Karel Dokoupil

O víkendech bychom dokázali navrhnout i stavbu na Měsíci, ale neměli jsme šanci to prosadit, říká architekt Karel Dokoupil

Už ve svých 29 letech se stal vedoucím architektonicko-stavební skupiny gottwaldovského Stavoprojektu. Spolupracoval také s architektem Šebestiánem Zelinou, společně projektovali v 70. letech interiéry při stavbě první etapy sídliště Jižní Svahy. Po revoluci vedl v privatizovaném Stavoprojektu ateliér C. Přestože se narodil v Blansku, zlínská architektura ho fascinovala už od dětství, kdy jezdil do Baťova města za prarodiči na prázdniny. „V Otrokovicích jsme se sestrou přestoupili z vlaku do trolejbusu. Do Zlína to bylo deset kilometrů po tříproudové silnici, která byla celá nasvětlená. A jak jsme viděli v dálce svítit mrakodrap, tak jsem věděl, že jsme doma,“ přibližuje Karel Dokoupil jeden z důvodů, proč se na začátku pracovní kariéry rozhodl pro Zlín.

 Po dokončení vysokoškolského studia na VUT v Brně a vojně jste v roce 1967 nastoupil do gottwaldovského Stavoprojektu, kde jste strávil celou pracovní kariéru. Přemýšlel jste o tom, že se po roce 1989 osamostatníte?

Mezi lety 1991 a 1992 jsem to zvažoval a jít na volnou nohu bylo velmi lákavé, ale pak jsem začal váhat. Mladší kolegové, kteří tehdy dělali se mnou, se osamostatňovali a já si říkal, jestli má v mých padesáti smysl stavět se na stejnou startovací čáru s těmi třicetiletými a začínat zase od začátku s různými interiéry a butiky. Doba byla překotná, to se každé dva roky překopávalo, různě to krachovalo, střídali se majitelé. K velké zakázce bych se nedostal. Také jsem měl negativní zkušenost – v roce 1992 jsem udělal jeden rychlý návrh a nedostal ho zaplacený, tehdy jsem to poprvé a naposled řešil přes právníka soudní cestou. K penězům jsem se dopracoval až po šesti letech a zjistil, že tohle nechci podstupovat opakovaně. Měl jsem totiž informace o tom, že v Německu každý architekt dvacet až čtyřicet procent plateb vymáhá soudně.

Proč jste se nakonec rozhodl zůstat ve Stavoprojektu?

Na konci roku 1992 několik kolegů odešlo a osamostatnili se. Třeba architekti Josef Melichárek a Pavel Hanulík, kteří ve Zlíně založili společnost Formica, nebo architekt Pavel Mudřík. Po jejich odchodu mi ředitel František Balajka nabídl místo šéfa ateliéru. Já jsem nejdřív nechtěl, vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou a nakonec jeho nabídku přijal. Tím se to vyřešilo, protože jsem měl zakázky i lidi. První dva roky jsem nevěděl, kam dřív skočit. Ale byla tam stabilita, perspektiva, měl jsem okamžitě služební auto, mobil a nemusel jsem se o nic starat. Mohl jsem se plně věnovat práci. Pro mě byla v mém věku jistota zásadní hodnota, proto jsem nešel na volnou nohu.

Jak vypadala privatizace Stavoprojektu po roce 1989?

V té době jsme měli dva roky nového ředitele Františka Balajku, který byl jako jediný z nás v komunistické straně. Měl příbuzné v Německu, Rakousku a v USA. Díky nim dostával perfektní zprávy. Také byl při studiu na výjezdu v zahraničí, takže viděl, jak to tam funguje. Po revoluci přišel s nápadem, že se budeme privatizovat sami pro sebe a že budeme privatizovat činnost, a ne majetek. Založili jsme zaměstnaneckou akciovou společnost. Ze 170 lidí, kteří ve Stavoprojektu pracovali, bylo vytipováno zhruba čtyřicet lidí a ti dostali nabídku koupit si akcie podle pracovního zařazení a důležitosti. Připravili jsme privatizační projekt a usilovali o vyjmutí z kuponové privatizace. V roce 1994 se nám privatizace podařila a podnik nám přiklepli. Následně jsme firmu rozdělili na dvě části. S-projekt plus zahrnoval činnost a S-projekt Zlín movitý majetek. Šlo o to, že kdybychom zkrachovali, zůstala by nám střecha nad hlavou. Díky tomu, že jsme to takhle udělali, jsme byli po deseti letech jediný Stavoprojekt, který přežil.

