Panelové dvojdomky

Cesta ke zlínskému „paneláku“ typu G začíná již ve Stavebním oddělení firmy Baťa. Ekonomická rozvaha velela co nejvíce zjednodušit a zrychlit realizaci obytných domů pro zaměstnance, proto se firma nebránila různým experimentům. Již v meziválečném období vypisovala architektonické soutěže a stala se také, poněkud paradoxně, zaměstnavatelem levicově orientovaných architektů se zájmem o prefabrikaci, tedy zprůmyslnění výstavby. Ruku v ruce s prefabrikací jde vždy snaha vyrábět průmyslovými metodami (industrializovaně) unifikované prvky pro danou modulární síť (standardizace) pro jeden či jen několik druhů domů (typizace).

Již meziválečná výstavba některé z uvedených parametrů splňovala – především standardizaci a typizaci. S přelomem 30. a 40. let zlínští experimentovali s litými stavbami. Poté, co tři pokusné domky z litého betonu nesplnily očekávání, realizovala Konstrukční a pokusná skupina stavební zřejmě v letech 1942–1943 v Lesní čtvrti dva dvojdomky integrující prefabrikované dílce. První z nich používá dílce ještě jako nenosné, vyplňující monolitickou kostru, druhý již pracuje s prefabrikovanými dílci jako s nosnými.

Další vývojový krok představovaly tři dvojdomky na třídě Tomáše Bati z let 1944–1945. Zde už byl nasazen jeřáb pro montáž panelů 270 cm vysokých a 90 cm širokých s přidanou izolací na vnitřní straně stěny a dřevěnými stropy. Panely se odlévaly ambulantně na místě, ovšem bez integrované izolační vrstvy, jak ji známe z pozdějších panelových domů. Izolační desky tehdy vyráběla továrna vzdálená dva kilometry a až na stavbě se izolační desky přimontovaly k betonovým panelům.

Tento typ dvojdomků byl po jistých úpravách aplikován v sérii patnácti objektů pro Lesní čtvrť. Zde už se jednalo o ověření možnosti sériové výstavby při použití jeřábové dráhy. Nejpodstatnější inovaci představovalo použití žebrovaných železobetonových panelů. Profilované prefabrikáty byly osazeny vně hladkou stranou, vertikální žebra otočená do interiéru sloužila nejen k vyztužení k panelu, ale také k přichycení izolačních desek, které tak vlastně byly samotnou vnitřní stěnou domku. Po dokončení patnácti dvojdomků přistoupili pracovníci Konstrukční pokusné skupiny stavební k realizaci dalších dvou domků s jiným druhem stropů. Tam, kde u série aplikovali stropy z betonových trámků, u přidaných dvou domků navrhli stropy z panelových dílů přivařených k žebrovaným železobetonovým obvodovým panelům.

Další vývoj směřoval v letech 1948–49 k čtyřdomku postavenému za pouhých 36 dnů a poté k prvnímu montovanému dvoupatrovému nájemnímu domu. Ten byl první stavbou, která potvrdila možnost montovat z betonových dílů nejen rodinné domky, ale také patrové stavby a nasměrovala další snahy zejména Hynka Adamce a Bohumíra Kuly k sérii inovací, která vyvrcholila ve známých typech „G“.

Dnes je oněch celkem sedmnáct montovaných dvojdomků různě upravených. Majitelé řady z nich přistoupili během uplynulých více než 70 let jak k dodatečným přístavbám, tak i k úpravám dispozic a fasády. Ač mnohé detaily zmizely, stále jsou domky pro svou skrytou konstrukci unikátním dokladem československé cesty k progresivní hromadné bytové výstavbě.