en

Vzdělávání mladých mužů - Budova 2

Datace 1924–současnost
Kód Z4
Adresa Gahurova 5265, Zlín
MHD MHD: U Zámku (TROL 6, 7, 8, 9, 10, 14, BUS 32, 33) náměstí Práce (TROL 2, 3, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13, 14, BUS 31, 32, 35, 36, 53, 70, 90)
GPS 49.2243261N, 17.6611031E
Literatura
  • Katrin Klingan, Kerstin Gust (edd.), A Utopia of Modernity: Zlín, Berlin 2009
  • Dana Kasperová, Výchova průmyslového člověka a firma Baťa v meziválečném Zlíně, Liberec 2014
  • Vilém Klega, Příprava továrního dorostu a další profesní vzdělávání u firmy Baťa, a. s. Zlín v letech 1894-1945, Prešov 1991
  • Bohumil Lehár, Dějiny Baťova koncernu (1894-1945), Praha 1960
  • Petr Mareš, Sonda do kultury města - Zlín, modelové město modernity, Sociologický časopis/Czech Sociological Review, s. 681-701
  • Pavel Novák, Zlínská architektura 1900-1950, sv. 1, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
  • Pavel Novák, Zlínská architektura 1950-2000, sv. 2, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
  • Annett Steinführer, Stadt und Utopie. Das Experiment Zlín 1920–1938, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, München 2002, s. 33-73
  • Petr Szczepanik, Mediální výstavba Ideálního průmyslového města. Síť médií v Baťově Zlíně 30. let, Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno 2005, s. 18-60
  • Zlínský funkcionalismus. Sborník příspěvků sympózia pořádaného u příležitosti 100. výročí narození Františka Lydie Gahury a 90. narozenin Vladimíra Karfíka
  • Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900-1938, České Budějovice 2009
  • Madla Vaculíková, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002
   Tovární budova č. 2, veřejnosti dnes známá pod označením Dům kultury, má poměrně nevšední minulost. Patřila k prvním standardizovaným objektům areálu, ačkoli tomu původně podaná žádost o povolení ke stavbě příliš nenasvědčovala. Na omezení vyplývající z věcného břemene vázaného na pozemek i úředně vydaných stavebních povolení tehdejší stavebník (firma T. & A. Baťa) nedbal, namísto užší patrové budovy vznikla tříetážová budova standardních rozměrů. Od otevření v roce 1924 sloužila především firemní administrativě, sídlila v ní ředitelna a až do své tragické smrti zde měl kancelář i Tomáš Baťa.
   V souvislosti se zprovozněním nové administrativní budovy č. 21 v roce 1939 byl stávající objekt č. 2 (podobně jako sousední budova č. 3) přebudován na školní budovu. Vhodně volenými příčkami byly jednotlivé etáže rozčleněny do desítek učeben, laboratoří, kreslíren, kabinetů, šaten, sborovny a ředitelny. Podlahy byly ve všech učebnách za účelem snížení hlučnosti a prašnosti pokryty gumovými koberci. Učebny byly vybaveny moderním nábytkem, k dispozici byly veškeré potřebné technické pomůcky, nástroje a zařízení. Po určitý čas pak objekt hostil Průmyslovou školu mladých mužů.
   Ve školních lavicích sedávali hoši ve všední dny v podvečerních hodinách, obvykle od 18:30 do 20:00 hod., v sobotu pak dopoledne. Škola jim z týdenního rozvrhu ukrojila nejméně 12 hodin, nanejvýš 22 hodin ve vyšších ročnících. Chod výuky však narušovalo plnění výrobních plánů v továrně. Přes kritiku ze strany vedení mistři opakovaně zadržovali učně v dílnách, dokud nebylo dosaženo denní normy.
   Organizované vzdělávání hochů mělo Baťově koncernu vychovávat budoucí kvalifikované zaměstnance. Úkolem školy bylo seznámit je s technologickým procesem výroby, dát jim možnost osvojit si požadované návyky, vybavit je nástroji pro bezprostřední orientaci v industriální kultuře a senzibilitou pro její každodenní potřeby. Jelikož budoucnost absolventa měla být provázána se závodem, vzdělávání ho mělo zaškolit na kvalifikovanou práci s výhledem na pozici vedoucího.
   Součástí rozvrhu byla matematika, geometrie, nauka o strojích, modelářství, obuvnická nauka. Tedy předměty úzce související s obuvnictvím a marketingem. Již počátkem 30. let se v rámci obuvnické školy otevíralo okolo 20 tříd v ročníku, přičemž některé byly doplněné o vyučování v cizím jazyce (němčině, angličtině, francouzštině aj.). Prostor na zlínských internátních školách dostávali také nezletilí cizinci (Britové, Francouzi, Indové, Jugoslávci, Němci, Nizozemci, Poláci, Švýcaři aj.), kteří se zde seznamovali s baťovskou průmyslovou kulturou i s českým jazykem a po návratu do vlasti se s nimi počítalo na místa kvalifikovaných zaměstnanců zahraničních poboček.
   S expanzí koncernu mimo obuvní výrobu rostl zájem o vzdělávání v dalších oborech. Postupně tak byly zřízeny chemické, strojní, textilní, hornické a další speciální školy. S jejich vznikem se změnila struktura vzdělávání do podoby tzv. průmyslové školy. Namísto tříletých oborů se rozšiřovalo studium na 4 roky, přičemž III. a IV. ročník tvořily tzv. školu mistrovskou. Absolvování čtyřletého studia mělo být srovnatelné s absolvováním nižší školy průmyslové, v případě dvouletého studia bylo srovnatelné s tzv. vysvědčením na odchodnou ze školy pokračovací. Od konce 30. let pak ještě přibyly dva další ročníky (V. a VI.) tzv. vyšší průmyslové školy, kterou mohli absolventi zakončit maturitou.
   Navazující cykly se otvíraly jen těm adeptům, kteří uspěli na nižších žebříčcích a prošli velmi přísným výběrem, při němž se posuzovaly výsledky ve škole i v dílnách a chování na internátě. V závislosti na stupni vzdělání měli být absolventi následně zaměstnáváni na různě zodpovědných pozicích – jako kvalifikovaní dělníci a úředníci, pracovníci v nižší kontrolní sféře (dílenští mistři, kontroloři) nebo střední úřední a technický personál. Skutečně elitního podnikového vzdělání odpovídajícího požadavkům kladeným na vrcholné baťovské manažery, se mělo dostat studentům zlínské průmyslové koleje zvané Tomášov.
Standardizace baťovského učňovského školství měla racionalizovat celý vzdělávací proces. Ten se ve výsledku nápadně podobal standardizovaným výrobním a marketingovým procesům.
 
MM