Ředitel Vladimír Kubečka a celé technické vedení s vedoucími pracovníky v profesích byli nositeli řídicích a tvůrčích postupů při přípravě a realizaci projektů.

Celkem byla tři střediska a středisko inženýrských staveb. Skupiny architektů vedli Zdeněk Plesník, Vojtěch Šplháček a Miroslav Drofa. Každý se zabýval jiným odstínem průmyslu. Já jsem byl přímo ve skupině architekta Plesníka, se mnou tam byli ještě Jan Pazdera, Zdeněk Přibyl, Ludvík Jungwirth a později Pavel Novák (bývalý hlavní architekt města Zlína). Většinou jsem pracoval na průmyslových projektech. Byly to ale i bytové stavby, a především stavby občanské.

Mluvíte o metodice práce, výjimečném systému organizace, který v Centroprojektu byl, mohl byste ho více popsat?

Metodika vyšla od Baťů, pracovali jsme jako tým ve složení: architekt, stavař a technolog. Na to navazovaly všechny další profese. Nejdřív byla koncepce prezentována na středisku a potom před technickou komisí. Pokud měla komise připomínky, tak se projekty upravily tak, aby odpovídaly nejvyšší koncepční kvalitě. Na úrovni podniku fungovala technická rada, které předsedal Vladimír Kubečka. Posuzovaly se zde nejvýznamnější projekty, zasedali v ní předsedové profesních komisí a vedoucí středisek. Každý významný projekt prošel projednáním v profesních komisích.

Probíhala diskuse také nad podobou staveb?

Na profesní komisi se řešila koncepce řešení. Detaily řešení nebo výraz objektu byly záležitostí autorů.

Jak tedy probíhala organizace práce?

Centroprojekt spadal pod Ministerstvo průmyslu, byla to řídicí projektová organizace pro všechny projektové složky, které spadaly pod toto ministerstvo. Spolupracovali jsme s Lignoprojektem, Skloprojektem a dalšími.

Vycházeli jsme z toho, co se vytvořilo ve firmě Baťa. Ve Zlíně se průmyslová tvorba brala jako architektura, kdežto všude jinde to v projektových ústavech byla obvykle pouhá stavařina, bez účasti architektů. Historicky to začalo profesorem Karfíkem.

Významnou složkou projektových činností byla technická i odborná prezentace staveb, což bylo prezentováno v časopise „Centroprojekt“. Všichni předsedové komisí a hlavní specialisté byli v té době absolutní špičky. Začínali u Baťů. Všichni se vzájemně respektovali.

Všimla jsem si, že jste byl v redakční radě věstníku Centroprojektu. Jak vznikalo toto periodikum?

V 80. letech jsem byl vedoucí technického střediska, pod které patřilo vydávání časopisu. Časopis připravovala redakční rada a hlavní redaktorka paní Kaláčová. To byla velmi schopná a pracovitá dáma, která v podstatě časopis řídila. Prezentovala se práce všech profesí. Články na dané téma zpracovávaly odborné komise. Časopis komplexně informoval o realizovaném závodě nebo koncepci, vždy tam bylo něco z technického střediska a rozvojové technické práce.

Existovala uvnitř týmu nějaká specializace? Čemu jste se například věnoval?

Ne, pracovali jsme na zakázkách bytových, občanských a průmyslových. Zajímavá a náročná byla například zakázka na oční oddělení Baťovy nemocnice a spolupráce s docentem Karlem Kuběnou. On byl velmi váženou světovou kapacitou a osobností. Přišel do Zlína z Olomouce. Vedení okresu mu vytvořilo

Vaší nejvýraznější stavbou z 80. let je 50metrový bazén ve Zlíně. Jak probíhal tento projekt?

V roce 1984 jsem dostal zadání na zpracování projektu na nový 50m bazén, navazující na stávající 25m bazén od architekta Karfíka. V té době se stavěly předimenzované bazény se skokanskými můstky a obrovskými objemy objektů. Dle požadavků plaveckého oddílu by zpracovaný koncept finančně vyšel na 90 milionů korun. Po projednání s vedením okresního úřadu jsme záměr racionalizovali na náklad 52 mil. korun, který byl upraven během jednoho dne.

