Vzdělávání mladých žen - Masarykovy školy

 Dnes už neexistující komplex budov Masarykových škol od architekta Františka Lýdie Gahury hostil kromě školou povinných dětí v podvečerních hodinách a o sobotách ještě učnice a učně Baťových závodů. Když v 30. letech narůstaly počty zaměstnávané mládeže, byly kapacity školního komplexu na hraně udržitelnosti.

Po přemístění části výuky mladých mužů do továrních budov č. 2 a 3 směřovaly do Masarykových škol převážně mladé ženy. Dívky ve věku 14 až 18 let procházely univerzálnějším vzděláním než chlapci, koncern u nich totiž nepředpokládal delší kariéru. Ve firmě vykonávaly jen některé specializované úkony charakterem připomínající domácí práce. Uplatnění nalezly při výrobě kožené a gumové obuvi (šití, opracování textilií), při výrobě punčoch a trikotového zboží, při zhotovování plynových masek (práce s reliéfy, střihačské práce) apod. Ty s dobrým prospěchem se od druhého ročníku mohly začít školit pro práci v nižší a střední administrativě (písařky, sekretářky, výplatní, telefonistky). Jejich výuku dále doplňovaly kurzy domácích prací, rodinné výchovy, bytové kultury a estetiky, které měly zhodnotit v další fázi svého života.

Orientace jejich vzdělání korespondovala s baťovskými společenskými normami aplikovanými na postavení žen v koncernovém výrobním procesu a v sociální sféře vycházela z obecně sdílených měšťanských představ o ideální rodině. Mladé, nezletilé dívky byly zaměstnávány v koncernových továrnách a vzdělávány v tříletých učňovských školách. Preferovala se prakticky orientovaná výuka sloužící okamžitým potřebám koncernu, případně vzdělání, které plně odpovídalo baťovským nárokům na sociální roli žen po ukončení pracovního poměru v koncernu (školení pro různé práce v domácnosti, ekonomiku rodiny, zdravovědu a rodičovskou výchovu, estetiku).

Jelikož se počítalo s tím, že po svatbě ženy zůstanou v domácnosti, kde se stanou oporou svých vytížených manželů a vychovatelkami příští generace zaměstnanců koncernu, neabsolvovaly výuku odborných předmětů. Taková investice se totiž pokládala za časově a finančně nenávratnou. S ohledem na vnímání genderových rolí dostávaly také vdané ženy pracovní příležitosti v koncernu jen výjimečně. Koncern opouštěly nejpozději během těhotenství.

Uvedené genderové představy korespondují s dochovanými statistikami. Tak například v roce 1940 představovaly ženy mladší 18 let v obuvnických provozech 29,6 % a v gumárenských dokonce neuvěřitelných 48,3 % všech ženských pracovních sil. Kategorie 18–21 let pak tvořila dalších 38,9 %, potažmo 32,6 % všech ženských sil. Naopak zastoupení žen starších 31 let bylo zcela zanedbatelné, v obuvnických dílnách reprezentovaly 6,3 % a v gumárenských dokonce jen 1,4 % žen. (Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, fond Baťa a. s. Zlín, sign. I/3, kart. 52, inv. č. 186.)

Součástí každodenního hodnocení mladých mužů a mladých žen byl také jejich zevnějšek. K posílení identity internátních svěřenkyň a svěřenců byl zaveden stejnokroj: u děvčat v několika provedeních (nejčastěji se užíval tmavomodrý kostýmek se sukní a bílá halenka), u mužů modrý s modrou čapkou se štítkem. Podle insignie na rukávech se přitom od sebe odlišovaly jednotlivé ročníky.

Mezi baťovskou mládeží býval stejnokroj populární. Jak na své dospívání v Baťově škole práce zavzpomínala Madla Vaculíková, tak dokonce „některé holky šly k Baťům hlavně kvůli tomu, že se tam nosil kroj. Protože se jím odlišily. A když se v něm ukázaly doma na dědině, tak sklízely obdiv. Baťa měl kredit. Byla v tom touha patřit do výlučné skupiny lidí…“ (Madla VACULÍKOVÁ, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002, str. 22)

Původně nosilo osazenstvo internátů stejnokroje jen při slavnostních příležitostech, v továrně se oblékali do pracovního oděvu a mimo její zdi chodili v civilním oblečení. Od roku 1938 se ale nošení stejnokroje stalo – alespoň v případě mladých mužů – součástí povinné každodenní výbavy mimo továrnu. S jeho zavedením se pojí zdravení vojenským pozdravem přiložením ruky ke štítku čepice.

Po zavedení odběrných lístků na šaty v rámci válečného hospodářství se muselo od povinného nošení stejnokrojů upustit. Část mladých, která se s baťovskými nároky nedokázala identifikovat, to uvítala. „Ale víte, protože jsem byla v opozici, já jsem si ten stejnokroj nekoupila,“ řekla na jeho adresu Madla Vaculíková. „Nutit mě k tomu, abych kroj nosila, ani nemohli. Látka byla tehdy na šatenkové body.“ (Madla VACULÍKOVÁ, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002, str. 21, 22) Identifikujícím znakem se propříště stal odznáček, který museli baťovští svěřenci nosit viditelně na klopách civilních šatů. Samozřejmostí zůstávala dokonalá upravenost. Vychovatelky a vychovatelé každé ráno kontrolovali, jestli jejich svěřenkyně a svěřenci mají srovnané švy na punčochách a puky na kalhotách a vyleštěné boty.

 

 

MM