Miloš Gregor

 

Baví mě, když je na architektuře něco k focení, říká fotograf Miloš Gregor

Po vojně zavítal za prací do Zlína, tehdy Gottwaldova, a už tam zůstal. Od obyčejné nádeničiny se přes focení bot do katalogů s obuví dostal až k focení architektury. A to fotografa Miloše Gregora naplňuje nejvíc.

 

 

Jak jste se dostal do Gottwaldova?

Po vojně, v roce 1971, jsem v novinách narazil na inzerát, že shání fotografa do národního podniku Svit. Tak jsem to zkusil. Stejně jsem neměl ani kde bydlet.

Před vojnou jste žil v Brně. Nechtěl jste se vrátit tam?

Brno mám pořád v lásce, kdybych nešel na vojnu, můj život by se asi odvíjel jinak. Ale šel jsem zkrátka za prací.

Jaká byla ve Svitu vaše pozice?

Byl jsem fotograf v propagačním oddělení. Fotooddělení ve Svitu bylo docela velké, pracovalo nás tam asi deset. Fungovalo tam třeba i samostatné retušérské oddělení, kde dělali americkou retuš. Mimo mě tam ještě fotil třeba Honza Regál nebo Karel Krátký, který mě hodně naučil. Pracoval tam taky Miloš Macháček, Marie Drgová nebo fotograf Orsava.

Vy jste po kolegovi Regálovi později převzal jeho místo. Co to obnášelo?

Fotili jsme velkoformátově boty do katalogu na Sinar (značka velkoformátového fotoaparátu, pozn. red.). Ve Svitu v propagaci jsme měli většinou několik fotoaparátů Pentacon six, které byly dosti poruchové. Například Jan Regál fotil s fotoaparátem Sinar 9x12. Byla to docela zodpovědná práce.

V budově 21 byla obrovská vzorkovna a tam se fotilo, asi devadesát bot naráz. Pak se fotografie zvětšovaly a podle fotek se vybíraly vzorky do výroby. Vybrané boty se znovu fotily v ateliéru jednotlivě a pak šly fotografie k retušérům na americkou retuš. Nakonec se vytiskly katalogy, které se posílaly většinou do Ruska.

Bavilo vás to?

Tak jako, byla to práce. Ale že by mě to nějak extra bavilo, to ne. Spíš mě zajímala architektura, ale živila mě nejvíc taková ta obyčejná nádeničina.

Co dalšího jste ještě ve Svitu fotil?

Všechno možné, hodně jsem fotil třeba brigády socialistické práce, taková propaganda, to se dělalo pořád dokola. Zrovna jsem si říkal, že zveřejňování výborných pracovníků je už zase v některých firmách moderní. Po revoluci to bylo i v některých obchodních centrech, na to jsem zíral.

Vzpomínám, že když jsem byl ve Svitu první rok a fotil jsem něco na závodním klubu, což byla jedna z prvních budov ve fabrice, tak koukám, že hoří centrální budova. Nevěděl jsem, jak dlouho to tam hoří nebo jestli je to normální, tak jsem šel do fotooddělení, vzal jsem si nějaké filmy a šel jsem to fotit. Vlezl jsem tam spolu s hasiči a zpočátku mi nikdo nedělal žádné potíže, až pak mě vyhnali, co se tam motám (dne 27. října 1971 propukl v jihovýchodní části areálu požár, který trval tři dny, pozn. red.).

A měl jste z toho nějaké problémy?

Ano, přišel tam ředitel fabriky a ten mě poznal. Ty fotky jsem pak musel odevzdat, tak je bohužel nemám, ale přesto se podařilo některé publikovat. Myslím, že to tenkrát zveřejnili v Květech. A z toho byl potom průser – že jsem se chtěl obohatit na neštěstí národního podniku. Potom se to vyšetřovalo, různě nás popotahovali, ale z práce nás nevyhodili, to bylo hlavní.

Byl Gottwaldov dobrým místem pro pokračování vaší fotografické kariéry?

Jo, docela jo. Je to takové divné město. Třeba když tu byl Sudek, tak jsem pochopil, že ho to těžce otrávilo. Ale on tu byl v době, kdy to byly jen holé stavby, žádná zeleň. Mě ten funkcionalismus ale fascinoval a líbil se mi.

Stěhoval jsem se v době, kdy to bylo opravdu baťovské město. Někdy se taky říkalo, že je to velká vesnice s trolejbusem. A to opravdu platí, je to zastavěné údolí Dřevnice s hlavní silnicí a železniční lokálkou do Vizovic. Změnilo se to až počátkem 70. let, když se začaly stavět Jižní Svahy. První projekt výstavby na Jižních Svazích navrhl už Le Corbusier, ale Baťa jeho návrh odmítl a spolupráce skončila. Třetinu města tenkrát zabírala fabrika obehnaná zdí, ta padla až po revoluci.