Při otevření konstatoval předseda plaveckého svazu, že je to v té době koncepčně nejlepší bazén v republice. Objekt má železobetonový montovaný skelet, využilo se pohledových betonů a ocelové střechy s velkým rozponem. Stavbu realizovala firma PSG (Průmyslové stavby Gottwaldov, pozn. editora), která byla jediná schopna už v té době použít nestandardní materiály. I tady je potřeba vnímat návaznost na Stavební oddělení firmy Baťa, ze kterého vznikl Státní ústav pro projektování lehkého průmyslu a potom Centroprojekt. Průmyslové stavby se také vyvinuly ze stavebního oddělení firmy Baťa, oddělením realizační složky.

Centroprojekt také hodně projektoval pro zahraničí, mohl byste nějaké zakázky připomenout, popřípadě říct, jak probíhalo zadávání?

Zakázky přidělovalo Ministerstvo průmyslu. Uvnitř Centroprojektu se předávaly do středisek dle specializace. Já byl v týmu u Plesníka, který se zabýval nejvíce textilními zakázkami, druhé středisko bylo koželužské a třetí tým byl zaměřený na pletařinu. Nejvíc staveb zaměřených na koželužský průmysl bylo realizováno v Mongolsku, textilky se stavěly na Středním východě.

Jezdili jste tam?

Ano, ale jen omezené skupiny, které bylo možné zafinancovat. Pracovníci zpracovatelských týmů se účastnili výstavby od přípravy až po realizaci na místě. Já jsem se podílel na přípravě textilky v Iránu.

Co další pracovní cesty do zahraničí?

Do zahraničí jsme jezdili na odborné akce zaměřené na specializace Centroprojektu. Absolvoval jsem služební cestu do textilního závodu do Kamyšinu, 200 km od Stalingradu. Bylo nás pět, bydleli jsme v hotelu, který jediný zůstal po válce ve Stalingradu. Druhá textilní továrna, kterou jsme navštívili, byla v Chersonu. Rozměry těchto závodů byly v našich podmínkách nevídané.

Mohl byste více popsat nějakou zakázku na Slovensko?

Zpracovával jsem koncepci bavlnářských závodů v Ružomberoku a v Levicích. Surovina se dovážela ze zahraničí a vyrábělo se obrovské množství bavlněných výrobků. Součástí závodů byla obvykle zdravotnická zařízení, závodní kluby a eventuálně navazující bytová výstavba. Další textilní závody se projektovaly v Trenčíně, Žilině, Košicích, Prešově. V Partyzánském to byl kožedělný průmysl.

Jaká byla kondice Centroprojektu v 80. letech?

Byla to špičková organizace, systémově i odborně, ve všech profesích. Systém projektování se aplikoval i do jiných projektových organizací. Centroprojekt se rozvíjel průběžně na maximální možné dosažitelné úrovni. Měli jsme například výpočetní středisko. Už v té době jsme používali výpočetní techniku. Počítače se používaly na projektování i v profesích.

Mělo to něco společného se Slušovicemi?

Ne, ti dělali osobní počítače. Zpracovávali jsme pro ně některé projekty zaměřené na výrobu.

Ve věstníku Centroprojektu jste měli článek o jejich festivalu elektroniky. Spolupracovali jste na něčem?

Výhradním dodavatelem projektů občanských staveb pro Slušovice byl Šebo Zelina (Šebestián Zelina, pozn. aut.), nesmírně pracovitý a výborný architekt. Kolem docenta Čuby byli mimořádně schopní lidé. Čuba byl schopen dát jim prostor a zároveň je řídit, dohnat je až k maximálním výkonům. Všichni měli snahu splnit téměř jakýkoliv úkol. Nebylo možné pochopit, proč jsou tak schopní a druzí ne. Všichni pracovali s nesmírným nasazením vlastního života. Centroprojekt pracoval na přípravě a realizaci projektu pro průmyslovou výrobu, konkrétně se jednalo o závod na výrobu kontejnerů.

