Luděk Pavézka
U zlínských laviček jsem se inspiroval v zahraničí. Tam měli propracované postupy, my jsme improvizovali, říká designér Luděk Pavézka
Luděk Pavézka působil od 80. let jako designér na volné noze. Spolupracoval s výrobními podniky v Česku i na Slovensku, a tak se jeho výrobky dostaly do spousty domácností a firem. V mnoha městech po celé republice navíc lidé dodnes usedají na Pavézkovy lavičky v parcích nebo v nádražních čekárnách.
Asi každý ve Zlíně si pamatuje drátěné lavičky z parků Komenského a Svobody. V 80. letech jste je vytvořili společně s profesorem Františkem Crhákem, pedagogem na detašovaném pracovišti VŠUP v ateliéru tvarování strojů a nástrojů, kde jste také studoval. Jak vás napadlo toto netradiční řešení laviček, které z parků zmizely teprve nedávno?
Pan profesor Crhák mě k zakázce v roce 1981přizval. Dlouho jsme o tom přemýšleli a diskutovali. V té době byly v městské knihovně zahraniční časopisy, ve kterých jsem si už jako student listoval. Objevil jsem v nich například plechové lavice z Londýna, nebo proces fluidního nanášení plastů, což je nanášení plastového prášku na rozžhavené ocelové plechy.
Nic takového jsme u nás neznali. Přišli jsme s tím, že bychom něco podobného chtěli udělat. Museli jsme ale najít místo, kde by se to dalo technologicky vyrobit. Konstrukce laviček nám udělali topenáři z Kuřimi. Nedaleko tehdejšího Gottwaldova jsme pak narazili na JZD, které jako přidruženou výrobu dělalo rošty do slepičáren. Drátěné sítě tam „namáčeli“ do Bralenu, takže nám s povrchovou úpravou lavic pomohli.
V zahraničí měli systém propracovaný, vše bylo vypočítané, pracovníci v JZD ale pouze nažhavili kov, který pak jako řízek obalili v prášku Bralenu. Lavičky byly dost vysoké, člověk si mohl klidně opřít ruku o opěradlo a nic jej netlačilo do zad. Navíc díky pletivu pěkně pružily, takže se sedalo do měkkého.
Po osazení lavic v roce 1983 jsme s panem profesorem Crhákem sledovali lidi v parku, ve kterém byly kromě té naší ještě další dva druhy laviček. Pamatuji si na jednoho pána, který se na obou dřevěných nepohodlně vrtěl, nakonec zkusil tu naši. Po chvíli se na ní uvelebil a zůstal sedět. Tak jsme si řekli, že je to dobré.
Kdo byl zadavatelem této zakázky a jaké měl požadavky?
V roce 1981 zadalo město panu Jiřímu Fingerovi, zahradnímu architektovi a tenkrát řediteli Flory Olomouc, průzkum a vyhodnocení stavu stromů a keřů v těchto parcích. Zjistilo se, že spousta vegetace se musí kvůli špatnému stavu skácet. Město se proto rozhodlo celý park zmodernizovat. Pan Crhák se s panem Fingerem znal a dostal se k té zakázce. Měli jsme za úkol vyřešit mobiliář parku. Kromě laviček bez opěradla a s opěradlem, které pak v parku byly, jsme navrhli také lampy a koše. Ty se ale nakonec nerealizovaly.
Zlomilo se to na vojně, chtěl jsem dělat rozmanitou práci
Vraťme se ale na začátek. Absolvoval jste Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, poté jste ve studiu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, katedře designu v Gottwaldově. Proč jste se rozhodl právě pro umění?
Jsem vyučený soustružník a v roce 1968 jsem šel na vojnu. Tam jsem byl dva roky a během té doby jsem narazil na náčelníka štábu tankového praporu, který byl civilním povoláním učitel. On mě dost povzbuzoval, což byl jeden z impulsů, proč jsem šel po vojně na střední školu.
Druhým motivačním prvkem byl můj starší bratr, který dříve v Uherském Hradišti studoval a potom pracoval v různých brněnských fabrikách jako designér. Pochopil jsem, že mě práce na soustruhu neláká, chtěl jsem totiž dělat něco rozmanitého. A to byl právě design.
Po dokončení studia v roce 1981 jste pracoval jako designér na volné noze. Jak jste získával a zpracovával zakázky?
Po škole jsem se stal členem Českého fondu výtvarných umění Dílo, přes který jsem navržené výrobky prodával. Práci jsem si zajišťoval sám, vytipovával jsem si firmy, pro které bych mohl dělat, zakázky jsem sháněl i na veletrzích. Firmy, které vyráběly nové výrobky, totiž potřebovaly designéra, takže si mě najímaly do týmu, v němž byli také konstruktéři, technologové nebo obchodníci.
Musel jsem se seznámit s výrobou a se strojním vybavením konkrétní fabriky, které jsem buď nabídl nový výrobek, nebo mi její zástupci řekli, o co je zájem na trhu. Potom firma poslala objednávku na Fond, kde ji komise potvrdila, domluvili jsme se na ceně a následně jsem na tom mohl začít pracovat.