 

Fotil jsem architekturu foťákem Hanzelky a Zikmunda

Poté jste přešel do Centroprojektu. Jak jste se tam dostal?

Já jsem se pak potřeboval z té fabriky dostat. V Centroprojektu jsem byl 20 let, a i když to řídili komunisti nebo nějací odboráři, jelo to v baťovském duchu. Líbily se mi stavby, které Centroprojekt fotil, tak jsem se tam snažil dostat. Měli tam jednoho starého fotografa, který už byl v důchodě a přesluhoval. Tak jsem tam donesl nějaké svoje fotky a vzali mě. Nějakou dobu jsem tam s tím starším kolegou, panem Pelnářem, koexistoval, pak jsem tam zůstal sám.

Jaké bylo v Centroprojektu vybavení?

Foťáky byly dost zastaralé nebo skoro nefunkční. Tak jsem si to prostě musel vybavit, což byl problém, protože nešlo nic koupit. Přede mnou tam fotil Jiří Novotný, který potom odešel na filmové ateliéry. Jeho otec Jaroslav Novotný byl slavný filmař, scénárista a pedagog, který vyvolával filmy pro Hanzelku a Zikmunda. Učil je i filmovat, protože to do té doby neuměli a nedalo se na to dívat (smích).

A právě Hanzelka a Zikmund věnovali Jiřímu Linhovku. To byl nejlepší foťák, jaký se v té době dal koupit, oni ho získali nějak přes Akademii věd. Jura s tím fotil stavby. Pak tam ještě byla k dispozici Magnola, na velké negativy, s tou se fotily modely projektů pro architekty. A pak nastala chvíle, kdy přišel Zikmund a chtěl svoji Linhovku zpátky. Tak jsme mu ji museli vrátit. Zikmund měl v té době bídu, nemohl vydávat knihy a potřeboval do vily koupit kotel, tak prodal Linhovku za padesát tisíc. Za to se dal kotel koupit.

Čím jste tedy fotil pak?

Pak jsem si sehnal novou Linhovku, na inzerát od jednoho pražského fotografa. Ta stála strašné peníze, asi dvě stě tisíc. To bylo na tu dobu opravdu hrozné. Ale vedení mi to schválilo, tak se to podařilo, protože sám bych na to neměl. Když zjistili, kolik to stojí, měli z toho tedy trochu osypky, ale to už to bylo domluvené. 

Jaký byl v té době výběr, co se techniky týče?

No v podstatě žádný. I když podniky něco koupit mohly. Já jsem chodil pro techniku do foto kin v Praze. Pak jsem si koupil ještě Mamil, protože jsem potřeboval negativ i diapozitiv. Měl jsem rybí oko, to samo stálo tak šedesát tisíc. V tu dobu jsem byl nejvybavenější fotograf ve městě, to málokdo měl.

Jakým způsobem vám v Centroprojektu zadávali práci?

Většinou to šlo přes architekty. Jinak tam byl ale převzatý baťovský systém kreditek, když jsem něco pro někoho fotil, tak se to vykazovalo. Na konci měsíce jsem vykazoval, co jsem dělal. Fotil jsem všechno, kdo co dělal, co potřeboval nafotit, jak modely staveb, tak výkresovou dokumentaci. Připravoval jsem ale i reportáže ze života podniku, to se využívalo jako prezentace při získávání zakázek nebo na výstavy.

V Centroprojektu jste pracoval například i s architektem Pavlem Novákem. Vzpomněl byste si na nějakou vaši spolupráci?

Fotil jsem pro něho modely, perspektivy, ale bohužel málo realizací. Vzpomínám si na Irisu Vsetín nebo na Textilanu Liberec a jiné průmyslové objekty. Pavel Novák se zajímal o historii architektury ve Zlíně. Sem tam jsem mu poskytl archivní fotografie, které pak využil v druhém díle publikace Zlínská architektura po roce 1950. Po revoluci jsem pro něj fotil Hlavničkovu vilu, kterou rekonstruoval, a pak ještě jeden rodinný dům.

Jak to pak s Centroprojektem dopadlo?

Hned po revoluci mě spolu s půlkou osazenstva vyhodili. Ale já jsem pak pro ně ještě fotil, protože jsem si tam pronajal ateliér a vybavení, co jsem nakoupil, jsem splácel. Což tenkrát docela ještě šlo, zakázek bylo dost, byl boom reklamy, fotil jsem pro různé instituce, hlavně reklamní fotografie a katalogy. S Pavlem Novákem jsem dle jeho dispozic fotografoval hlavně Jižní Svahy pro publikaci Zlínská architektura Jenže nájemné mi v Centroprojektu pořád zvyšovali, až jsem musel odejít. A tím jsem ztratil i zákazníky, kteří tam byli zvyklí chodit. Takže jsem nakonec skončil jako nezaměstnaný na úřadu práce. Od roku 2000 už to bylo bídné.

A co bylo pak?