Jak to v 90. letech ve Stavoprojektu fungovalo?

Naše firma byla koncipována podobně jako u Bati, kde zaměstnanci mohli ve volnu jen odpočívat a nesměli pracovat, aby mohli podat stoprocentní výkon ve firmě. U nás to bylo podobně – nesmíš mít svoje zakázky a musíš se upsat ďáblu. Byl jsem v podstatě donucen si přikupovat akcie. Co jsem vydělal navíc, to jsem musel investovat do firemních akcií. Kdybych odešel, tak mi je vrátí 1:1 a nic z toho nemám. Když jsem zůstal, tak se jejich hodnota třeba zdvojnásobila, takže měly ekonomický efekt až v budoucnu. Byl to běh na dlouhou trať. Ale i tohle mi pomohlo se rozhodnout pro setrvání ve firmě. Jako padesátiletý architekt v nejlepších letech jsem se mohl soustředit jenom na práci a nemusel jsem se zabývat sháněním zakázek a tím, s kým budu dělat, a podobně.

Jakou zaměstnaneckou strukturu měl Stavoprojekt v 80. letech?

V podniku pracovalo zhruba 240 lidí, z toho asi pětadvacet architektů. Stavoprojekt tvořilo vedení, technická skupina, technicko-inženýrská střediska a tři architektonické ateliéry označené A, B a C. V každém ateliéru byly dvě architektonicko-stavební skupiny o deseti lidech. Já jsem pracoval jako vedoucí architektonicko-stavební skupiny v ateliéru B, pod vedením Arnošta Kubečky. Druhou skupinu v tomto ateliéru vedl Jiří Čančík.

Když porovnáte náplň vaší práce v 80. a v 90. letech, jak se změnila?

Před rokem 1989 se projektovalo hodně staveb jen proto, aby se splnil plán a proinvestovaly se prostředky. Do realizace toho ale už tolik nešlo, protože nebyly peníze nebo vůle. Ale takhle jsme se ve Stavoprojektu naučili projektovat. Měli jsme třeba zakázku na typové řadové domky. Dělali jsme na tom třeba měsíc. Vedli jsme například debaty o optimální podobě schodiště, aby bylo funkční, ale zároveň nezabíralo příliš prostoru. Takové projekty nám potom pomohly v budoucnu, kdy jsme si na to vzpomněli a nezačínali od nuly.

Po roce 1989 šlo naopak hodně zakázek do realizační fáze a velmi vzrostly nároky. Přinášelo to s sebou souběh několika zakázek. Končila třeba jedna stavba v Prostějově, dvě ve Zlíně a do toho další v Boleslavi. Bylo složité mezi nimi neustále přepínat. Pak máte další rozpracované věci v různých fázích. Jste pořád v napětí a nevíte, co na vás přijde ze staveb, které jsou před dokončením nebo v začátku. Bylo to dost hektické období.

Jak vypadalo shánění zakázek v 90. letech?

Už jsme neměli zakázky zadané zřizovatelem, takže když jsme chtěli jet druhý den do práce, museli jsme přemýšlet o tom, kde jaké zakázky seženeme. Samozřejmě jsme měli výhodu, že jsme byli v povědomí mnoha začínajících podnikatelů, investičních šéfů v bance nebo ve školách. Tak jsme sháněli zakázky na začátku. Na základě toho doběhu jsme měli start jednodušší, nezačínali jsme od píky. Neotevřeli jsme nový obor ani jsme nezaložili neznámou firmu. Ale konkurence tady byla obrovská.

Jaké zakázky jste získali?

