Josef Čančík

Josef Čančík se narodil (*1982) ve Zlíně Janovi a Naděždě Čančíkovým. Stejně jako jeho otec a dědeček vystudoval architekturu na Vysoké škole umělecko-průmyslové (UMPRUM) v Praze. Josef Čančík studoval konkrétně v ateliéru Jindřicha Smetany. Po studiích působil ve stejném ateliéru jako odborný asistent. Od roku 2015 učí na Fakultě architektury ČVUT.

Josef Čančík má současně od roku 2009 vlastní architektonickou praxi s názvem ECHTarchitektura. Věnuje se navrhování rodinných domů i veřejných prostor, podílel se také na architektonické podobě Jihlavského filmového festivalu. Bydlí s manželkou Darjou a dětmi v rodinném domě kousek od Prahy. 

 

Naše rodina není historicky zakořeněná ve Zlíně, moje babička s dědečkem se na Zlínsko přistěhovali až v polovině 20. století, nejdříve do Luhačovic, kde Stavoprojekt začínal jako detašované pracoviště Krajského projektového ústavu. Ale aktivitou mých rodičů a prarodičů vznikly bohaté vztahy s kulturně a intelektuálně orientovanou komunitou. Dnes se používá pojem influencer, i když se tak nazývají lidé, u nichž je smysl jejich vlivu značně diskutabilní. 

V té době se toto slovo nepoužívalo, ale na moji babičku Vlastu Čančíkovou by označení významná kulturní influencerka na Zlínsku docela sedělo. Založila výtvarný obor na základní umělecké škole a svým vlivem na generace žáků formovala jejich kulturně orientovaný životní styl. Děti neučila jen malovat, kreslit a modelovat, ale ovlivňovala i jejich vzdělanostní a kulturní rozhled a podněcovala tvůrčí zápal. Kromě babičky učí dodnes i oba moji rodiče. V mikrosvětě zlínské komunity jsme tak byli poměrně známá rodina. 

 

 

Dědeček s babičkou byli oba absolventi pražské UMPRUM. Babička studovala v ateliéru monumentální tvorby. K realizacím v architektuře sice mnoho příležitostí nebylo, jen občas bylo možné navrhnout mozaiku či umístit gobelín v interiéru. Dělala ale také tapisérie malých formátů. Ty si lidé mohli zakoupit v galeriích. Také vytvářela drobné malby, hlavně květiny, akvarelem. Děda byl zase žákem prof. Jana Sokola.

Na dědečka a babičku mám šťastné vzpomínky. Prarodiče bohužel odešli brzy. Babička zemřela, když mi bylo patnáct, a dědeček, když jsem měl nastoupit na vysokou školu. Měl jsem s nimi velmi vřelý a hluboký vztah. Lidsky mě ta vřelost formovala. Z pohledu dítěte byli ideálem prarodičů. Každý člověk má své chyby, ale já jsem neměl čas ty jejich poznat. Občas mezi sebou měli vtipné hádky a vzájemně se popichovali, ale s humorem a specifickou něhou. Láska v jejich vztahu byla patrná i ve stáří. Jako jejich vnuk jsem vnímal, že je měli Zlíňané rádi. 

Typicky se hlásili k babičce. Při zmínce o Vlastě Čančíkové se lidem rozzářily oči. Zní to až idylicky, ale takový pocit jsem míval. Ona byla někým, kdo nevzbuzoval negativní emoce. Babiččini žáci se dodnes scházejí, i když je to už víc než pětadvacet let od její smrti a oni sami jsou důchodci. To je fenomenální věc, ty vazby se stále drží. 

 

 

Už v roce 1963, Gottwaldovská lidová škola umění původně existovala bez něj. Vyučovala se tam hudba, která odkazovala ke kořenům už v předválečném baťovském Zlíně. Podrobně by o historii povyprávěl táta...

 

 

Vyrostl jsem na Bartošově čtvrti. To byla v podstatě periferie, ale v kontextu Zlína je slovo periferie velmi zvláštní pojem. Zlín se jako urbanistická entita od ostatních měst liší. Sám o sobě je taková zvláštní globální periferie. Baťovský Zlín je v podstatě typem zahradního města. Většina Zlína vznikla na zelené louce. Díky tomu, že byl sevřený v údolí, tak bylo všude blízko do přírody. Neexistoval bod, odkud by se člověk několika kroky neocitl v divokém přírodním kontextu. To se týkalo i části, kde jsem vyrůstal, tedy východního okraje Zlína. 

Stará Bartoška je jedním z prvních panelových sídlišť v Československu. Jednalo se o domy typu G57 na sídlišti s nízkopodlažní a středněpodlažní zástavbou. 

Já jsem vyrůstal ještě navíc v domě G59, který existuje jako jediný svého druhu, protože byl experimentální. Opravdu existuje pouze jeden svého druhu na Bartošce. Dnes už ale bohužel značně pozměnil podobu, dům se rekonstruoval na přelomu milénia. Projekt pocházel z padesátých let, označení G59 je podle roku vzniku projektu. 