Potom jsem šel do Malenovic a pronajal jsem si tam kulturní centrum. Ale to byla úplná katastrofa, tam už za mnou nešel nikdo.

 

Od fotokroužku k celoživotní profesi

Pamatujete si na svou první fotku?

Jo, to si celkem pamatuji. Vyfotil jsem dům u nás na dědině v Ubušínku na Vysočině, kde jsem se narodil.

Fotit lidi vás nelákalo?

Ani ne, fotit portréty sice bylo součástí mé práce, fotil jsem nové zaměstnance do kartotéky, ale moc jsem to neuměl.

Později, na gymnáziu, jste chodil do fotokroužku. Napadlo vás už tehdy, že byste se mohl focením živit?

Hned ne, to byla jen taková zábava. Napadlo mě to až v Brně, kam jsem šel po gymnáziu dělat kulisáka. V Brně jsem chodil nejdřív do lidové školy umění, kde mě vedl Karel Otto Hrubý. No a pak mě napadlo jít na Střední školu uměleckých řemesel. Na studium jsem musel dostat svolení z divadla, takže to nebylo úplně hned, ale podařilo se to.

Jak jste se tedy dostal k focení jako k profesi?

V šedesátém osmém jsem dodělal Střední uměleckoprůmyslovou školu a už při škole jsem měl první práci. Přišel k nám do školy jeden architekt z Cheposu odlovit si nějakého fotografa a odlovili mě. Na třídě Kapitána Jaroše měli takové design centrum, které vedl architekt Mojmír Čevela. Ten původně taky odešel ze Zlína a dělal design potravinářských strojů a jako vedlejšák vyráběl bižuterii.

A chtěl, abych jim ty šperky fotil. Já jsem byl rád, že mám práci, ale moc se to tenkrát nedařilo, potřeboval bych modelky a slušnější ateliér. Každopádně tam jsem pracovně začal. Jenže pak přišel povolávací rozkaz a musel jsem na vojnu. Byla sice móda opatřit si modrou knížku, ale já jsem zas neměl takové styky, abych ji získal.

 

U staveb musím pochopit, o co kráčí

Co vás baví na focení architektury?

Zvlášť mě baví, když ta architektura nějak vypadá. Když na ní je vůbec něco k focení. To je někdy problém. Ale teď už se tím tak moc nezabývám. Ještě teda architekturu fotím, ale čím dál míň.

A jak takové focení probíhá?

Musím to hlavně obejít, pochopit, o co kráčí. Nikdy na to nebylo moc času, aby se k tomu člověk mohl vracet a najít si optimální podmínky, osvětlení. Ale světlo si hlídám. Plánuji si focení podle počasí a předpovědi. Jen někdy mi zkrátka někdo zavolá a nemůžu si vybírat, když tam jedu třeba se stavbyvedoucím.

Vy jste fotil stavby po celé republice i na Slovensku. Dokážete jmenovat nějaké, které vám utkvěly v paměti?

Architektonicky zajímavá byla Rybkova vila, kterou jsem fotil pro Ing. arch. Svatopluka Sládečka. Vila byla publikována v časopise Domov a článek vyvolal ve Zlíně velké pobouření, zejména místnost pro psa v suterénu. Taky nedávno vilu publikovali v knize Slavné vily zlínského kraje a na výstavě, kterou uspořádal Ing. arch. Vladimír Šlapeta.

Hlavně mi ale v paměti utkvěla stavba Rudého práva. Tu jsme stavěli nebo projektovali celá 80. léta. Jezdili jsme tam pořád. Chtěl jsem do Prahy, takže jsem tam jezdil hodně i svým autem, což byla chyba, protože jsem si ho ojel (smích).

Jezdili jsme tam s architektem Jaroslavem Hoškem, který společně s architektem Miroslavem Koukolíkem tu stavbu projektoval. Nicméně Rudé právo už je zbourané. Vzpomínám si, že když jsem fotil základové práce, autojeřábem vyzdvihovali buldozer. Říkal jsem si, že to musí spadnout, a to se taky stalo. Měl jsem fotoaparát Nikon s motorem, tak jsem to vyfotil. O fotky byl velký zájem, ale věc se potom ututlala.

Prožíval jste, když tu budovu bourali?

Jo, docela mi to vadilo. Říkal jsem si, že to jsou cvoci. A to, co postavili místo toho, není o moc lepší, vevnitř jsem ještě nebyl a asi tam ani nepůjdu, je to kancelářská budova bez nějakých velkých nápadů (demolice proběhla v roce 2012, dnes je na místě administrativní budova, pozn. red.). Prostě ti pražští architekti nehledí, zbourají cokoli, berou to šmahem. Zbourali by i to Národní divadlo.

Co říkáte na nové stavby, které ve Zlíně vznikají?

Myslím, že ty zakřivené se sem moc nehodí (smích). Na druhou stranu, je to určitá změna. Těch hranatých už tady je dost.                                                                                                                                                              

Barbora Poživilová