Práce učňů v továrně - Budova 22

Tovární budova č. 22 byla realizovaná v letech 1925–1926 jako tříetážový objekt s železobetonovou rámovou konstrukcí. K výstavbě byl použit nekvalitní hlinitý štěrk z Dřevnice, a proto se budova brzy potýkala s konstrukčními a stavebními závadami. Muselo dokonce dojít k výměně části stropních desek a vyztužení trhlin na dilatačních spárách dřevěnými podpěrami. Statické poruchy byly zesilovány dynamickými účinky obuvnických strojů a pravidelným přetěžováním stropů. Pracovníkům ztěžovaly pobyt v budově její nedostatečné izolační vlastnosti. Zejména v přístavcích, kde bylo umístěno sociální zázemí, zdi provlhaly, omítky se loupaly a cihly se mrazem drolily. Stížnosti přicházely rovněž z dílny umístěné ve III. etáži pod střechou. Zaměstnanci museli snášet změny teplot nejen v různých ročních obdobích, ale prudké výkyvy dokonce nastávaly i během jediné směny.

V jednotlivých podlažích této budovy se vyráběla obuv. V přízemí fungovala spodková a vrchová manipulace, kde se vysekávala kůže na všechny kožené části obuvi, v dalších dvou poschodích se vyráběla dámská a dětská obuv – spotřební, módní, a v případě dámské obuvi, i pracovní. Právě v podobných dílnách pracovali na mnoha řadových postech mladí muži a  mladé ženy. Před nasazením do výroby se zapracovávali ve speciálních dílnách s pomalejším tempem. Zaškolení probíhalo za odborného dohledu instruktorek a instruktorů. Během učňovských let si mládež osvojovala veškeré znalosti technologických postupů svého odvětví, aby absolventi mohli vykonávat jakoukoli z proponovaných činností.

Navzdory ustavičné propagaci „chlapské“ manuální práce učni často utíkali k administrativní činnosti. Opakovaně vydávané zákazy zaměstnávat učně v dílenské správě pak svědčí o tom, že zástupci mládeže a podnikového managementu měli o kariéře odlišné představy. Obstát v systému proudové výroby nebylo zdaleka jednoduché. Industriální věk oproti předchozím epochám výrazně měnil pracovní způsoby. Mladí muži a mladé ženy si museli osvojit přesné časové harmonogramy, přizpůsobit své tělo strojové výrobě a z firemních návodů se naučit rozvrhovat motorické pohyby při jednotlivých pracovních postupech. Přesnost fázování času se stala zásadním bodem při osvojování vyžadovaných návyků, pravidel, pořádku, moci, která byla okolo nich a na nich neustále praktikována.

Pracovní týden v tovární proudové výrobě trvající 40 hodin fyzicky vyčerpával těla všech zaměstnanců, včetně mladistvých. Dvouhodinová polední pauza, podobně jako dvě kratší desetiminutové přestávky sloužily k okamžité fyzické regeneraci a načerpání sil a těm méně zdatným k dohnání časového skluzu a k přípravě materiálu pro další pracovní úkony. V souvislosti s pracovním tempem, nároky na přesnost, ale i třeba poruchovostí strojů se v mnoha memoárových textech objevují vzpomínky na to, jaký křik se v dílně spustil, když muselo dojít k vypnutí výrobního pásu, protože některý zaměstnanec zaostával za jeho tempem. Šetření uložená v zaměstnaneckých kartách dále dokládají, že křik nebyl zdaleka jediný prostředek, který mistři a vedoucí k obnovení provozu používali. K fyzickým inzultacím docházelo i přesto, že se trestaly vysokými finančními pokutami, zastavením prémií či v těžších a opakovaných případech udělením trestní dovolené v řádu jednoho i více týdnů bez nároku na mzdu.

Dvouhodinová polední pauza dělící dobu práce na dvě části (7:00–12:00 a 14:00–17:00) se udržela jen nedlouho ve 30. letech. K jejímu zavedení došlo 9. července 1934 v souvislosti se zkrácením dosavadního pětidenního pracovního týdne o 45 hodinách na 40hodinový. Po okupaci českých zemí byl v souvislosti se zavedením válečné výroby zaveden dvousměnný provoz, který zásadně ovlivnil i denní harmonogram vyšších ročníků Baťovy školy. Zpočátku se dařilo alespoň u mladistvých udržet 40hodinový pracovní týden. V propočtech podnikových manažerů nalézáme k zavedení dvousměnného provozu tento záznam:

(Zdroj: Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, fond Baťa a. s. Zlín, sign. II/5, kart. 1187, inv. č. 9 – instrukce Mladí muži v práci na směny, Zlín, 4. 4. 1940)

 

 

MM