 

 

Byl mimořádný v tom, že se jednalo o kombinaci ocelového skeletu, panelů a železobetonových stropů. Většina pláště byla z lehkých sendvičových fasádních panelů. Měl třeba také zavěšené balkóny a ke schodištím a také do spíží charakteristická kulatá okénka. Pro dům se vžila přezdívka Včelín.

 

 

Zatímco okolní domy měly mělké sklepy, G59 byla pouze mělce založená, což vedlo k poklesávání základů budovy. Také kvůli tomu se muselo přikročit k rekonstrukci budovy na přelomu milénia. Základy se lidově řečeno „zvlnily“. Uvnitř domu byly vedle ztužujících stěn i lehké příčky, které šlo měnit, a právě této možnosti můj otec v našem bytě využil. Nebyla to ve smyslu flexibility velká sláva, ale nějaké části příček se daly měnit. 

V některých pokojích byly posuvné panely, z dnešního pohledu dveře, které byly ze stejného materiálu jako příčky. Ve skutečnosti se jednalo o lisované panely, něco jako dřevotříska, nicméně jejich struktura byla jiná. Daly by se připodobnit k dnešním MFP panelům. Příčky byly o něco tlustší než desky šoupaček neboli pojezdových dveří, které kvůli své váze musely stát na dolní kolejničce a nemohly být pouze zavěšené nahoře jako v současných interiérech. Tento detail už se dnes najde v málo bytech, v tom našem ale stále ano. 

Zajímavé také je, že v době vzniku domu už platila vyhláška nařizující povinnost zabudovat výtah, pokud má budova více než pět nadzemních podlaží. G59 i přesto postavili bez něj. Výtah se tam dostal až po druhé rekonstrukci před dvaceti lety, kdy G59 získala dnešní finální podobu. První rekonstrukci si sice nepamatuji, ale tu druhou jsem prožíval naplno. Probíhala v době, kdy jsem se učil na maturitu, tedy v roce 2000. 

 

 

Na stavbě domu se můj otec nepodílel, chronologicky by to ani nebylo možné. On v něm vyrůstal asi od dvanácti let. A ani děda na něm nepracoval. Autory domu byli Bohumír Kula a Karel Janů. 

 

 

V dětství jsem vůbec nevnímal, že by ten dům byl nějak speciální. Tím jsem se začal zabývat, až když jsem se sám dostal k architektuře. I když vlastně neříkám tak docela pravdu, vždyť jsem věděl, že dům je výjimečný, že druhého takového není. Jméno „Včelín“ bylo jednoznačné, nebylo třeba vysvětlovat ve kterém domě člověk bydlí, jako obyvatelé těch okolních typových „G57“

 

 

Samotná experimentálnost nemá žádný oficiální statut. Nedá se nijak jednoznačně stanovit, co to znamená. Unikátní stavby by se měly chránit jako památky dle legislativy pro památkovou ochranu. To předpokládá určitý odborný i obecně-společenský konsenzus o hodnotách, které daná stavba představuje.

 

Jestliže je někde shoda o kvalitách stavby, která může spočívat právě i v tom, že šlo o nějaký druh experimentu, tedy ojedinělost, měl by být přiřazen některý ze stupňů památkové ochrany. Bohužel právě v případě Včelína se toto dávno promarnilo. Kvality architektury G59 už jsou ztraceny. Není co chránit.

 

 

Jde stále o velmi kvalitní bydlení jak ve smyslu staveb, tak prostředí. Ovšem prostor mezi budovami, který má příjemné měřítko, je obecně nevyužitým potenciálem s nízkou kvalitou vybavenosti veřejného prostranství i kvalitou krajinářsko-architektonického řešení. 

 

 

S nadsázkou je to prokletí, že se člověk dostane do stejných kolejí jako jeho předci. Já jsem si osobně dlouho myslel, že budu dělat něco jiného. Vůbec jsem neměl tendenci být architektem. Žádné tlaky v rodině jsem navíc nepociťoval. Nikdo mi neříkal, že až vyrostu, tak musím být architektem. Ostatně jsem ani neměl před očima nějaký typický obraz, co to znamená „být architektem“. Táta se projektování v pravém slova smyslu během normalizace věnovat v podstatě nemohl. Učil na LŠU a pro mne byl spíš někým, kdo umí stavět. Pojem architekt ve mně vytvářel představu člověka, který si umí všechno sám udělat, je pozorný a citlivý k architektuře, hlavně historické, kterou člověk permanentně zažíval při cestách po českých a později i zahraničních městech. A především člověka vzdělaného, co rozumí světu. U dědy by se ty obligátní atributy už našly. Doma měl ateliér s rýsovacím prknem, příložníky a všachna ta pravítka, šablonky… Ale zase už byl v důchodu. Jako aktivní výraznou osobnost Stavoprojektu jsem ho nezažil a jeho práci jsem začal objevovat mnohem později. To mě pak mrzelo, že tady nezůstal déle, rád bych s ním o architektuře mluvil.

