Typická 3-etažová stavba

Vznik Československa v roce 1918 znamenal pro firmu Baťa prudký odliv zakázek, a tím i útlum stavebních aktivit uvnitř areálu. V následujících pěti letech tak mohla být připravena  koncepce dalšího vývoje, jejímž výsledkem byl regulační plán firemního architekta Františka Lýdie Gahury z roku 1924. Baťova tovární čtvrť s širokými asfaltovými silnicemi a betonovými chodníky, kolem nichž byly v rovnoběžném sledu situovány budovy, se stala vzorovým průmyslovým komplexem s propracovaným systémem dopravní logistiky, stejně jako efektivním způsobem výstavby s principy standardizace a typizace. Původní tříetážové zděné budovy s dřevěnou střechou a zaklenutými okny stavěné od roku 1906 v blízkosti nádraží nahradily moderní skeletové budovy nového typu.

Budova č. 22 byla vystavěna v letech 1926–1927 jako jedna ze standardních tříetážových budov, které v pravidelných řadách zaplňovaly tovární areál. Základem tříetážové budovy je konstrukční modul o rozponu 6,15 × 6,15 metrů, který vycházel z amerických měrných jednotek (20 × 20 stop). Budova má objem 13 × 3 polí, cihelné vyzdívky parapetů, velkoplošná ocelová okna a plochou střechu krytou lepenkou. Jednalo se o klasický trojtrakt se středovou chodbou a souběžnými výrobními prostory. K budově je z jižní (delší) strany přidán přístavek ve výšce tří polí, v němž je umístěno dvouramenné betonové schodiště a postranní prostory s šatnami, umývárnami a toaletami.

Na stropech byl využit trámový systém „Hennebique“ s 6 cm silnou deskou, na které byl 2cm cementový potěr sloužící jako podlaha. Typickým znakem systému, který v roce 1898 vynalezl francouzský inženýr François Hennebique, je důsledná monolitičnost celé konstrukce, což z hlediska statiky mimořádně zvyšuje tuhost a únosnost. Tato odolnost však byla ve Zlíně někdy narušována použitím nekvalitních materiálů – konkrétně hlinitého štěrku z Dřevnice, který se objevil i při výstavbě budovy č. 22. Východiskem podobného řešení byla snaha o snížení celkových nákladů vedená jasným požadavkem stavebníka.

Budova se proto brzy potýkala s konstrukčními a stavebními závadami, které ještě zesilovaly dynamické účinky provozu obuvnických strojů. Již v roce 1937 bylo nutné vyměnit část stropních desek v západní části budovy. Při hloubkové kontrole v roce 1941 byly zjištěny špatné konstrukční vlastnosti budovy, které se postupně stále zhoršovaly. Jedním z důvodů bylo i přetížení stropů nad povolený limit.

V roce 1942 probíhala v továrním areálu další hloubková kontrola vytipovaných budov, ke kterým by se mohla v budoucnu provést nadstavba. Díky tomu máme informace o technickém stavu a využití mnoha továrních objektů. Ve dvaadvacítce byla v první etáži umístěna spodková a vrchová manipulace, druhá a třetí etáž sloužila pro výrobu dámské a dětské obuvi. Kvůli nedostačující konstrukci stavby měla být budova užívána jen následujících šest let a poté měla být asanována. Na to ale již nedošlo, budova zůstala stát na místě a obuvnické dílny nahradily po roce 1948 kanceláře a sklady.

Budova č. 22 je dnes využívána jako zázemí obchodních a kancelářských prostor, fasáda je zateplená a okna byla vyměněna. Základní hmota tříetážové tovární budovy zůstala až na technologický přístavek na střeše zachována a společně s okolními objekty v desítkové a dvacítkové řadě připomíná zástavbu 20. let minulého století.

 

 

LŠ