Dům Aloise Nakládala

Zlínský podnikatel Alois Nakládal vlastnil úspěšné zelinářství a ve středu starého Zlína postupně vlastnil několik nemovitostí. Jednou z nich je například dům, který si nechal postavit koncem 20. let na Rašínově ulici, ale již počátkem 30. let jej prodal.  Jeho další dům stojí na rohu ulic Komenského (dnešní třída Tomáše Bati) a Školní, delší stranou fasády orientovaný k bývalé Komenského škole. 

Tento polyfunkční dům na Školní ulici č. p. 203 byl postaven pro manžele Aloise a Františku Nakládalovy podle návrhu Miroslava Lorence, významného architekta „nebaťovské“ tváře Zlína. Lorenc po přesunu z Prahy do Zlína více než rok působil ve Stavebním oddělení firmy Baťa, ale nakonec se prosadil jako samostatný architekt, pro zlínské měšťany a živnostníky vytvořil asi 60 realizací. Nakládalův dům má obvyklou typologii kombinující komerční a obytnou funkci. 

Výstavba započala 25. června 1933 a již od 20. prosince stejného roku se dům částečně užíval. Budova však byla zcela dokončena a zkolaudována až 28. 12. 1933. Stavbu prováděl stavitel Bohumil Zámečník, který navázal na předchozí spolupráci s klientem.

Třípatrovou, zcela podsklepenou stavbou prochází železobetonová nosná konstrukce s betonovými stropy doplněná o cihelné výplňové zdivo. Podlouhlá obdélná budova je rozdělená do dvou symetrických křídel s vlastními vchody a schodišti přístupnými z ulice Školní. Venkovní omítku tvořil převážně břízolit. Parter byl zdůrazněn obložením z umělého kamene tmavé barvy. V dalších podlažích byla použita, pro Lorence příznačná, trojdílná kastlová okna s ventilačními křídly, a to v bílé barvě. Uliční fasáda je takto velmi jednoduše členěna do pravidelného rastru oken.

V přízemí vznikly čtyři obchodní jednotky, brzy však příčkami rozdělené na pět. Ve třech vyšších podlažích se nacházely dvou- až čtyřpokojové byty, v nejvyšším patře pak jednopokojové svobodárny. Na severním a jižním okraji střechy ukrajují jinak rovnoměrnou elevaci hmoty domu dvě pobytové terasy. Výsledné tvarové vyjádření v sobě nezapře pro funkcionalismus typickou inspiraci nautickou estetikou. Dům svou jednoduchou formou vytváří dojem lodi a dominuje nároží jedné z hlavních městských tříd. Vybavenost domu doplňují sklepy nájemníků a obchodů spolu s kotelnou v suterénu, sociální zařízení pro komerční jednotky přístupné ze dvora a prádelny se sušárnami v nejvyšším patře.

Rodina Aloise Nakládala užívala v prvním patře prostorný byt o čtyřech pokojích s kuchyní, spíží, sociálním zázemím a pokojem pro služku. Nájemníky byly v době po dokončení stavby zástupci spíše vyšší střední třídy, jako například vedoucí obchodu v přízemí Smékal, František Domnosil nebo lékař MUDr. Antonín Ivaščenko, který jeden z bytů využíval jako ordinaci.

Největší komerční prostor v přízemí od začátku patřil filiálce známého olomouckého velkoobchodu se střižným zbožím Františka Smékala. Na podzim 1934 městská rada schválila použití dvou neonových reklamních nápisů „F. Smékal“ ve světle modré barvě. Neony byly umístěny horizontálně a do pravého úhlu nad parapetem severní terasy v nejvyšším patře směrem k třídě T. Bati. Na delší západní fasádě byl navíc instalován vertikální nápis „ODĚVY“ vztahující se nejspíš k zastoupení krejčovského závodu Františka Jirsáka z Napajedel v parteru pod ním. Další reklamní plochu tvořil horizontální pás bílého nabarveného skla nad výkladci, který spolu s neony pomáhal výraznějšímu velkoměstskému působení celého domu. V ostatních obchodních jednotkách sídlilo hodinářství, obchod se smíšeným zbožím a obchod s razítky. 

Záhy po dokončení domu, v letech 1934 až 1936, byly v prvním až třetím patře směrem do dvora přistavěny betonové pavlače s trubkovým zábradlím, kterými se částečně zarovnalo jinak nepravidelné zadní průčelí. 

Po přejmenování Zlína na Gottwaldov evidujeme pouze několik menších přestaveb komerčních prostor a vytvoření dalších menších bytů místo prádelen a sušáren, které se přesunuly do suterénu. Pravděpodobně po 2. světové válce došlo k odstranění dominantního prvku neonového nápisu firmy Smékal z nárožní terasy. Po revoluci byla roku 1991 bývalá galanterie upravena na prodejnu uzenin a lahůdek, která zde funguje dodnes. Nově byly vybudovány příčky oddělující zázemí, vytvořily se dva vchody do prodejny a výdejní okénko pro občerstvení na ulici, výloha dostala formu konvexního zakřivení a parter byl obložen keramickým obkladem. V roce 1992 byl navíc i největší komerční prostor na rohu adaptován na dnešní prodejnu papírnictví. 

Budova je v poměrně zachovalém stavu a s původním využitím. Zůstává brizolitová omítka na fasádě, k zateplování teprve začíná docházet na severní terase. Zbývá několik původních dřevěných oken, ostatní byla již vyměněna za plastová.

 

 

MK