Obchodní a obytný dům Bernarda Weinsteina

Ulice Rašínova (dříve Hlavní) vedoucí od východu k dnešnímu náměstí Míru prošla v průběhu 30. let velkou proměnou. Starou zástavbu rychle doplnily moderní domy ve funkcionalistickém stylu kombinující funkci obchodní a obytnou. V noci tak ulice zářila neony svědčícími o proměně historického centra v moderní městské „city“. K tomuto vývoji přispěl i dům pro majitele módního salónu Bernarda Weinsteina, který navrhl v roce 1935 brněnský architekt Max Tintner.

Rodina Weinsteinů patřila k nevelké skupině židovských obchodníků, kteří ve Zlíně v meziválečném období podnikali. Na východním okraji dnešního náměstí vlastnili Weinsteinovi dům, kde bydleli a zároveň v přízemí provozovali obchod. K parcele na náměstí přikoupili ještě jeden pozemek na ulici Rašínova. V roce 1935 vznikl plán postavit na obou navazujících parcelách velkorysý nárožní obchodně-obytný dům. Jeho výstavba byla rozdělena na dvě etapy, realizovala se však jen první část v ulici Rašínova. Důvody, které vedly k oslovení Maxe Tintnera, architekta židovského původu, nejsou známy, v době realizace domu bylo tomuto mladému architektovi 28 let.

Dům stojí na úzké parcele, delší část je orientována směrem do ulice. Třípatrová stavba s rovnou střechou je podsklepená a má železobetonovou konstrukci, kterou vyplňuje cihelné zdivo. Přízemí je rozdělené do tří obchodních jednotek se dvěma vchody. Jeden z nich slouží zároveň jako vstup do obytné části, do níž se dostáváme po dvojramenném schodišti. V prvním patře, kde bydlela rodina Weinsteinů, byly tři pokoje, koupelna, kuchyň, spíž, pokoj pro služku, dvě toalety a čekárna s přijímací místností, která byla schodištěm propojena s obchodními prostory v přízemí. V druhém patře se nacházely dvě dvoupokojové bytové jednotky, v třetím patře byly čtyři svobodárny a byt domovníka. Jedním z nájemníků byl například Robert Zezula, majitel koncesovaného závodu elektrotechnického a radiomechanického pro společnost Philips. Suterén je rozdělený do několika místností a nabízel komfort prádelny i ústředního topení.

V době výstavby Weinsteinova domu působil jako městský architekt František Lýdie Gahura. Schvaloval a konzultoval předkládané návrhy nových realizací i třeba hloubku arkýře tak, aby nenarušila regulaci uliční čáry. Ve svých připomínkách k Tintnerově projektu doporučoval například nevyužít původně navrhovaný cihelný pás mezi okny, ke schválení byl předložen i vzorek barvy fasády. 

Výsledné průčelí domu je řešeno v horizontálních pásech. V přízemí se nachází parter s prosklenými výkladci, vystupující arkýř členěný lícovými okny vyplňuje opaxitový obklad v železné konstrukci. Pravidelně rozmístěná tříčlenná okna střídají okna rohová. Horní část arkýře prostupujícího od prvního do druhého patra slouží pro byty ve čtvrtém podlaží jako balkón zakončený subtilním zábradlím. Součástí návrhu byl také nápis – reklama na fasádě umístěná na boční straně domu.

V roce 1941 museli Weinsteinovi dům prodat, část rodiny zemřela v koncentračních táborech, tři synové se dostali do zahraničí. Po roce 1948 nebylo Weinsteinovým synům umožněno pokračovat v podnikání, jejich příbuzní se stali správci ve svém vlastním domě, který následně v druhé polovině století postupně chátral. Velkorysý byt v prvním patře byl rozdělen na dvě bytové jednotky. V 80. letech došlo k rekonstrukci fasády.

Původní dům na náměstí byl zbořen v roce 1983, dům č. 180 na ulici Rašínova je dnes obestavěn obchodním centrem Zlaté Jablko. Dům Bernarda Weinsteina je ukázkou kvalitní výstavby 30. let vzniklé nezávisle na firmě Baťa, která do města přináší prvky brněnského funkcionalismu. Architekt Max Tintner už ve Zlíně další dům nepostavil, svoji kancelář vybudoval v Brně, kde podle jeho návrhů vzniklo několik nájemních domů v centru města a v Černých Polích.

 

 

LŠ