en

Morýsovy domy

Datace 1947
Architekt/ka Miroslav Drofa
Kód Z5
Adresa Třída Tomáše Bati 1285, 1276, Zlín
MHD MHD: Morýsovy domy (BUS 31, 70)
GPS 49.2262528N, 17.6828047E
49.2262222N, 17.6843203E
Památková ochrana Morýsovy domy jsou nemovitou památkou s číslem rejstříku ÚSKP 50783/7-8940
 
   Miroslav Drofa se ve 30. letech jako architekt zaměstnaný ve Stavebním oddělení firmy Baťa dlouhodobě zabýval návrhy typových variant rodinných domů, které podnik nabízel ženatým zaměstnancům. Po experimentech s domky z montovaných panelů během válečného období se krátce po jejím skončení v roce 1946 vrátil k dříve oblíbenému čtyřdomku, nyní upravenému pro obytnou čtvrť Podvesná. K jeho nejdůležitějším a nejzajímavějším realizacím však patří vícepodlažní domy označované jako apartementové chodbové domy, nebo také Morýsovy domy. Tento místně zaužívaný název odkazuje na Viléma Morýse, prvního poválečného starostu Zlína, který tragicky zemřel při autonehodě v roce 1948.
    Domy jsou situované jako nová pohledová dominanta východní části města společně s pěti osmietážovými věžovými domy podél páteřní komunikace tř. Tomáše Bati (tehdejší Stalinovy třídy). Oblast byla vytyčena regulačním plánem města z roku 1946–1947, který navrhl kolektiv architektů vedený Jiřím Voženílkem. Vícepodlažní domy výborně reprezentují období těsně po roce 1945, ve kterém se v prostředí průmyslového města postupně rozšířily možnosti ubytování o nové typy. Tento do velké míry přirozený vývoj podpořily válečné události –poničení bytového fondu bombardováním, prudké omezení výstavby i proměna politického klimatu po ukončení světového konfliktu. Ve snaze o ekonomizaci nezastavěného městského prostoru i finanční náročnosti realizace se přešlo od rodinných domků v zahradních čtvrtích k ryze městským výškovým stavbám, které už nejsou vyhrazeny pouze pro hromadné ubytování nejmladších pracovníků.
   Architekt Miroslav Drofa využil, podobně jako autoři dalších poválečných obytných okrsků v Československu (Labská Kotlina v Hradci Králové, Bělský les v Ostravě, pražská Solidarita), funkcionalistických výrazových prvků, konstrukčních principů a řádkového zastavění pro vytvoření současného zázemí vynikajících kvalit. Zároveň se díky své studijní cestě po Švédsku nechal ovlivnit také soudobou skandinávskou architekturou, která dokázala propojit avantgardní formy s tradičními detaily a těžila z harmonických vztahů mezi materiály, jako byly dřevo a cihla, a doplňujícím přírodním rámcem.
   Na rozdíl od nedalekých věžových domů, které charakterizují nosné cihelné konstrukce, jsou oba totožné apartementové domy podpírány železobetonovým skeletem s kulatými sloupy přiznanými na neomítaných cihelných fasádách. Sloupy se navíc monumentálně pnou po celé výši stavby. V rohových sekcích působivě protínají balkony, a podporují tak spolu s pásy schodišťových oken výraznou vertikalitu domů. V tomto období je ve Zlíně typické použití prefabrikovaného betonového zábradlí balkonů, které u koncových bytů vytváří velkorysé lodžie jdoucí přes okraj rohu. Tyto prvky patřičně kontrastují s hladkostí fasád. Mohutnost bloků zjemňovaly otevřené střešní terasy volně přístupné pro odpočinek obyvatel.
Apartementové domy řešil Drofa dispozičně jako trojtrakt s užší střední chodbou a s byty orientovanými na východ a západ. Šedesát dvoupokojových bytů pro rodiny s menším dítětem, třicet jednotek o třech pokojích pro vícečetné rodiny a sedm drobných bytů pro bezdětné páry tvořilo velkorysé zázemí pro každého obyvatele. Byty byly zařízené moderním vestavěným nábytkem v šatnách, předsíních i kuchyních. Čím však apartementové domy vybočily z typologie patrového nájemního bydlení, byly prvky kolektivních a komunitních služeb. Obyvatelům a částečně i veřejnosti sloužily prostory v přízemí obou objektů, kde byly k dispozici například mateřská škola, jesle, společné prádelny, jídelna i restaurace. Miroslav Drofa zde započal linii, která vyvrcholila v Kolektivním domě od architekta Jiřího Voženílka.
   Původní návrh Miroslava Drofy z roku 1947 je na nynějším stavu chodbových domů velmi dobře rozpoznatelný – jejich architektonická forma zůstala zachována. Dodnes září do dálky kontrast velké plochy režného zdiva se světlými prvky podpůrné železobetonové konstrukce a okenních překladů. Domy neprošly zateplením venkovních fasád, přesto ale nezůstaly kompletně uchráněny před celou řadou novodobých zásahů. V průběhu desetiletí se několikrát proměnila funkce a dispozice přízemních podlaží s doplňkovými, původně kolektivními službami. Ty v současnosti fungují v mnohem omezenější míře. Rekreační terasa se společenskými místnostmi byla již v 60. letech vyplněna dalšími byty. Velká část původních dřevěných kastlových oken byla vyměněna, betonová zábradlí balkonů i střešních teras nahrazena plechovými. Přesto domy stále disponují řadou originálních prvků zejména v interiérech – zábradlími schodišť, pochromovanými poštovními schránkami kombinovanými se dřevem či travertinem i dřevěnými podlahami či vestavěným nábytkem v krémové barvě uvnitř některých bytů.
 
KE