Projektovali jsme především bytové domy a občanskou vybavenost, což bylo naše původní zaměření. Díky tomu, že jsme byli velká firma, se nám ale podařilo vysoutěžit i různé banky a spořitelny. Potom 17 obchodních domů Tesco, některé i na Slovensku. Projektovali jsme třeba také vysokou školu v Hradci Králové. V roce 2000 jsme soutěžili o první zakázku v automobilce v Mladé Boleslavi. Šli jsme proti firmám, které se specializovaly na průmysl, a přestože jsme do té doby technické stavby vůbec nedělali, tak se nám podařilo vyhrát.

Na přelomu tisíciletí jste ve Stavoprojektu projektovali pro Baťovu nemocnici. Čím to pro vás bylo zajímavé?

Pro mě osobně tím, že to byl vstup do jiného oboru. Nemocnice jsme za totality projektovat nemohli, na to byla jiná firma. Proto jsme to do té doby neuměli, ale rychle jsme se učili. Dělali jsme nový urgentní příjem, rentgeny a operační sály, kde bylo nezbytné udržet správné proudění vzduchu a vhodně naprojektovat osvětlení.

Světlo totiž nemůže být přímo nad pacientem, je důležité, aby skalpel ani operující lékař nevrhali příliš velký stín. Takže sestavit světla, aby operatér viděl do rány, bylo zajímavé. I samotná nemocnice je v úžasném prostředí. Je to pavilonový systém, který je sice náročnější na personál, ale zase mají pacienti blíž k přírodě, mohou vyjít ven a sednout si na lavičku.

Za totality byl problém prosadit cokoliv atypického

Jak vypadalo zadávání zakázek před rokem 1989?

Zadavatelem byl krajský národní výbor, který přišel s tím, co se bude stavět, zadal to a prostě jsme to museli udělat. Byli jsme součástí plánovaného hospodářství. Oni museli proinvestovat třeba sto milionů a my jsme to museli vyprojektovat. Takže nebylo možné, aby se moc lidí vezlo, protože zakázek jsme měli až nad hlavu. Určili nám, že se jde stavět třeba sídliště a bude stát tolik a tolik. Estetické podmínky nebyly stanoveny. Na KBV (Komplexní bytová výstavba) jsme měli určitou „kuchařku“, kolik by co mělo stát, a podle daných parametrů jsme projektovali.

Jak tehdy fungovala jednání s dodavatelem?

V té době byla materiálová základna tak mizerná, že se nedaly koupit ani cihly na stavbu rodinného domu. Bylo potřeba zařídit si takzvaný materiálový list a podle toho se dal sehnat materiál. Když jste jako mladý architekt přišel za dodavatelem s něčím atypickým, tak se vám vysmáli a vyhodili vás. Nic atypického dělat nešlo, vše bylo unifikované. Oni měli určité lego a chtěli skládat z toho, co mají. Protože jakékoliv odbočení znamenalo práci navíc.

My bychom o víkendech dokázali navrhnout, s nadsázkou řečeno, i stavbu na Měsíci, ale neměli jsme šanci to prosadit. I když třeba Agrokombinát Slušovice měl ochotu udělat něco navíc, protože jejich lidi jezdili po Evropě a viděli, jak se staví. My ve Stavoprojektu jsme sice měli zahraniční odborné časopisy, ale to je něco jiného než vidět to na vlastní oči.

Co se vám u dodavatele podařilo prosadit?

Při realizaci restauračního zařízení ve Slopném jsem prosadil atypickou dřevěnou konstrukci, každá drobnost byla úspěch. Zajímavé bylo, když se vůbec povedlo postavit něco, co není složené z panelů. Když jsem ve Zlíně projektoval interiér holičství, kadeřnictví a kosmetiky Eva, navrhl jsem chromované rámy dělicích příček při česání žen. Protože když je žena rozcuchaná, tak chce mít trochu soukromí. Ty chromované rámy na dělicí příčky se dělaly načerno v ZPS (Závody přesného strojírenství) a v noci se tajně pronášely přes plot. Interiér tohoto kadeřnictví ve Dlouhé ulici byl pro mě klíčový i z jiného důvodu.

Z jakého?

Díky této realizaci jsem si získal jméno. Byl to asi první „barevný“ interiér ve Zlíně. Snažil jsem se o jednoduchý, ale přesvědčivý koncept s použitím matných celoplastů v bílé, červené a oranžové barvě. Dále jsem využil celkem podřadný materiál – bílý a černý umakart ve vysokém lesku. Vše doplňovaly velkoplošné zrcadlové plochy, které rozšiřovaly prostor. Tenkrát jsem si uvědomoval, jak zrcadla rozmístěná pod správným úhlem dokážou vytvářet zcela jinou realitu.

