Dagmar Geislerová

 

Narodila jsem se v roce 1931 v Nezamyslicích na Hané, okres Prostějov. Když mi byly tři měsíce, tak jsme se s rodiči přestěhovali do Zlína. Tomu předcházelo, že se moje matka v sedmém měsíci těhotenství vydala s otcem na motorce na obhlídku Zlína, aby věděli, kam se vlastně stěhují. Znala se s hlavním účetním u Baťů, a tak se mému otci podařilo získat práci mezi elektrikáři. A protože byl zvyklý na systematickou práci, tak velice rychle postupoval a dostal se až na pozici správce budovy. Měl na starost strašně moc lidí. Vyráběli sporáky, elektrické trouby. A když jim chyběl nějaký díl, tak nad tím můj otec vůbec nepřemýšlel, sedl do auta a sehnal potřebné díly. 

 

Moje matka byla velmi nemocná, a tak sama pracovat nemohla. Nebyla ani schopná chodit. Měla revma. Když onemocněla, nebyly mi ani dva roky. Dříve nebyly žádné rehabilitace, které by její stav zlepšily. Náš vztah se hodně promítl i do mého vztahu s dcerami. Do mého chápání toho, co vlastně znamená být matkou. Nebyla jsem objímací matka, děti jsem brala jako kamarády. Bylo to dané tím, že jsem od útlého dětství trávila hodně času u babiček a různých tet, protože maminka byla často v nemocnici nebo v lázních. 

Pamatuju si, že jsem stála tady doma, odněkud mě právě přivezli. Měli jsme tady takové modré záclony a já jsem řekla: „Vy to tady máte pěkné.“ A maminka začala plakat, protože si uvědomila, že se tu necítím doma. Snažila se dělat maximum, co jí tělo dovolovalo. Měli jsme ale paní na úklid. 

 

Na kině bylo namalované celé Československo s naznačenou dálnicí, která měla vést až z Aše. U autobusového nádraží dřív býval skleník, kde jsme sbírali pampelišky. Byly tu zahrádky a u zámku byl zase taneční parket. Stromy a nějaké keře byly u každého domu. 

Baťa nechtěl, aby si lidi záviděli, a tak se snažil, aby všechny domky byly stejné. Sem přišli lidi z dědin a často ani nevěděli, co je to splachovací záchod. V jednom domku třeba bydlela opravdu početná rodina, která měla v pokoji normálně vypuštěné slepice. 

V každém domě byl domácí řád, který se musel dodržovat. Byli lidé, kteří chodili kontrolovat čistotu domků. Nikdo nepokutoval ani nekáral, ale všichni se snažili, aby nezakopli. Až během války si tu mohli lidé pěstovat vlastní zeleninu. Tady pod lesem měli později dokonce prasata a dělali nelegální zabijačky. Hřiště bylo přímo v lese a další bylo kousek od zimního stadionu.

Naše rodina nemohla pochopit, jak trefím do správného domu, když jsou všechny stejné. A paní Kaláčové se jednou stalo, že si spletla ulice a šla do špatného domu. Potom si vždycky přivírala do okna ručník, aby věděla, kde bydlí. 

 

V pěti letech jsme chodili ze školky na vlastní pěst. Měli jsme takovou partu – já, Stáňa a Andělka. V kufříčku jsme si donesli svačinu a vyrazili do školky. Byla tady paní, která nám měla zavazovat boty a starat se o nás, ale já to všechno uměla a nakonec jsem ty boty zavazovala všem klukům já. Jednou maminka potkala naši paní učitelku a ptala se jí, proč chodím ze školky tak pozdě, a ona jí odvětila, že všem zavazuju boty, protože to neumí. Vzpomínám si, že nás jednou přišli do školky očkovat a Andělka se toho tak bála, že v bačkůrkách utekla pryč. Hodně času jsme trávili hraním v lese a posloucháním sojek. 

 

Na Letnou, bylo nás tam tehdy hrozně moc. Pamatuju si, jak jsme sázeli lípy, které měly znamenat soudržnost mezi lidmi proti blížící se válce. Lípa naší třídy už bohužel není. Tu naši lípu obětovali a na jejím místě postavili katastrální úřad. Dnes už je tam zasazená nová. 

