en

Neděle ve Zlíně - prostor před Památníkem Tomáše Bati

Datace 1930–1937
Kód Z4
Adresa náměstí T. G. Masaryka 2570, Zlín
MHD MHD: Památník Tomáše Bati (BUS 53)
GPS 49.2191372N, 17.6657828E
Památková ochrana Památník Tomáše Bati - Dům umění je nemovitou památkou s číslem rejstříku ÚSKP 29818/7-7101
Literatura
  • Katrin Klingan, Kerstin Gust (edd.), A Utopia of Modernity: Zlín, Berlin 2009
  • Dana Kasperová, Výchova průmyslového člověka a firma Baťa v meziválečném Zlíně, Liberec 2014
  • Vilém Klega, Příprava továrního dorostu a další profesní vzdělávání u firmy Baťa, a. s. Zlín v letech 1894-1945, Prešov 1991
  • Bohumil Lehár, Dějiny Baťova koncernu (1894-1945), Praha 1960
  • Petr Mareš, Sonda do kultury města - Zlín, modelové město modernity, Sociologický časopis/Czech Sociological Review, s. 681-701
  • Pavel Novák, Zlínská architektura 1900-1950, sv. 1, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
  • Pavel Novák, Zlínská architektura 1950-2000, sv. 2, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
  • Annett Steinführer, Stadt und Utopie. Das Experiment Zlín 1920–1938, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, München 2002, s. 33-73
  • Petr Szczepanik, Mediální výstavba Ideálního průmyslového města. Síť médií v Baťově Zlíně 30. let, Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno 2005, s. 18-60
  • Zlínský funkcionalismus. Sborník příspěvků sympózia pořádaného u příležitosti 100. výročí narození Františka Lydie Gahury a 90. narozenin Vladimíra Karfíka
  • Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900-1938, České Budějovice 2009
  • Madla Vaculíková, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002
    Poslední bod naší procházky nás dovedl k Památníku Tomáše Bati. Před námi se otevírá pohled na působivou urbanistickou inscenaci propojující komerční, školní a výrobní objekty baťovského Zlína. Právě v těchto kulisách firemního města se mladí muži a mladé ženy nejčastěji pohybovali, osvojovali si jeho pravidla, přizpůsobovali se jeho nárokům a dále ho utvářeli. Zejména v neděli se po této ploše pohybovali v různých časech a intenzivněji než obvykle. 
    Internátní svěřenkyně a svěřenci jezdili domů obvykle jen na největší svátky a během letní dovolené, podle ideálních propočtů jen čtyřikrát ročně. Neděle, které nejčastěji trávili ve Zlíně, se od všedních dnů výrazně nelišily. „Volný“ čas od budíčku posunutého na sedmou hodinu až po večerku po 21. hodině nedával mnoho příležitostí k úniku před organizovanými aktivitami. Den se řídil detailně rozvrženým programem a na jeho plnění dohlíželi vychovatelé. Nástup, venkovní rozcvička v lesích nad čtvrtí, hygiena, úklid i snídaně se od všedního dne odlišovaly jen délkou provedení: v neděli ukrojily dívkám a hochům velkou část dopoledne. Navazující vzdělávací přednášky, hudební vystoupení, satirická pásma, rozpravy s význačnými osobnostmi a debaty se sportovci či pro věřící návštěva bohoslužby vyplnily obvykle čas až do oběda.
    Nedělní odpoledne pak již plynulo v duchu volnější zábavy. Mezi aktivitami převládaly kolektivní hry, povzbuzování vlastního mužstva v pravidelně pořádaných soutěžích, předvedení kulturního pásma, pěší turistika po okolí, hromadná návštěva kina. Tady také jindy bedlivé oko vychovatelů polevilo nejvíce, do odpoledních časů směřovaly nejčastěji nedovolené aktivity jako návštěvy hostinců, karetních her, schůzek s milou či milým. Pokud však byli učni při nepovolené činnosti přistiženi, trestu se obvykle nevyhnuli. Nemusel však být vyměřen všem stejně; například při nepovolených intimních schůzkách nesla výrazně větší díl zodpovědnosti žena: „Jel jsem nedávno v neděli lesem. V trávě seděli: absolvent a Mladá žena – sami v trávě,“ podělil se o čerstvý zážitek se čtenáři svých novin šéf“ Jan Antonín Baťa. „To Mladá žena dělat nemá. Za starých časů to bývalo tak, že dívka, která by byla viděna sama s mladým mužem, byla by považována za špatné děvče. Ale tento názor se nezměnil ani dodnes. Ani dnes se to nehodí. Nehodí se to pro Mladou ženu, která je dbalá své cti a své budoucnosti. Nikdy a nikde nemá děvče dopustiti, aby bylo viděno s mladíkem o samotě. Kdyby se to mělo stávati děvčeti z naší školy práce, musili bychom ji poslati domů k rodičům, protože bychom nebyli ochotni převzíti odpovědnost za její budoucnost. […] Mladá žena musí býti dbalá své pověsti. Dobrá pověst ženy je jenom jedna. Kdo stojí o ohmatané cukrovinky? Nikdo. Nezapomínejte na to, děvčátka – Mladé ženy!“ (Zdroj: Jan Antonín BAŤA, Co Mladá žena nemá. Zlín, 30. 7. 1937, str. 1).
S nastupujícím večerem, okolo devatenácté, se internát začal opět zaplňovat. Do večerky zbývaly poslední body programu – porady kroužků, promítání krátkých filmů, proslovy vychovatelů. Před ulehnutím do postele věnovali učni a učnice ještě několik minut přípravě na další týden.
 
MM