Proč jste se zaměřoval na projektování interiérů?

Za totality se dělala výhradně sídliště a panelová architektura. Tohle bylo něco jiného. Spolupráce s výtvarníky byla únikem k vysoce koncepční práci. Poprvé jsem takto spolupracoval v roce 1974 s akademickým sochařem Jiřím Vlachem. Navrhl jsem sokl k jeho bustě profesora Štěpána Zálešáka v Bánově. Hodně jsem pracoval také s manželi Exnarovými. Hana byla špičková keramička a Jan úžasný sklář a malíř.

Mě na tom bavil pocit volnosti, že co si navrhnu a obhájím, to dopadne. Měl jsem štěstí, že první projekty dopadly tak, jak jsem si představoval. Třeba espresso bar na Jižních Svazích nebo restaurace ve Slopném. Nikdo nepřišel a neřekl mi, že by se to dalo udělat levněji a ať to ošidím. Potom v kapitalismu už to tak nefungovalo. Když jsme udělali nějaký návrh, tak už jednání s dodavatelem bylo jenom o penězích a kolikrát už to byl jenom kšeft.

Říkal jste, že tehdy se stavěla výhradně sídliště. Jak jste se dostal k realizaci interiérů?

Občanská vybavenost se dělala za odměnu, jinak se projektovala sídliště. Za komunistů se umění podporovalo tím, že každá stavba měla určité procento z nákladů určené na umění. Takže pak byla možnost, ve spolupráci s výtvarníkem, začlenit výtvarné dílo do veřejného prostoru, například do mateřské školy nebo do obchodu. Ale to už byla činnost, kterou jsem musel dělat ve volném čase mimo zaměstnání. K takovým zakázkám jsem se dostal také přes Šebestiána Zelinu, který dělal dvorního architekta pro předsedu JZD Slušovice Františka Čubu. Společně jsme dělali třeba interiér v Derby centru ve Slušovicích. Vymýšleli jsme všechny židle, světla, stolky a podobně.

Jak se vám se Šebestiánem Zelinou spolupracovalo?

Byl jsem vděčný, že ho můžu vidět při práci. To je požehnání, když se člověk s někým takovým vůbec potká, a já s ním mohl být a vidět, jak na to jde. Byl jsem sice jeho vedoucí, a když mě tenkrát představoval, tak řekl: „Toto je můj vedoucí.“ A já mu říkal: „Já tě kopnu do píštaly,“ protože to vypadalo, jako bych byl nějaký jeho stranický šéf nebo ideologický vůdce ze strany. Byl jsem rád, že k nám do Stavoprojektu přišel, protože měl kontakty, které zdědil po Rudolfu Klinkovském (zlínský vydavatel a sběratel grafiky, pozn. red.), který předčasně zemřel.

Já jsem Zelinovi do práce nemluvil a on mi do toho také nemluvil. Šebestián Zelina o sobě říkal, že je dravec. On byl člověk impulzivní, když se pro něco nadchl, tak to musel mít přes víkend hotové. Také byl opravdu sečtělý, s ním se dalo mluvit úplně o všem. Byli jsme nejen kolegové v práci, ale spojoval nás zájem o výtvarnou scénu, který se prolínal i do našeho soukromí. Přes Zelinu jsem se také dostal k těmto zakázkám. Já jsem dělal návrh a on detaily. Jeho to nijak nedeprimovalo, bavili jsme se o tom a byli jsme spoluautoři, navzájem jsme se inspirovali. Bylo to třeba padesát výkresů, které jsme o víkendech skládali dohromady.

Proč o víkendech?