Jedna třída na Letné byla pro zvláštní děti, chodily tam děti z celého města. Pak jsem přestoupila, protože moje oblíbená paní učitelka Dohnalíková, která bydlela na Včelíně, začala učit v Prštném, takže jsem tam přešla taky. Tam jsem byla do čtvrté třídy. 

Těsně před začátkem školního roku si nás zavolali a oznámili nám, že budeme chodit do městské školy a že přeskočíme ročník. Vůbec nechápu, proč to bylo, ale v ten moment jsme z toho byli toho hrozně šťastní, protože nám učitelé začali vykat. Takže jsme všichni až do roku 1944 chodili do Masarykových škol. 

 

Pak jsem studovala rodinnou školu. Tam jsme si ve třetím ročníku mohli vybrat, na co se chceme specializovat: bylo to buď vaření, nebo pracovna. Já si vybrala vaření. A vybavuju si předmět, který se jmenoval Samostatné vaření, naštěstí byl jenom jednou do roka, kde nás testovali v tom, jak moc jsme ve vaření zocelené. Tak jsme vždycky dostaly zadání, co budeme vařit. Už si nepamatuju, co přesně to bylo, ale vím, že jsem si doma nakrájela cibuli a další věci, abych to měla připravené v předstihu. Moučník si ale vybavuju, to byly kynuté buchty, které mi ale vůbec nešly. Byly tak tvrdé, že si je ani nikdo nevzal. 

Pak jednou přišla naše paní ředitelka a oznámila nám, že hledají dívku na pozici instrumentářky do jedné zubařské ordinace. A mně hned vyletěla ruka, a tak jsem šla dělat instrumentářku do zubařské ordinace, která byla v sociálním ústavu. Původně to byl internát pro dívky. Pracovala jsem u jednoho vzteklého vousatého zubaře, který měl soukromou ordinaci. Dopoledne ošetřoval děti a odpoledne byl v ordinaci. Strávila jsem u něj dva roky. 

Pak mi jiný lékař předal knihu, jak se dělá rentgen zubů, a já jsem měla za úkol se naučit všechno potřebné. U rentgenu jsem pracovala rok. Jenomže nebyly úplně dobré podmínky a moje zdraví se zhoršilo, protože jsem byla každý den vystavována tomu rentgenu. Měla jsem potom hrozně málo krvinek, dodatečně mi dali asi šest tisíc. V roce 1953 se mi narodila první dcera a já musela být dlouho doma, abych se o ni mohla starat. Moje další zaměstnání bylo v Knize, kde jsem byla až do revoluce.

 

V sobotu a neděli jsme si natahali deky, uvařili jsme si čaj a trávili jsme čas společně. Povídali jsme si a ukazovali si fotky. Lidi žili úplně jinak než dnes, každou neděli se chodilo na Maják, který postavili lidé od Baťů.

Tady Na Vyhlídce měl jednodomek šéf gestapa, měl to celé oplocené. Vždycky, když jsme šli kolem, tak jsme ztichli anebo mluvili hodně tlumeně, i když nás nemohl slyšet. Taková byla naše reakce na tohoto člověka. 

 

Hrozně moc. Myslím si, že bylo vidět, že jsme národ, který drží pospolu, když je zle. Pamatuju si, že se na hotel nosila rádia a tam z nich vybírali části, abychom nemohli poslouchat Londýn. Můj tatínek byl ale koumák, zase ty součástky bral a nosil po kapsách. A když vysílal Londýn, tak k nám chodili sousedi poslouchat.

 

Já jsem v tom období byla zamilovaná. V roce 1951 jsem se vdávala, to mi bylo 20 let. Vím, že jsme prožívali, co se dělo kolem nás, rozhodně jsme nebyli neteční, ale asi jsme si na to nějak zvykli. Z okna jsem měla výhled na Včelín, kde můj muž bydlel, viděla jsem, jak chodí do školy. 

Na prvního máje jsem se probudila, vykoukla jsem z okna a tam stála májka, kterou mi postavil. Já jsem byla tak spokojená, že mám svoji májku, protože jsem byla jediná v okolí, která ji měla. No ale nakonec mi ji do rána ukradli dva sousedi a dodneška si pamatuju, jak strašně jsem na ně byla naštvaná. 

