en

Práci strukturující pohyb - Tovární areál

Datace 1924–současnost
Kód Z4
Adresa Jana Antonína Bati, Vavrečkova, Desátá, Dvacátá, Šedesátá, Sedmdesátá, Devadesátá, Zlín
MHD MHD: Dvacátá (BUS 38) J. A. Bati (BUS 38) Střed (BUS 38)
GPS 49.2229575N, 17.6568433E
49.2234825N, 17.6546767E
49.2241031N, 17.6601194E
Literatura
  • Katrin Klingan, Kerstin Gust (edd.), A Utopia of Modernity: Zlín, Berlin 2009
  • Dana Kasperová, Výchova průmyslového člověka a firma Baťa v meziválečném Zlíně, Liberec 2014
  • Vilém Klega, Příprava továrního dorostu a další profesní vzdělávání u firmy Baťa, a. s. Zlín v letech 1894-1945, Prešov 1991
  • Bohumil Lehár, Dějiny Baťova koncernu (1894-1945), Praha 1960
  • Petr Mareš, Sonda do kultury města - Zlín, modelové město modernity, Sociologický časopis/Czech Sociological Review, s. 681-701
  • Pavel Novák, Zlínská architektura 1900-1950, sv. 1, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
  • Pavel Novák, Zlínská architektura 1950-2000, sv. 2, druhé rozšířené vyd., Zlín 2008
  • Annett Steinführer, Stadt und Utopie. Das Experiment Zlín 1920–1938, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder, München 2002, s. 33-73
  • Petr Szczepanik, Mediální výstavba Ideálního průmyslového města. Síť médií v Baťově Zlíně 30. let, Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Brno 2005, s. 18-60
  • Zlínský funkcionalismus. Sborník příspěvků sympózia pořádaného u příležitosti 100. výročí narození Františka Lydie Gahury a 90. narozenin Vladimíra Karfíka
  • Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900-1938, České Budějovice 2009
  • Madla Vaculíková, Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem, Praha 2002

Po vstupu do areálu se před mladými ženami a mladými muži rozevřel výhled na šachovnicově uspořádané tovární budovy protkané sítí pravoúhlých cest. Před rokem 1936 vstupovali do areálu hlavní bránou umístěnou mezi čtyřdomkem vrátnice (pozdějším celním úřadem) a administrativní budovou č. 2 (pozdější průmyslovou školou). Se zahájením výstavby nové sedmnáctipodlažní administrativní budovy č. 21 byla hlavní brána přemístěna k východní straně budovy č. 11 a na jejím původním místě byla zřízena vozová brána. Při pohledu na areál šlo vždy o dojem působivý. Vstupní prostor byl reprezentativní, pečlivě upravený, čistých linií, se zastřiženou zelení, odpovídající významu místa: v jeho těsném sousedství měla sídlo ředitelna koncernu (původně budovy č. 2 a 3, později budova č. 21).
Ve vstupní východní části areálu bylo také šťastně propojeno několik architektonických vzorů. Nejstarší budovy z desítkové řady s mohutnými zaklenutými okny, jejichž konstrukce spočívala ještě na obvodových nosných zdech doplněných osnovou dřevěných sloupů (později nahrazených ocelí), se zde střídaly s prvními vzdušnými funkcionalistickými tříetážovými budovami, pro které byly typické vystupující pravoúhlé linie zbavené všech nadbytečných vnějších prvků. Konstrukčním systémem těchto novějších budov se stala železobetonová kostra s rozponem 6,15 × 6,15 metrů, s původně čtvercovým, později kulatým půdorysem sloupů.
Většina budov v desítkové, dvacítkové a třicítkové řadě sloužila ve 30. letech obuvnické výrobě. Některé z nich byly postupně s ohledem na závažné konstrukční závady adaptovány na méně přetěžované kanceláře a učební prostory. Signifikantním znakem fungujících obuvnických objektů byla střešní lanovka, která odvážela produkci dílen do reprezentativní budovy bývalého velkoskladu obuvi (jednalo se o dvojblok sestavený z desetietážové budovy č. 32 a jedenáctietážové budovy č. 33 propojený desetietážovým přístavkem), zničené během bombardování v roce 1944. V rámci rozdělení továrního areálu do zón podle druhu výroby (zónace) nalezlo gumárenství, coby další významný výrobní profil firmy Baťa, své místo ve čtyřicítkové a padesátkové řadě. Do střední a západní části továrního areálu bylo zase umístěno podnikové strojírenství, v nejužším západním sektoru továrny se nalézaly punčochárny a pletárny.
Protipól moderní funkcionalistické architektury, která se vyznačovala přísnými geometrickými liniemi, strojovou přesností a důrazem na racionalitu, tvořila doplňující zeleň. Zeleni vpuštěné do prostoru baťovské továrny však bylo předem určeno přesné místo. Příchozí tak pozoroval jasné řazení zeleně do stromořadí lemujících linie železničních spojek či zdí továrních budov. Obdobně jako živé ploty mezi dělnickými domky se i zeleň v továrně druhově sestavovala a sestříhávala do požadovaných tvarů, které naplňovaly předem daná estetická měřítka. Spojovníkem mezi geometricky přesnými liniemi funkcionalismu a vysazenou zelení byla hygiena práce zlepšující životní podmínky zaměstnanců.
Dvakrát denně ve stejných časech procházely tisíce zaměstnanců po velkých bulvárech tam a zpět mezi jednotlivými výrobními halami. Dvakrát denně zaujímaly své pracovní místo, v poledne přestávka na oběd a v podvečer odcházely za svými blízkými, vzděláním, zábavou a odpočinkem. Mimo vymezený hlavní pracovní čas se pohyb v závodech zklidňoval. Počty lidí se zmenšily, jejich krok však nezvolnil. Každý spěchal za svou jasně vymezenou funkcí na určené místo s vystavenou povolenkou. Nad hlavami zaměstnanců byl zorganizován další pohyb. Lanové dráhy a transportní pásy přesouvaly nekonečné tuny materiálu a zboží. Na zemi jejich práci asistovaly železniční vagony, nákladní automobily a dopravníky, které zajišťovaly převoz rozměrnějších a hmotnějších nákladů.
Vícevrstevné řešení přepravy urychlovalo proudění zboží a osob. Nárokům na plynulý pohyb odpovídalo šachovnicové schéma továrního areálu. Vzorem pro toto řešení byly americké továrny. Přesné roztřídění věcí, lidí a pohybu v sobě neslo zpřehlednění. Postávající člověk by se v uspořádaném továrním prostoru stal ihned nápadným. Přizpůsobit se tempu a splynout znamenalo dokonale se přizpůsobit vnější dynamice, řádu ustavičného, účelného pohybu.
 
MM