Tříetážové obytné domy

Slavnostní otevření nových tříetážových obytných budov ve Zlíně v květnu 1947 bylo mediálně sledovanou událostí, o které informoval dobový tisk, rozhlas i televize. Akce se zúčastnili místní politici, představitelé znárodněného podniku Baťa a také zástupci ministerstev, mezi nimiž byl například budoucí prezident Antonín Zápotocký. První dokončené bytové domy realizované v rámci poválečné dvouletky (obnovy válkou zdecimovaného bytového fondu v republice), měly být vzorem pro celé Československo. V novém regulačním plánu, vypracovaném skupinou architektů v čele s Jiřím Voženílkem v letech 1945–1948, nahradily na území východně od centra výškové domy dřívější rodinné domky. O novém způsobu zástavby se uvnitř firmy Baťa diskutovalo už v průběhu války, kdy Hugo Vavrečka společně s dalšími odborníky připravili (nepublikovanou) studii Poznámky k výstavbě průmyslového sídliště (1942).

Zlín v roce 1947 představoval příkladné město, které dlouhodobě zvyšovalo bytový standard, a navíc podporovalo technologický vývoj ve stavebnictví. Tyto úspěchy čerpaly z materiálních i lidských zdrojů zprostředkovaných firmou Baťa. Právě v jejím Stavebním oddělení v průběhu 20. a 30. let pracovala většina architektů a inženýrů, kteří se podíleli na poválečné výstavbě. Autorem architektonického řešení bytových domů je Vladimír Karfík, který se po válce odstěhoval do Bratislavy, odkud Zlín pravidelně navštěvoval. Urbanistickou studii území navrhl Vladimír Kubečka, jeden ze spoluautorů regulačního plánu, který rovněž dříve působil ve Stavebním oddělení firmy Baťa.

Ve třech etapách (první 1946–1949, druhá 1960, třetí 1970) bylo vybudováno celkem 27 řad domů nacházejících se ve čtvrti Obeciny a Díly VI. Jednalo se o první soubor vícepodlažních staveb, které měly doplnit, ve Zlíně dříve preferované, rodinné dělnické domky. Toto rozhodnutí bylo motivované úbytkem stavebního místa, složitým městským terénem a nedostatkem dostupných bytů. Soubor tříetážových budov vyniká svým urbanistickým zpracováním. Velkorysé volné plochy mezi domy vytvářejí funkční veřejné zahrady s ovocnými stromy. Přiměřený meziprostor poskytuje privátní atmosféru, která měla usnadnit přechod obyvatel navyklých na rodinné domky se zahradou.

Domy se skládají ze čtyř až sedmi sekcí, v každé z nich se nachází šest bytů. Každá sekce ustupuje ze svahu dolů a zároveň je posunuta východo-západním směrem. Namísto dlouhé spojité bytovky vzniká tímto uskočením dojem řady navazujících domů. Jednotlivé sekce jsou opatřeny vlastním vchodovým znamením pro lepší orientaci, kamenným reliéfem navrženým studenty UMPRUM.

Byty jsou třípokojové, mají 68 m² užitné plochy, na východní stranu jsou situované dvě ložnice, na západ je zase orientován obývací pokoj s kuchyní a koupelnou. Dispoziční výjimku tvoří byt na jižním okraji domu. Tento typ nabízel komfort čtyř pokojů a měl sloužit vícečetným rodinám nebo lidem pracujícím z domova. Každý z bytů byl ve své době nadstandardně zařízený vestavěným nábytkem, plně vybavenou kuchyní, ústředním topením, centrálním spalováním odpadu. Na prostorný balkon se vešel kočárek. Byty na severní straně rozšiřuje arkýř, díky kterému se do interiéru dostává odpolední slunce. V suterénu byly k dispozici také sklepy, společná sušárna a kočárkárna.

Přehled o aktuálním dění v zahraničí měli už baťovští architekti, kteří byli vysíláni na studijní cesty, měli k dispozici aktuální časopisy i publikace a své poznatky dokázali podle potřeb využít pro firemní výstavbu. Tyto znalosti zúročili i v návrhu tříetážových obytných objektů, kde je patrná inspirace skandinávskou architekturou, která po válce sloužila jako významný vzor obytné výstavby. Zároveň je viditelná návaznost na zlínskou meziválečnou zkušenost s cihlovými domky. Práce s kladením cihel vytváří na fasádě minimalistický dekor, který je vidět na střešní římse, nad vstupem či na okenních překladech. Důležitým výrazovým prvkem je také zábradlí balkónu, které bylo provedeno ve třech typech: vlnitý pozinkovaný plech, plochý trapézový plech natřený žlutou barvou nebo zeleně natřené svislé ocelové trubky v kombinaci s výplní z drátoskla.

Díky svým architektonickým kvalitám patří zlínské Obeciny i dnes k vyhledávanému bydlení. Podoba jednotlivých objektů se změnila v detailech: dřevěná okna s ventilační mřížkou často nahradila plastová, nad vstupem přibyly stříšky a došlo k výměně výplní některých balkonů. V některých částech byla zeleň nahrazena parkovacími stáními. Domy však nejsou překryté dodatečným zateplením a zároveň zůstalo dobře zachováno urbanistické řešení čtvrti i její původní architektonický koncept. Rostislav Švácha a kolektiv autorů publikace Paneláci 1 zařadili tento celek v rámci periodizace panelových sídlišť do první, tzv. dřevní, fáze. Sem se řadí návrhy vycházející z meziválečného funkcionalismu, tradičně zděné domy, které již kreativně využívají prvků typizace a prefabrikace, jež po následující desetiletí dominovala domácí obytné zástavbě.

 

 

LŠ