V průběhu práce jsem musel chodit do výtvarné komise, její členové mně někdy i radili, konzultoval jsem s nimi postupy. Nakonec jsem tam přinesl hotový návrh výrobku, vždy přijel i zástupce firmy. Po nějaké době, když už jsem si udělal jméno, se na mě firmy obracely samy.
Co všechno jste tedy navrhoval?
Jako první jsem pracoval pro Lisovny nových hmot Vrbno pod Pradědem, kde jsem navrhl koš na kuchyňský odpad, vymyslel jsem i koš na papíry. Pracoval jsem pro ČKD polovodiče v Praze a pro různé plastikářské firmy. V Okresním průmyslovém podniku Jakos v Uherském Hradišti jsem dělal teplovodní kotle nebo vchodové dveře, dále jsem navrhoval například hračky, dětský kočárek, boby nebo taky houpačku. Prakticky do revoluce jsem se živil jenom tím, že jsem pracoval pro fabriky.
Když se ohlédnete zpět, na který svůj návrh jste nejvíc hrdý?
Nejzajímavější pro mě byly první roky po vysoké škole. Tehdy jsem výrobky dělal i několik měsíců, protože bych se styděl jít před komisi s nedokonalou prací. Zakázky byly vydřené a dotažené až do konce, například koš na papír se vyráběl ještě v roce 2000. Nejvíc pyšný jsem na přenosnou svářečku z polovodičů, za kterou jsem v roce 1988 dostal i zlatou medaili WELDING.
V Gottwaldově jste studoval vysokou školu. Po jejím dokončení jste ve městě zůstal a s rodinou jste bydlel v pronajatém bytě. Nelákalo vás přestěhovat se do většího města?
U nás, co jsme byli na volné noze, bylo zajímavější zůstat uprostřed republiky. Mohl jsem tak bez problému dělat pro firmy z Prahy i z Nitry, což byla ta největší výhoda. Ve Zlíně jsem ale neměl ateliér, takže jsem v roce 1984 začal stavět v Uherském Hradišti – Jarošově dům s ateliéry a s dílnou.
V průběhu 80. let jste také spolupracoval s architekty, podílel jste se na podobě veřejného prostoru například ve Slavkově. Jak probíhala spolupráce s architekty a jak byly zakázky koncipovány?
Zakázku od zadavatele většinou dostal architekt, který si potom vybíral autora. Buď si jej vybral sám, nebo mu jej navrhla komise Díla. Například v roce 1987 jsem na doporučení komise začal spolupracovat s architektem Ladislavem Pastrnkem, který dělal velké obchodní centrum ve Slavkově.
Navrhoval jsem zlatý pylon, který měl být nejvyšším bodem na tom sídlišti. Nakonec se ale kvůli různým sporům nezrealizoval úplně přesně podle mého návrhu. V 80. letech jsem nejvíce spolupracoval s panem Crhákem. Nemůžu ale zobecnit, jaké požadavky tyto zakázky měly, protože vždy záleželo na přání konkrétního investora.
Po revoluci vše změnily počítače
Jak ovlivnil vaši práci pád komunismu?
Zrušily se umělecké komise Fondu a vznikaly nové asociace. Byl jsem první prezident Asociace designérů Moravy, kterou jsme založili s kolegy v roce 1990. S bývalým spolužákem jsme otevřeli studio, protože vzrostla konkurence, přišla doba počítačů a my jsme museli zvládat více práce. Přidal se k nám ještě další společník a založili jsme agenturu, která se později změnila na společnost Trifid, s. r. o. V té době jsme dělali skoro všechno, od designu výrobků přes prospektové materiály až po obaly a etikety na konzervy.
Vnímal jste ve vašem oboru nějaký zásadní rozdíl mezi 90. lety a předchozím desetiletím?
Doba nejvíce ovlivnily počítače. Takže každý, kdo se naučil počítačový program, mohl být najednou designér. Před příchodem počítačů se vytvářely modely, najednou stačila vizualizace na monitoru.
Navíc hodně lidí začalo podnikat a každý potřeboval značku. Někteří lidé ji navrhovali třeba i za tři tisíce. Já ji se vším všudy jako grafický firemní manuál nabízel třeba za dvacet tisíc. I proto se Asociace designérů Moravy snažila vytvořit konkurenci a nastavit určité podmínky tvorby a ceníky. Po nějakém čase si ale klienti uvědomili, že platí za celkovou myšlenku.
Po revoluci byl také problém, že slovo design používal každý. Ať to byla péče o nehty nebo třeba cukrařina, všichni byli najednou designéři. Panoval tady velký zmatek.
Jak jste se nové době přizpůsobili ve vaší agentuře?
