Věžové domy

Období těsně po skončení 2. světové války přineslo Zlínu intenzivní debatu o nejvhodnějším typu ubytování pro rostoucí masu obyvatel. Sídelní město podniku Baťa bylo v roce 1944 poškozeno bombardováním, což způsobilo, společně s utlumením dříve horečné obytné výstavby během válečných let, významný nedostatek ubytovacích kapacit. Postupná proměna hospodářské, politické a společenské situace v republice měla na další desetiletí podstatně zasáhnout taky do organizace stavebnictví, podoby bydlení a jejich technologických možností.

Podobně jako ostatní evropské země i Československo po válce směřovalo k industrializaci, standardizaci a typizaci architektury. Pro první fázi tohoto procesu spojenou s centrálně řízeným dvouletým plánem hospodářské obnovy (tzv. dvouletka) v letech 1947–1948 však bylo charakteristické, že se zejména v místech se silnou urbanistickou a architektonickou tradicí ztvárnění nových obytných celků obracelo k funkcionalistické estetice a tvarosloví. Ukázkovým příkladem je i pět osmipodlažních věžových domů navržených baťovským firemním architektem Miroslavem Drofou v roce 1947.

Působivě komponovaný soubor reaguje mírným natočením jednotlivých objektů na lehce svažitý terén a tvoří zásadní součást nově budované obytné zóny na východ od centra města. Nezastavěná plocha situovaná podél železniční tratě mezi čtvrtě dělnických domů Podvesná a Díly byla pro koncentrovanou výstavbu vymezena územním plánem Zlína vzniklým pod vedením architekta Jiřího Voženílka v letech 1946–1947. Namísto firmou dříve prosazovaných samostatných domů se zahradou se zde objevilo několik variant víceetážového nájemního bydlení. Podobně razantní změna ubytovacích strategií měla zajistit zejména prostorovou i časovou úsporu, zlepšit obytný komfort nájemníků a přispět k větší pospolitosti válkou citelně zasažené společnosti. Rozmanitost použitých typů od třípodlažních řadových domů architekta Vladimíra Karfíka, přes mohutné osmipatrové bloky apartementových Morýsových domů až po věžové domy měla být zárukou variability a použitelnosti pro různé druhy rodin.

Architekt Drofa u věžových domů silně těžil ze své meziválečné zkušenosti projektanta baťovského bydlení i veřejných staveb a zároveň se odkazuje k dobově inspirativní skandinávské architektuře. Neomítané osmipodlažní cihelné objekty o čtvercovém půdoryse využívají klasickou technologii nosných cihelných zdí posazenou na železobetonové pasy na betonových studnách a doplněnou železobetonovými stropy. Tímto řešením uchoval prostorově příznivé vyznění, čitelně odkazující na formu firemních domků. Jednotně a s čistotou komponovanou hladkou fasádu jemně prolamují dvoudílná a trojdílná dvojitá okna s ventilační klapkou a bílým dřevěným rámem. Plastičnost a zároveň zajímavé pohledové variace při průhledech mezi domy jim dodávají předsazené perforované balkony z betonových prefabrikátů doplněné rozměrnějšími, téměř pásovými okny vedoucími do obývacích pokojů. Celkovou hmotu objektů odlehčil Drofa pomocí volných, subtilně orámovaných střešních teras tvořících poslední podlaží. Dispozičně domy definuje ústřední schodiště, které na každém patře obklopují vždy čtyři shodné, zrcadlově obrácené dvoupokojové bytové jednotky s drobnějšími kuchyněmi. Jeden byt bez balkonu navíc se vždy nacházel v přízemním suterénu v sousedství sklepů a kočárkárny. Obytné pokoje příhodně obkružují obvod stavby, zatímco předsíň a hygienické zázemí koupelen s toaletou jsou vsazené směrem do středu domu. Věžové domy nabízely pohodlné bydlení vybavené vestavěným nábytkem, výtahy či dnes už nefunkčními shozy na odpad vedoucími do suterénu. Drofa zde s pečlivostí k detailům, pomocí promyšlených kontrastů materiálů (dominantní cihla, beton balkonových zídek i vnitřních schodišť, umělý kámen v obložení přízemí, travertin v okenních špaletách na severní fasádě a u vstupu, dřevěné podlahy bytů), ale i celkovou prostorovou gradací výškových domů kontrastujících s převážně nižší okolní zástavbou vytvořil moderní a mimořádně vydařený obytný celek.

Věžové domy, zkolaudované v roce 1950, jsou dochované víceméně v původní podobě, patří do městské památkové zóny. Nejsou překryty dodatečnými přístavbami ani vnějším zateplením, velká část oken (na jižní straně s vnější dřevěnou žaluzií) i vnitřního vybavení, jako například poštovní schránky, zábradlí schodišť či podlahové terazzo, zůstává v autentickém stavu. Betonové zídky balkonů byly v 90. letech nahrazeny mírně zvýšenými kopiemi. Velkorysé volné plochy mezi jednotlivými domy, které spolu s doplňující zelení a ovocnými stromy stále dodávají celé zóně příjemně odpočinkový charakter, částečně přetíná cyklostezka vinoucí se podél hlavní třídy.

 

 

KE