K rozhodnutí, že chci být architektem, jsem dospěl až někdy v polovině střední školy. Do té doby jsem k tomu cíleně nesměřoval. Předtím, než jsem se rozhodl, že ji chci studovat, jsem k rodičům ani nechodil na „výtvarku“ do základní umělecké školy. Začal jsem ji navštěvovat až ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že se chci na architekturu cíleně připravovat v otcově legendární přípravce. 

 

 

Fenomén otcovy přípravky architektury ve Zlíně asi nemá obdoby. Absolventi mého ročníku architektury se masivně dostali na vysoké školy, toho roku nás bylo asi deset. Pak jsme vymysleli, že abychom měli příležitost se více stýkat, budeme dělat společné výstavy. Nazval jsem to Zlínská školka architektury. Je to narážka na to, že v kontextu Zlína se jedná skutečně pouze o školku, a samozřejmě také vtipná narážka na kult kolem Liberecké Školky SIALu. Nejprve jsme udělali výstavu našeho ročníku, pak naši iniciativu převzaly pozdější generace. V roce 2013 setkávání vyvrcholilo, při velkých oslavách Základní umělecké školy ve Zlíně, které se konaly v galerii Alternativa. 

V rámci výstavy, která připomínala osmdesát let od založení základní umělecké školy a padesát let od založení výtvarného oboru mojí babičkou, měla Zlínská školka architektury vlastní sekci. Tvořila ji stěna potištěná medailonky 33 vybraných absolventů. Jednalo se o architekty a designéry. Já jsem medailony graficky zpracovával, zabraly celou šířku galerie. 

 

 

Chodil jsem na desítku, což byla zdvojená šestá a desátá základní škola. Byly to školy projektované Miroslavem Drofou, postavené v 50. letech, což už sice nebyla baťovská architektura, ale byla pořád zatížená jejím dědictvím. Jednalo se o červenou cihlovou budovu s kvalitním osvětlením a prostornými třídami. Sice tam bylo na dnešní dobu konzervativní prostředí, ale z hlediska doby velmi kvalitní. Spousta lidí tehdy navštěvovala montované panelové školy, v nichž bylo ale v porovnání s Drofovými školami nesrovnatelně horší prostředí. A pak jsem prožil gymnaziální léta v pavilonové škole v Lesní čtvrti. To bylo také formující.

 

 

Vystudoval jsem na UMPRUM v ateliéru architektury. Tam měli studenti za studia pocit sounáležitosti, díky čemuž mám se svými bývalými spolužáky dobré vztahy. Ještě silnější pouto mám ale s mladšími spolužáky a se svými studenty. Na UMPRUM jsem totiž nejen studoval, ale po dokončení studia mě oslovil můj profesor Jindřich Smetana, abych se stal jeho asistentem. 

Stejnou dobu, jako jsem na UMPRUM studoval, jsem tam pak působil i jako učitel. Byl jsem v roli odborného asistenta svého ateliéru, což není výjimečná věc. Stává se, že se absolventi stanou asistenty, je tam totiž rodinné prostředí. Na UMPRUM se vyznává koncept takzvaných mistrovských škol, dobrým zvykem je se po dokončení studia hlásit ke jménu svého učitele, mistra. S bývalými spolužáky jsme přátelé, ale neznamená to, že se vídáme pravidelně. Vztahy ovšem neformálně udržujeme. Kdysi jsme jezdívali na zahraniční cesty i s profesorem Smetanou, ale postupem času jsme založili rodiny, takže teď už několik let například jezdíme na horskou chatu, kterou celou obsadíme už i s dětmi. 

 

 

K městu mě váže, že jsem tam vyrůstal a že na Zlín nahlížím jako architekt a patriot. Odmalička jsem přebíral od své rodiny názor na prostředí města. Myslím si, že každý, kdo vyrůstá v harmonické rodině, má kladný vztah ke svému rodišti, a já jsem v takovém prostředí vyrůstal. Zlín jsem považoval za harmonické místo a za mimořádné místo k životu.

Když vycházejí žebříčky komfortu života v různých městech, překvapivě opakovaně vyhrály Říčany u Prahy, což je pro mě informace neuvěřitelná. Kvalita života v Říčanech se se Zlínem nedá srovnat. Zlín je krajská metropole s vlastní univerzitou, kvalita života tam je vyšší, než byla v období 80. a 90. let. Bylo by krásné se do Zlína přestěhovat zpátky. I moje manželka to tam má moc ráda, jenže máme velkou rodinu, pro kterou už dlouho budujeme domov jinde. Rád bych si ale kontakt se Zlínem udržel.

 

Eliška Seidlová