Každý jsme složili pětatřicet tisíc a jeli jsme do Vídně, kde jsme koupili deset metrů fólie na řezání, starý plotr a pořídili jsme si nějaký obyčejný počítač ze Slušovic. Nejdříve jsme začali polepovat auta. Když jsme něco vydělali, koupili jsme si embargovaný počítač a museli jsme najít lidi, kteří na něm uměli dělat. O víkendech nám pomáhaly i naše děti, které zkušení lidé zaučovali na počítačích. Postupem času jsme se na nich naučili pracovat všichni.
Po otevření hranic se vám zpřístupnil i zahraniční trh.
My jsme se v zahraničí inspirovali i za komunismu. Po roce 1989 jsme začali obchodovat s lidmi z různých zemí, ale zpočátku to byly dost velké šoky. Například jeden Švýcar si od nás nechal polepit letadlo, odletěl a už se nikdy nevrátil. Druhý člověk nám zase sliboval, že může naše návrhy dostat do Německa, ale také nás podvedl. Někteří obchodníci využívali i toho, že jsme neuměli jejich jazyk. Naštěstí ale jeden z mých společníků uměl anglicky, takže jsme od určité doby jednali jenom v angličtině.
V 90. letech jste mimo jiné vytvořil mobiliář do více než devadesáti čekáren na vlakových a autobusových nádražích v Česku a začal jste jej sám i realizovat a vyrábět. Jak k tomu došlo?
Z projektu laviček do parků zůstalo mnoho nerealizovaných návrhů. Někdy kolem roku 1995 jsem je vytáhl z šuplíku a přes Design centrum České republiky jsem se dostal na veletrh na brněnském výstavišti. Nechal jsem vyrobit prototypy lavic do čekáren a nabízel je podnikatelům jako výrobní program. Nikdo jej ale nekoupil.
Později projevilo zájem o dodání lavic nádraží v Brně. Donutilo mě to zajistit i jejich výrobu. Tak jsem se dostal do Českých drah a postupně se mi ozývala další nádraží. Podmínkou bylo, aby se vybavení čekáren dalo dobře uklízet a aby se na lavicích nedalo ležet. Navíc neměly být moc pohodlné, aby na nich někdo nevysedával šest hodin. V 90. letech jsem se věnoval především této oblasti.
Z tohoto období je známé také vaše dětské hřiště s originálními hracími prvky na pražské Kampě. Jak jste se k tomuto zajímavému projektu dostal?
Zabýval jsem se totiž také projektováním parků. Kvůli tomu mě oslovil architekt Ivan Procházka, se kterým jsme na hřiště vymysleli atypické herní prvky. Byl tam například odrážecí kolotoč s kolem z formule, velká houpačka nebo balanční prvky. Zajímavé byly také lavičky s usmívajícími se obličeji. I maminka, která tam seděla sama, tak měla pocit, že je ve společnosti dalších lidí. Dneska už je to hřiště zrušené. Ale v návrzích a realizacích parkových mobiliářů jsem pokračoval až do roku 2021. Spolupracoval jsem se zahradní architektkou Kateřinou Tuzarovou z ateliéru Kosa na parcích a třeba i hřbitovech v různých městech.
Nezanevřel jste ani na baťovské město. V roce 2010 jste tady otevřel prodejní uměleckou galerii.
Umělecké činnosti jsem se nějakým způsobem věnoval už od školy, dělal jsem různé modely nebo reliéfy. Bratr má penzion v Jeseníkách, ve kterém jsme začali v rámci jeho propagace dělat výstavy. Art Galerie Zlín byla moje dítě na důchod, tam jsem se chtěl bavit a dělat si svoje věci. Otevřel jsem ji a svůj účel to splnilo, bavilo mě to. Pořádal jsem například výstavy místních umělců, takových akcí bylo asi dvanáct ročně. Problém však byly peníze, vydržel jsem to čtyři a půl roku. Nakonec jsem si uvědomil, že dělám službu ostatním, ale sám si ubližuji. V současnosti prodávám svoje věci přes prodejní galerie, zastupuji některé umělce, ale je to už spíš koníček. Hodně jsem dělal se dřevem a s překližkou, teď se více věnuji kresbě.
Jan Podmol
Akad. sochař Luděk Pavézka
Datum a místo narození: 10. 12. 1949, Bruntál
Studium: 1964 – ukončil povinnou školní docházku na ZŠ v Karlovicích
1967 – vyučen soustružníkem kovů
1968–1970 – základní vojenská služba v Plzni, řidič tanku, písař, motocyklista
1971–1975 – Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti, obor tvarování strojů a nástrojů
1975–1981 – Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér designu Gottwaldov
Zaměstnání: 1970 – soustružník ve VÚSZ Brno
od roku 1981 – externí designér na volné noze
1990–2003 – spolumajitel reklamní agentury Trifid
Ostatní: 1988 – kandidát SVČU – člen umělecké komise pro užitou grafiku a propagaci
1990 – zakládající člen Unie výtvarných umělců České republiky, zakládající člen a první prezident Asociace designérů Moravy