Museli jsme to dělat ve volném čase a v podniku o tom nesměl nikdo vědět, protože by to vypadalo, že máme málo práce, když máme ještě čas dělat další projekty. Museli jsme si i sami kupovat tuš a pera. Pauzovací papír jsem si sháněl u rodičů z Blanska přes ČKD. Pro mě na tom bylo zajímavé, že to byla vysoce koncepční práce a mohl jsem si na chvíli odpočinout od paneláků. Když jsem tehdy udělal jednu takovou zakázku za rok, tak jsem si v podstatě vydělal na nové auto (tenkrát stálo asi 40 000 korun). Bohužel to bylo na úkor rodiny, proto se mi v roce 1985 rozpadlo po patnácti letech manželství.

Kdy vaše spolupráce odstartovala?

Šebestián Zelina původně projektoval v gottwaldovských Pozemních stavbách. Při politických čistkách ho kádrovák neprověřil a v roce 1971 byl z Pozemních staveb odejit. Přešel k nám do Stavoprojektu a zařadili ho do pracovní skupiny, kterou jsem vedl já. V té době se realizovala první etapa sídliště Jižní Svahy, kterou Zelina vyprojektoval, už když pracoval v Pozemních stavbách. Takže pak ve Stavoprojektu už stavbu Jižních Svahů jen dozoroval. Společně jsme dodělávali ještě interiéry. Na Panoramě jsme kolem roku 1978 projektovali vnitřní prostory velké restaurace, kam dodával obrazy František Nikl, a dva salonky. Dole pak pivnici a espresso bar.

Čím byly interiéry pivnice a espresso baru zajímavé?

Byla to první pivnice, kde se pivo čepovalo tak, že na to hosté viděli. Chtěl jsem udělat i barové sezení, ale to se nepodařilo, doba ještě nedošla tak daleko, dnes už je to normální. V espresso baru byly červené kožené sedačky ze skutečné kůže, což byla za totality bomba. To šlo přes pana Čubu. Byl to docela malý prostor, celý v červené a černé barvě. Stěny tvořilo umění od Inez Tuschnerové. Byl na nich „arteg“, což byla technologicky upravená textilie, která byla nehořlavá a výtvarně působivá. Když se o stěnu típla cigareta, nejen že nehořela, ale nezůstal na ní ani otisk. Zajímavé bylo i osvětlení pomocí svítící „tužky“ z keramiky a ze skla umístěné uprostřed místnosti. Tu vytvořili Jan a Hana Exnarovi. Na otevření baru přišel i Miloš Zelníček (otec Ivany Trumpové, pozn. red.) který byl předtím v New Yorku, a říkal, že takových podniků tam moc není, čímž nám opravdu zalichotil.

První etapa sídliště Jižní Svahy tvoří ladnou křivku

Stavbu velkých obytných domů na svazích nad údolím řeky Dřevěnice doporučil Baťovi už ve 30. letech 20. století architekt Le Corbusier. Soutěž na obytnou zástavbu Jižní Svahy ale byla vypsána až v roce 1968, čím si to vysvětlujete?

Baťovi se ten návrh tenkrát nelíbil, a to z jednoho pragmatického důvodu. Ty jižní svahy jsou místy geologicky nestabilní a ujíždějí. On měl se stavbou na takovém území své zkušenosti. Třeba když stavěl v Otrokovicích sídliště z domků Baťov. Dané území bylo na močále, proto ho koupil hodně levně, ale musel ho celé vysušit. Lokalita Jižních Svahů má přitom dobrou polohu, celý den tam svítí sluníčko a je odtamtud výhled na město. Měli to tam vyhlídnuté i určití činitelé, kteří tam chtěli mít vily. V závěru 60. let už byla politická vůle tam stavět, protože to byl prostor, kam se mohlo město rozšířit.

Jaký vliv měla zmíněná geologická nestabilita území na stavbu první etapy sídliště?

Původně měla v zatáčce, jak se vyjíždí na Jižní Svahy, stát ještě jedna kostka. Když začali v sobotu bagrovat základy, tak se utrhl svah a muselo se to sanovat. Do pondělí to muselo být zakamuflované. Šebestián Zelina rychle předělal zastavovací plán, aby v něm ten dům nebyl, protože jinak by to byl případ pro kriminálku a vyšetřovalo by se, kdo to tam navrhl, takže to nebyla žádná legrace.