 

Vždycky, když byla nějaká akce, tak tam seděl někdo z tajné policie. My jsme o nich samozřejmě věděli a dělali jsme si z nich dokonce srandu. Tak jsme všichni nějak přežívali a věděli jsme, s kým se můžeme a s kým nemůžeme bavit. Často to bývalo na hraně. 

 

Za svoji půlku střechy jsem zaplatila 100 tisíc, které jsem ušetřila z důchodu. Tehdy to tolik nestálo. 

Svolala se schůze na radnici, kde jsme se všichni sešli, a městský architekt pan Havliš nám vysvětloval, jak by to všechno vypadalo. Ten projekt vypadal dobře, ale jeho realizace by trvala hodně dlouho. Tak proti tomu lidi hodně ostře vystupovali, protože do toho ani nechtěli dávat peníze.  

 

Celé se to uvolnilo. Když si třeba vezmeme naši skalku, tak si pamatuju, že můj manžel do ní byl blázen. Dodnes jsou tady všude kameny. A z děr vybíhali potkani. 

Dříve byl v každé čtvrti v půldomku obchod, to patřilo fabrice. Pamatuji si, že jako dítě, když jsem se ráno vzbudila, tak byl za dveřmi sáček s rohlíky, vedle byla láhev s mlékem. Řezník tu byl, mlékárna tu byla. Vedle byl zametač, to byl člověk, který čistil kanály. Postavil si tady dům a pokaždé říkal: „Švarná hospodyňko.“

 

Vadí mi to, ale co nadělám. Je to možná 40 nebo 50 let, co v Dikobrazu byla na titulní stránce samá auta a mezi tím trčel jeden človíček. Pamatuju si, že auto tady mělo jen pár lidí. Lidi měli kola, jeden dokonce motorku. My jsme si koupili auto a můj tchán chodil do pronajaté garáže. Ostatní s námi dlouho nemluvili, protože museli parkovat jinde. Tehdy se za tu garáž platilo devět korun měsíčně. 

 

Dole jsme prožívali celý den. Nahoře jsme měli kamna, ale já tam netopím, nebylo to vůbec dobré řešení, protože nahoru šel ten vydýchaný vzduch. Když si naše holky před spaním povídaly různé intimnosti, tak jsme to vždycky slyšeli. Nejhorší je vždycky, když jdu do koupelny přes tu studenou chodbičku. Ale nic tady měnit nechci, protože je všechno původní.

Malý mi přišel domek jednou, když naše Lada přijela před svatbou se svým Petrem na zkoušku šatů. Najednou zvoní telefon a volá naše Hana, která měla sraz se spolužáky, jestli můžou přijít. Dorazilo jich asi dvanáct. Naštěstí jsme měli navařený plný hrnec kyselice. Když jsem se ráno vzbudila a na každém rohu byla položená sklenička, cítila jsem se dost klaustrofobicky. 

 

Já jsem patriotka a žiju tu velice ráda. Když jsme byli na dovolené v Bulharsku a seděli jsme tam v pěkném kempu, tak všichni byli smutní z toho, že se musí vracet domů, ale já ne, já se těšila. 

Mám dvě dcery, Ladislavu a Hanu, a pět vnoučat. Čtyři holky a jednoho kluka. Nejstarší je Kateřina a Kuba bude mít 40 let. Doufám, že budu mít ještě od Kuby nějaké dítě. Protože se bude asi ženit. A pravnoučat mám sedm. Nejmladší Viktorka má tři roky. Dřív strašně křičela. Vždycky za mnou přijeli na návštěvu, já se na ně moc těšila a to dítě celý den křičelo. A potom jsem si vzpomněla, že jsem byla taky taková. 

Můj dědeček říkal mým rodičům: „To dítě vás utrápí.‘‘ A moje maminka vzpomínala, že jsem celou cestu do Zlína křičela, ale u Malenovic jsem křičet přestala. A tak teda vím, že sem patřím. 

Děkuji za rozhovor!

Lucie Šmardová

Spolupráce na rozhovoru: Anna Sochorová, Kristýna Hnilicová