Nelákala vás někdy práce ve větších městech?

To mě nikdy nenapadlo. Centroprojekt byl naprosto špičková organizace. Když jsem přijel do Prahy, tak to všichni respektovali. Ten systém umožňoval tvorbu, uvědomte si, jak vypadaly fabriky jinde.

Jak jste prožíval raná 90.léta a transformaci?

Podařilo se mi zajistit nové obory pro Centroprojekt, například pro elektrotechnický průmysl. V roce 1992 jsme založili Moravskou stavební inženýrskou společnost. Pracoval jsem pro Teslu Rožnov a některé zahraniční investory, např. firmu Johnson Controls, jejich záměry jsme realizovali například v Žilině. Také jsem dělal návrh na dostavbu Čepkova, zpracovali jsme projekty pro servisy Opel, Iveco nebo na rekonstrukci panelárny na Jižních Svazích na obchody.

Jak vzpomínáte na léta v Centroprojektu?

S bývalými spolupracovníky se každý rok koncem února scházíme. Vždy jim zdůrazňuji, že byli nejlepší v projektování průmyslových závodů. Uvědomují si, že to bylo období našeho života, které bylo nesmírně tvořivé. Všichni spolu spolupracovali, měli se víceméně rádi.

Musím říct, že je obrovská škoda průmyslových staveb zlikvidovaných po roce 1999. Například Zdeněk Plesník byl oceněn za obrovský komplex oděvních závodů v Prostějově. To byla architektura vycházející ze struktury Zlína. Zvrhlo se to a dnes je to zbourané. Vše se mohlo využít pro vysoké školy, služby, průmysl. Nejsem schopen pochopit, že tak kvalitní stavbu nevyužili.

Co si myslíte o proměně Zlína?

Vilém Morýs (1904–1948, první předseda Velkého Zlína po 2. světové válce) měl poradenský tým architektů. S nimi připravoval a řídil koncepci výstavby města. Byli u toho a mohli se vyjadřovat. Měli poradenskou možnost. Později bych vyzvedl především Adolfa Zikmunda, hlavního architekta, vedoucího UHA na ONV a na městě, který byl schopen řídit základ rozvoje, protože uměl jednat s politiky, mohl si dovolit říct jim věci, které druzí nemohli nebo nebyli schopni. Koncepčně je hlavní Zikmundovou zásluhou realizace Jižních Svahů.

Významně se na řízení výstavby ve Zlíně podílel architekt František Dohnal ve funkci místopředsedy městského národního výboru.

Ta hrůza, že budou dělat tunel pod hlavní komunikací nebo parkoviště pod náměstím – to jsou nesmysly. Stejně jako rekonstrukce zimního stadionu téměř za miliardu. Místo mezinárodní soutěže se mělo Velké kino racionálně zrekonstruovat, zachovat výraz a doplnit funkční věci.

Základ rozvoje Zlína dnes není vize o studentském městě, ale to, že se pomůže rozvoji průmyslu. Ve Zlíně slavní současní architekti realizovali významné objekty, které mají zásadní dlouhodobé technické a funkční problémy. Zasklená část budovy kongresového centra, kterou nelze v zimě vytopit a v létě vychladit, a proto je dlouhodobě nefunkční. Přístup k hygienickým zařízením je přes dvě podlaží anebo jsou zcela nedostatečná.

Speciální kapitolou výstavby ve Zlíně jsou hrátky kolem výstavby areálu nemocnice. V roce 2012 bylo vydáno stavební povolení na nový objekt interny, který navazoval na velmi dobrý koncept dostavby a přestavby areálu nemocnice. Podle zdravotnických expertů bylo dosaženo koncepce polybloku. To je v současné době jedna z nejmodernějších forem výstavby zdravotnických zařízení v Evropě a ve světě. Současné návrhy uplatňované při koncepci v Malenovicích a ve stávajícím areálu jsou scestné, zvlášť realizace nových objektů s nutností likvidace stávajících objektů, které jsou ve velmi dobrém stavu a byly podporovány z evropských peněz. Jejich náhrada znamená naprosto bezdůvodné zvýšení investičních nákladů.

