en

Budova 21

Datace 1937–1938
Architekt/ka Vladimír Karfík
Kód Z3
Adresa třída Tomáše Bati 21, Zlín
MHD MHD: Dvacátá (BUS 38)
GPS 49.2230756N, 17.6583900E
Památková ochrana Budova 21 - Baťův mrakodrap je nemovitou památkou s číslem rejstříku ÚSKP 26160/7-1894

Ve druhé polovině 30. let se firma Baťa stává globálním koncernem, jenž pod vedením Jana Antonína Bati zaměstnává jen ve Zlíně přes 32 tisíc pracovníků (1937). Pro lepší organizaci uvnitř podniku se v roce 1936 začíná uvažovat o realizaci tří administrativních budov pro 2 tisíce úředníků. Objekty měly být standardizovanými pětietážovými stavbami navzájem propojenými mosty. Druhou variantou, kterou architekt Vladimír Karfík, šéf Stavebního oddělení, vedení podniku nabídl, byla výšková budova – 17poschoďový mrakodrap. Architekt zde mohl zúročit své zkušenosti z pracovních stáží v USA. Vize moderně vybavené výškové budovy měla pro podnik několik výhod. Kromě úspory stavební plochy či rychlovýtahů a technologického vybavení urychlujícího komunikaci mezi odděleními měl mrakodrap i reklamně-propagační hodnotu, a proto druhý návrh uspěl. V roce 1936 žádá firma o stavební povolení na 77,5 m vysokou budovu, která se ve své době stává nejvyšším objektem ve střední Evropě a také příkladnou stavbou konstruktivismu, architektonického směru prosazujícího utilitární a průmyslovou estetiku s využitím nejmodernějších soudobých technologií.

Nová správní budova č. 21 je situovaná na jihovýchodním okraji továrního areálu podél hlavní silnice. Označení nese podle amerického způsobu číslování – je druhou budovou z východu a první z jihu. Svým umístěním se stala jedenadvacítka určující dominantou jak pro tovární areál, tak pro přilehlé náměstí Práce, které svým objemem ze severozápadu uzavírá. Základ budovy tvoří železobetonová konstrukce standardního zlínského modulu 6,15 × 6,15 m. Konstrukce je ze statických důvodů oproti ostatním továrním budovám jiná, odlišuje se průměry spirálově armovaných sloupů, které se pohybují od 50 cm do 75 cm podle umístění v konstrukci. Aby tento rozdíl nebyl na fasádě čitelný, část sloupů má oválný profil. Prosklená fasáda s dvojitými okny tvoří 52 % celkové plochy obvodového pláště.

Základní půdorys administrativní budovy tvoří trojtrakt, který sloužil jako otevřený a variabilní prostor pro kanceláře. Na severní straně jsou připojeny „věže“, v nichž jsou umístěny výtahy, schodiště, strojovny a sociální zařízení. Vertikálnímu vyznění fasády napomáhá překrytí nadokenních překladů cihelnou parapetní vyzdívkou, díky tomu dochází ke zvýraznění nosných sloupů na fasádě a střídání okenních otvorů s cihelnou výplní. Výtvarným prvkem rámujícím obvod celé budovy je v rozích zaoblená římsa pro kolejnice výtahu na mytí oken.

Rychlá komunikace byla ve výškové budově řešena několika typy výtahů – vedle rychlovýtahu byl v budově umístěn také oběžný výtah (páternoster) a pojízdná kancelář, kterou však Jan Antonína Baťa nikdy nestihl využít, protože záhy emigroval. Kancelář má půdorys 6 × 6 m a je umístěna na východní straně objektu. Byla navržena tak, aby ředitel skrz široké automatické dveře mohl vstoupit do kteréhokoliv patra nebo mluvit k zaměstnancům prostřednictvím rozhlasu. Uvnitř pracovny je jednoduchý stůl, klimatizace i umyvadlo.

Výroba uvnitř továrního areálu měla specifickou pachovou stopu, která prostupovala často až za areál. I proto byla celá budova vybavena vzduchotechnikou a klimatizačním systémem Carrier. Kromě toho se zde nacházela také telefonní ústředna Siemens, ústředna jednotného času a potrubní pošta.

Interiéry administrativní budovy byly koncipovány jako otevřené prostory rozdělené pouze jednoduchými montovanými příčkami. Tato „kancelářská krajina“ probíhala celým patrem o velikosti 80 × 20 m, které mělo pojmout až 200 zaměstnanců. Specificky řešené je potom osmé patro, v němž pracovali ředitelé – Dominik Čipera, Hugo Vavrečka a Josef Hlavnička. Stěny s dřevěným obkladem doplňoval zlinolit (gumová podlahovina podobající se dnešnímu linoleu) použitý na podlahách.

Rovná střecha v 16. patře dala prostor pro vytvoření velkorysé zelené terasy. Vladimír Karfík tak realizoval Le Corbusierovu myšlenku, v níž se mají střešní zahrady stát vyhledávanými místy v domě a navrátit zpět městu zatravněnou plochu. Po Společenském domě se jednalo o druhou obytnou terasu, kterou architekt zopakoval ještě v nedalekých Otrokovicích. Podobně postupoval ve svých návrzích i F. L. Wright, pro něhož bylo ozelenění střechy architektonickým prvkem zdůrazňujícím sepětí s okolní krajinou.

Administrativní budova sloužila firemním potřebám pouze do roku 1945, poté byl podnik znárodněn a objekt postupně upravován. V roce 1959 vzniklo v přízemí Muzeum obuvi, o rok později byl vybudován vstup z jižní strany budovy (původně s měděnou plastikou J. Vlacha, dnes je nahrazena číslem 21). V roce 2004 byla dokončena zdařilá rekonstrukce, na její obnově spolupracovali architekti Petr Všetečka, Ivan Bergmann a Ladislav Pastrnek. Nedostatky na fasádách byly citlivě nahrazeny původním materiálem. V interiérech se architekti snažili zachovat co nejvíce původních prvků, jinak využili repliky svítidel či kování. Dispozice kancelářských etáží je nově členěna na oddělené pracovny s vnitřní chodbou, původní podoba je pouze v osmém – ředitelském patře, kde se nachází vestavěný nábytek i originální zlinolit. V budově je přístupná expozice o zlínské architektuře a firmě Baťa, na terase byl v roce 2019 umístěn bronzový model zachycující Zlín v roce 1950. V bývalé správní budově dnes sídlí krajský úřad Zlínského kraje a finanční úřad, pojízdná kancelář je ve zvláštním návštěvnickém režimu stále využívána.