V té lokalitě jsou zákeřné podmínky. Když se stavěla levá krajní „hokejka“, tak naopak stavbaři narazili ve velmi malé hloubce pod povrchem na zvětralou skálu. Takže se základy musely lámat do skály. Sice zvětralé, ale zakládání takového domu je ekonomicky úplně jinde.

Paneláky na Jižních Svazích mají speciální obklad z cihlových pásků, díky kterým lépe zapadají do městského stylu. Jak tato myšlenka vznikla?

Že se jenom nenatřou, ale budou tam pásky, vymyslel Šebestián Zelina jako hlavní architekt. V panelárně se pak musel vymyslet způsob, jak to provést. Když se vyrábí panel, pásky se na formu musí naskládat jako první, protože beton se lije svrchu. Ten beton se pak musí zavibrovat. Aby se pásky nerozjely, musel Zelina najít výrobce centimetrových plastových tělísek, která se vložila mezi pásky. Je to jediné sídliště, které má takovým způsobem zalisované pásky v panelu. Ty cihlové pásky odkazovaly na baťovské domečky. Z dnešního pohledu to vůbec nejde docenit, ale to byl hrdinský čin.

Jak to myslíte?

Tehdejší gottwaldovská společnost, radní a politici, nebyli před rokem 1989 nijak aktivisticky směřováni k tomu, aby vznikl nějaký „okrašlovací spolek Tomáše Bati“. Nebylo to jako dnes, kdy se budova 21 dostala do původní podoby a kdy se, pomalu z trosek, znovu vybudoval Památník Tomáše Bati. To je věc takové piety ex post.

Za komunistů to bylo zcela naopak. Nejen že nebyla snaha dodržet nějakou linii, ale naopak se snažili zakopat Baťu pod zem. To nešlo, takže se Zlín alespoň přejmenoval na Gottwaldov. Když se tehdy stavěly dvanáctipatrové budovy, nikoho z architektů ani nenapadlo, že by tam dal červenou barvu. Jinak by si ho pozvali na okresní výbor a ptali by se, proč ji tam dal, jestli chce nějak ukazovat na Baťu. Že se v Gottwaldově postavilo pár objektů, které vybočovaly, bylo díky personám, architektům, třeba Jiřímu Čančíkovi nebo Šebestiánu Zelinovi.

Co dalšího je na sídlišti zajímavé?

Pěkné a posunuté někam do budoucna je provedení jižní fasády bodových domů, která mají dlouhé a horizontálně vysazené balkony s dlouhou bílou plochou z eternitových desek. Ty kostky mají dobrou proporci. Původně měly být o patro nižší (některé jsou šestipatrové, pozn. red.). Nejlepší proporci mají při výšce čtyři až pět pater. Zajímavostí je odsávací zařízení „centralsug“. Na každém patře byl otvor na vysypávání odpadků. Žádné kontejnery. Jednou za den by se zařízení na pár vteřin spustilo, otevřely by se záklopky a pod tlakem by se to vysálo do spalovny, která měla být umístěna směrem na Paseky. Tam by se odpadky roztřídily, co se může spálit a co ne. Zařízení bylo vyprojektováno i provedeno, takže otvory tam jsou, ale zaslepené. Bohužel se to už nezrealizovalo, protože to bylo příliš nadčasové. Tenkrát na to nebyly valuty a pak už nebyla ani politická vůle. Nikdy to nefungovalo, protože se nedodala technologie.

Výstavba Jižních Svahů pokračovala druhou etapou. Proč jste se na ní nepodílel?

Původně ji měl projektovat architekt Jiří Čančík, a protože jsem s ním v té době spolupracoval, tak bychom to dělali společně. Byli jsme u těch prvotních jednání, ale když se to dozvěděl okresní tajemník, tak to zatrhl. Jiří Čančík byl totiž politicky nežádoucí osoba. On byl původně pražský architekt, ale v Praze mu představitelé minulého režimu zakázali projektovat, a aby v hlavním městě neškodil, byl přesunut sem do Zlína. Takže on byl od druhé etapy sídliště z politických důvodů odstaven a dělal to nakonec jiný architekt. Tím pádem jsem se na projektu nepodílel ani já.

V současnosti na sídlišti Jižní Svahy žije zhruba čtvrtina obyvatel Zlína. Jak tento velkolepý projekt zpětně hodnotíte?

