Vzdělávání mladých žen - Masarykovy školy
Datace
1928–1987
Architekt/ka
František Lýdie Gahura
Kód
Z4
Adresa
náměstí T. G. Masaryka, Zlín
MHD
MHD: náměstí Práce (TROL 2, 3, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13, 14, BUS 31, 38, 70)
Památník Tomáše Bati (BUS 53)
GPS
49.2192653N, 17.6656972E
Audionahrávka
Audio nelze přehrát
Litujeme, ale váš prohlížeč nepodporuje přehrávání.
Literatura
- Katrin Klingan, Kerstin Gust (edd.), A Utopia of Modernity: Zlín, Berlin 2009
- Dana Kasperová, Výchova průmyslového člověka a firma Baťa v meziválečném Zlíně, Liberec 2014
- Vilém Klega, Příprava továrního dorostu a další profesní vzdělávání u firmy Baťa, a. s. Zlín v letech 1894-1945, Prešov 1991
- Bohumil Lehár, Dějiny Baťova koncernu (1894-1945), Praha 1960
- Petr Mareš, Sonda do kultury města - Zlín, modelové město modernity, Sociologický časopis/Czech Sociological Review, s. 681-701
- Pavel Novák, Zlínská architektura 1900-1950, sv. 1, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
- Pavel Novák, Zlínská architektura 1950-2000, sv. 2, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
- Annett Steinführer, Stadt und Utopie. Das Experiment Zlín 1920–1938, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, München 2002, s. 33-73
- Petr Szczepanik, Mediální výstavba Ideálního průmyslového města. Síť médií v Baťově Zlíně 30. let, Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno 2005, s. 18-60
- Zlínský funkcionalismus. Sborník příspěvků sympózia pořádaného u příležitosti 100. výročí narození Františka Lydie Gahury a 90. narozenin Vladimíra Karfíka
- Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900-1938, České Budějovice 2009
- Madla Vaculíková, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002
Dnes už neexistující komplex budov Masarykových škol od architekta Františka Lýdie Gahury hostil kromě školou povinných dětí v podvečerních hodinách a o sobotách ještě učnice a učně Baťových závodů. Když v 30. letech narůstaly počty zaměstnávané mládeže, byly kapacity školního komplexu na hraně udržitelnosti.
Po přemístění části výuky mladých mužů do továrních budov č. 2 a 3 směřovaly do Masarykových škol převážně mladé ženy. Dívky ve věku 14 až 18 let procházely univerzálnějším vzděláním než chlapci, koncern u nich totiž nepředpokládal delší kariéru. Ve firmě vykonávaly jen některé specializované úkony charakterem připomínající domácí práce. Uplatnění nalezly při výrobě kožené a gumové obuvi (šití, opracování textilií), při výrobě punčoch a trikotového zboží, při zhotovování plynových masek (práce s reliéfy, střihačské práce) apod. Ty s dobrým prospěchem se od druhého ročníku mohly začít školit pro práci v nižší a střední administrativě (písařky, sekretářky, výplatní, telefonistky). Jejich výuku dále doplňovaly kurzy domácích prací, rodinné výchovy, bytové kultury a estetiky, které měly zhodnotit v další fázi svého života.
Orientace jejich vzdělání korespondovala s baťovskými společenskými normami aplikovanými na postavení žen v koncernovém výrobním procesu a v sociální sféře vycházela z obecně sdílených měšťanských představ o ideální rodině. Mladé, nezletilé dívky byly zaměstnávány v koncernových továrnách a vzdělávány v tříletých učňovských školách. Preferovala se prakticky orientovaná výuka sloužící okamžitým potřebám koncernu, případně vzdělání, které plně odpovídalo baťovským nárokům na sociální roli žen po ukončení pracovního poměru v koncernu (školení pro různé práce v domácnosti, ekonomiku rodiny, zdravovědu a rodičovskou výchovu, estetiku).
Jelikož se počítalo s tím, že po svatbě ženy zůstanou v domácnosti, kde se stanou oporou svých vytížených manželů a vychovatelkami příští generace zaměstnanců koncernu, neabsolvovaly výuku odborných předmětů. Taková investice se totiž pokládala za časově a finančně nenávratnou. S ohledem na vnímání genderových rolí dostávaly také vdané ženy pracovní příležitosti v koncernu jen výjimečně. Koncern opouštěly nejpozději během těhotenství.
Uvedené genderové představy korespondují s dochovanými statistikami. Tak například v roce 1940 představovaly ženy mladší 18 let v obuvnických provozech 29,6 % a v gumárenských dokonce neuvěřitelných 48,3 % všech ženských pracovních sil. Kategorie 18–21 let pak tvořila dalších 38,9 %, potažmo 32,6 % všech ženských sil. Naopak zastoupení žen starších 31 let bylo zcela zanedbatelné, v obuvnických dílnách reprezentovaly 6,3 % a v gumárenských dokonce jen 1,4 % žen. (Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, fond Baťa a. s. Zlín, sign. I/3, kart. 52, inv. č. 186.)
Součástí každodenního hodnocení mladých mužů a mladých žen byl také jejich zevnějšek. K posílení identity internátních svěřenkyň a svěřenců byl zaveden stejnokroj: u děvčat v několika provedeních (nejčastěji se užíval tmavomodrý kostýmek se sukní a bílá halenka), u mužů modrý s modrou čapkou se štítkem. Podle insignie na rukávech se přitom od sebe odlišovaly jednotlivé ročníky.
Mezi baťovskou mládeží býval stejnokroj populární. Jak na své dospívání v Baťově škole práce zavzpomínala Madla Vaculíková, tak dokonce „některé holky šly k Baťům hlavně kvůli tomu, že se tam nosil kroj. Protože se jím odlišily. A když se v něm ukázaly doma na dědině, tak sklízely obdiv. Baťa měl kredit. Byla v tom touha patřit do výlučné skupiny lidí…“ (Madla VACULÍKOVÁ, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002, str. 22)
Původně nosilo osazenstvo internátů stejnokroje jen při slavnostních příležitostech, v továrně se oblékali do pracovního oděvu a mimo její zdi chodili v civilním oblečení. Od roku 1938 se ale nošení stejnokroje stalo – alespoň v případě mladých mužů – součástí povinné každodenní výbavy mimo továrnu. S jeho zavedením se pojí zdravení vojenským pozdravem přiložením ruky ke štítku čepice.
Po zavedení odběrných lístků na šaty v rámci válečného hospodářství se muselo od povinného nošení stejnokrojů upustit. Část mladých, která se s baťovskými nároky nedokázala identifikovat, to uvítala. „Ale víte, protože jsem byla v opozici, já jsem si ten stejnokroj nekoupila,“ řekla na jeho adresu Madla Vaculíková. „Nutit mě k tomu, abych kroj nosila, ani nemohli. Látka byla tehdy na šatenkové body.“ (Madla VACULÍKOVÁ, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002, str. 21, 22) Identifikujícím znakem se propříště stal odznáček, který museli baťovští svěřenci nosit viditelně na klopách civilních šatů. Samozřejmostí zůstávala dokonalá upravenost. Vychovatelky a vychovatelé každé ráno kontrolovali, jestli jejich svěřenkyně a svěřenci mají srovnané švy na punčochách a puky na kalhotách a vyleštěné boty.
MM