Ve Zlíně máme příklad rekonstrukce EUC kliniky v areálu Svitu, která se postupně rekonstruuje a dosahuje velmi dobré kvality provozu zdravotnického zařízení i stavebních prací. Je to zároveň důkaz toho, jak se musí chovat soukromý investor. Tyto nefunkční koncepty by se neměly prosazovat ve vztahu k městu, kraji a pacientům.

Myslím si, že každé město má svou historii i současnost a seriózně se k ní chová. Koncepce výstavby nových objektů v nemocnici s likvidací stávající hematologie a očního oddělení je naprostá neúcta k historii i současnosti a neodpovědné zacházení s investičními prostředky, protože musí být zbytečně investovány prostředky za asanaci a novou výstavbu v současné době dokonale funkčních objektů. Z jednání s panem profesorem Karfíkem vím, že by konstatoval: „Baťa by vám dal.“

Vzpomínal jste na Vladimíra Karfíka, který do Zlína dojížděl. Připravil jste mu i přehlednou výstavu. Jaké byly jeho návštěvy na Zlínsku?

Profesor Karfík byl můj přítel. Jezdil k nám pravidelně na jednání Svazu architektů. Myslím si, že nás měl také všechny rád. Bydlel na Barvičově ulici v Brně. Při jeho návštěvách jsem s ním jezdil po celém kraji. Ve svých 85 letech učil na Maltě, a dokonce skákal po hlavě do moře. Byl tam se svou čtvrtou ženou. Vyjadřoval se vždy seriózně k práci Centroprojektu, pochvaloval si vždy rozvoj svých začátků a účast na tvorbě Zlína i jeho satelitů. Nikdo neví, že je pochovaný v Bystřici pod Hostýnem.

Vaší nejnavštěvovanější realizací z posledních let je Zvonice na Soláni, mohl byste popsat i tento projekt.

Kolem Soláně se konaly akce navazující na výstavy před 2. světovou válkou, které připravovali malíři Kobzáň, Podešva, Schneiderka a později Hofman. V muzeu v Karlovicích a hotelech na Soláni probíhaly výstavy mistrů, kteří na Soláni žili a tvořili. Kolem nich se shromažďovalo velké množství osobností kultury z celé republiky – hudební skladatelé, spisovatelé a herci. V roce 1939 vymyslel akademický malíř František Podešva výstavbu více méně sakrálního objektu pro pořádání výstav.

Kolegové ze Sdružení pro rozvoj Soláně navrhovali, abychom podobný objekt zrealizovali. Byl jsem jediný proti, protože jsem si uvědomoval náročnost přípravy a realizace. Jeden z mých kolegů prohlásil, že „jen šílené nápady můžou uspět“, což se mně líbilo. Projednávání bylo složité, první ochranné pásmo CHKO, stavební uzávěra, ale za 6 měsíců jsme stavěli. A za 6 měsíců objekt zrealizovali. Nejdřív fungovala Zvonice jen pro výstavy, potom se začaly organizovat koncerty, výstavy nebo program Host na Soláni, koncerty, autorské výstavy aj. Skoro každý týden se koná nějaká akce, udržují se všechny valašské tradice.

Když jsem se na Soláni objevil v roce 1992, tak se tam pásl jen můj pes. Před covidem Zvonici navštívilo téměř 80 tisíc lidí. Žije z toho celá oblast a všechna zařízení cestovního ruchu. Přispělo to k jeho rozvoji, ale i k povědomí o historickém a kulturním významu Valašska. Teď připravujeme další program „Naučná stezka Cesty mistrů Soláně“. Za projektem stojí Sdružení pro rozvoj Soláně. Dříve jsem byl předsedou sdružení i umělecké rady. Připravujeme další akce a Mezinárodní folklorní festival Leoše Janáčka na Soláni.

Děkuji za rozhovor!