První etapa je výborná, protože při ní byly dodržené některé urbanistické principy, které měly být dodržené i ve druhé etapě. V této souvislosti je ale třeba zdůraznit zásadní změnu politické situace u nás, kdy v době normalizace bylo nutné všechna sídliště projednávat přímo na Ministerstvu výstavby a techniky v Praze. Znamenalo to absolutní důraz na hustotu obyvatel a ekonomii stavby.

Podle mého názoru je u druhé etapy zásadní problém v kompozici. V první etapě je páteřní komunikace vedena po hřebeni a kolem je zhruba třicetimetrové ochranné hlukové pásmo. Je tam prostě pás, kde není žádný objekt. Silueta sídliště kopíruje původní terén, ze kterého trčí jen dvanáctipatrový segment. Při pohledu z dálky zůstává kopec zachovaný. Ve druhé etapě se původní úvozová cesta zrušila, na hřebeni se postavily osmipatrové domy a silnice jsou vedeny okolo nich, takže z terénu ční směsice domů. Zatímco první etapa tvoří ladnou křivku, druhá etapa je takový „Hong Kong“.

Ondřej Bureš

Karel Dokoupil (*1943, Blansko) – v roce 1966 dokončil šestileté studium oboru architektura a stavba měst na VUT FAST v Brně. Po základní vojenské službě v Praze a v Terezíně nastoupil v roce 1967 jako projektant do Stavoprojektu Gottwaldov. Od roku 1972 byl vedoucím architektonicko-stavební skupiny. Po revoluci, kdy došlo k privatizaci společnosti Stavoprojekt, se stal v roce 1993 vedoucím jednoho ze tří ateliérů. Architektonickou praxi ukončil v roce 2007. Rok poté se začal soustředit na výtvarnou tvorbu, které se věnuje až do současnosti.

Některé realizace:

Obchodní dům Břeclav – projekt 1990, realizace 1990–1993 (půdorys 1. podlaží, pohledy, perspektiva, axonometrie) 

Motorest na dálnici D2 – Ladná – projekt 1989, realizace 1990–1992 (půdorys 1. podlaží, perspektiva, axonometrie) 

Oskol Kroměříž – obytný soubor pro 8000 obyvatel, 1988–1989. Spolupráce Ing. arch. P. Mudřík, Ing. arch. J. Šobáň (pracovní model)

Oskol Kroměříž – centrum pro obytný soubor, 1988. Spolupráce Ing. arch. P. Mudřík, Ing. arch. J. Šobáň (axonometrie, perspektiva pasáže)

Zachar Kroměříž – obytný soubor pro 5000 obyvatel, 3. stavba, 1987 v realizaci, řešení pěšího parteru (situace, model)

Justiční budova Zlín – studie 1987 (půdorys 1. podlaží, axonometrie) 

Motorest rekreační oblasti Rusava – studie 1986 (půdorys 1. podlaží, pohledy, perspektiva) 

Dům služeb Zlín – 1986 (půdorys suterénu a 1. podlaží, půdorys 4. podlaží, řez, pohledy) 

Víceúčelová hala pro 1500 návštěvníků – Kroměříž, 1984 (půdorys 1. podlaží, pohledy, model)

Horské rekreační středisko Vičanov – 1981 (půdorysy, řezy, pohledy, perspektiva)

Interiér rekreačního zařízení v Luhačovicích 1986–1987, v realizaci (perspektivní pohledy: vstupní hala, denní bar, hala hotelové části) 

Interiér restauračního zařízení Slopné 1986, v realizaci (perspektivy: restaurace, salonek) 

Interiér rekreačního střediska v Pozlovicích, realizace 1980 (společenská místnost, klubovna) 

Interiér Domu potravin Zlín, realizace 1981. Spolupráce Ing. arch. Š. Zelina (prodejna potravin a lahůdek) 

Interiér pivnice Panorama Zlín – realizace 1979. Spolupráce Ing. arch. Š. Zelina

Interiér espresso baru Panorama Zlín – realizace 1979. Spolupráce Ing. arch. Š. Zelina 

Interiér holičství, kadeřnictví, kosmetiky Eva – Zlín, realizace 1976