en

Elektrické domy

Datace 1939–1941
Architekt/ka Miroslav Lorenc
Kód Z6
Adresa Lorencova 3345, 3346, Zlín
MHD MHD: Lešetín I (BUS 38)
GPS 49.2270553N, 17.6729692E
49.2260394N, 17.6730269E

Čistě obytný patrový činžovní dům představoval ve 30. letech ve Zlíně typologii, jež se na rozdíl od jiných větších měst v republice objevovala ve velmi omezené míře. Ubytovací politika společnosti Baťa, která tehdy podněcovala rozvoj města nejsilněji, se totiž zaměřovala na samostatné firemní domky pro ženaté zaměstnance a svobodárny a internáty pro mladší svobodné pracovníky. Nebaťovští živnostníci působící zejména v oblasti kolem původního historického jádra sice běžně preferovali nájemní dům o více patrech, ve většině případů jej však ještě doplňovali výstavním obchodním parterem v přízemí. 
Dvojice šestipodlažních objektů, které vyrostly na obecním pozemku na východním okraji centra v letech 1939–1941, se tak vymykala zlínskému standardu své doby. Stavby označované jako elektrické domy reprezentovaly cenný příspěvek do kategorie moderního bydlení velkoměstského ražení a už na počátku druhé světové války naznačily, kam se obytná výstavba ve Zlíně vydá po roce 1945.
Projekt elektrických domů určených pro rozrůstající se skupinu úředníků připravil na zakázku města architekt Miroslav Lorenc. Jejich promyšlená koncepce i čistá funkcionalistická estetika odkazují k soudobým progresivním příkladům nájemního bydlení v Praze a Brně, kde architekt studoval a získával svou první praxi v ateliérech architekta Jaromíra Krejcara či Josefa Gočára. Lorenc v počátcích svého zlínského působení pracoval u Baťů, po pár měsících a několika firemních zakázkách však kvůli neshodám týkajícím se financování výstavby Velkého kina odešel a v roce 1931 založil vlastní velmi úspěšnou praxi. 
V roce 1939, kdy vznikl projekt elektrických domů, tak za sebou již měl vynikající samostatné realizace, jako byl dům Eduarda Pelčáka či Malotova cukrárna. Dokončení elektrických domů v roce 1941 se však již nedočkal. Jako okresní velitel Obrany národa se totiž aktivně zapojil do odbojové činnosti, za což byl v roce 1940 zatčen a o tři roky později ve Vratislavi popraven. Elektrické domy představují jeden z jeho posledních projektů.
Po roce 1936, kdy vstoupil v platnost zákon o stavebním ruchu vymezující státní finanční podporu bydlení pro nemajetné vrstvy, celorepublikově zintenzivnila výstavba malých bytů koncentrovaných do obytných bloků. Zlínské elektrické neboli plně elektrifikované domy sice využívají stejnou architektonickou formu, nabízely však naopak prostorné a nadstandardně vybavené byty zajišťující pracovníkům města maximální komfort, hygienu a kontakt s okolní zelení. 
Oba domy zasadil architekt citlivě do svažitého parkového terénu ohraničeného dnešními ulicemi Lorencova (pojmenované později po autorovi), Kvítková a tř. Tomáše Bati. Mohutné obytné bloky rozložené do půdorysu písmene U osadil Lorenc na nároží ulic. Velkorysé průchody do zahradně upraveného dvora se nachází ve středu dispozice směrem do Lorencovy ulice. Rytmus fasád určují osy dvoudílných až čtyřdílných oken vedoucích do obytných pokojů v kombinaci s dvojicí drobných čtvercových oken do koupelen. 
Výrazný vertikální akcent zajišťují domům jednolité prosklené pásy čtyř dvouramenných přístupových schodišť. Podobný prvek uplatnil Lorenc krátce předtím v roce 1937 u nedalekého kláštera kongregace milosrdných sester. Z plochy hladkých, střídmých a nezdobených fasád elektrických domů hravě vystupují drobné a lehké balkony propojené vždy pro dva byty a lodžie ve vnitřních rozích dvorních traktů.
Pro oba podsklepené obytné bloky zvolil architekt technologii nosných cihelných vyzdívek podepřených v některých partiích železobetonovými pilíři; stropy a schodiště byly železobetonové. Každý z domů čítal přes 60 převážně jedno- a dvoupokojových bytů, vždy po dvou nebo třech na patře u každého vchodu. Byty měly sice rozdílnou dispozici podle toho, v které části bloku se vyskytovaly, ale všem je společné výrazné prosvětlení jak denním světlem, tak i vnitřní výmalbou v jemných tónech a bílými obklady v kuchyních. 
Byty se skládaly z předsíně, jednoho nebo dvou pokojů s dřevěnými podlahami nebo bukovými čtvercovými parketami, drobnější kuchyně se spíží a koupelny. Bydlení v elektrických domech nabízelo nájemníkům pohodlí plné elektrifikace (elektrická trouba v kuchyni, elektrické zásobníky vody v koupelnách) a také ústřední topení zajišťované z kotelny v suterénu. 
Bytové jednotky navíc podle soudobých trendů doplňovala řada technických pomůcek, jako byly telefony s elektrickou signalizací vpouštějící návštěvníky do domu, vývody na státní telefon, zásuvky antény pro poslech rozhlasu, shozy na odpad na chodbách. V suterénu byly u obou objektů k dispozici laťkové sklepní kóje, v posledním patře otevřené pobytové terasy, prádelny, sušárny (později přetvořené na další byty). 
Základní dvorová koncepce i objem obou staveb jsou výborně dochovány až do současnosti. Stejně tak i mnohé autentické architektonické detaily, jako křehké kovové výplety balkonů, stožáry na vlajky v rozích fasád, teracové podlahy na chodbách či zaoblená zábradlí schodišť s dřevěnými madly, dodnes ukazují sílu Lorencova řešení. 
V porevolučním období však byla provedena celá řada dílčích úprav, které narušily původní čistotu výrazu (výměna části dvojitých dřevěných oken s větrací klapkou za plastová, zateplení v jasných pastelových barvách a s novým horizontálním barevným členěním u domu č. 3345 na rozdíl od originálního vertikálního). Přesto zůstávají Lorencovy elektrické domy i s odstupem 80 let od svého vzniku mimořádně kvalitním městským bydlením, které stále nese své dřívější klady.
 
KE