Telekomunikační budova Malenovice

Ačkoliv pro poválečné Československo rozvoj telekomunikací představoval prvořadý úkol, jeho hlavní cíl – automatizaci telefonního provozu – se dařilo státu naplňovat dle rozvojových studií pouze částečně. Základní kameny struktury tzv. Jednotné telekomunikační sítě, budované od počátku šedesátých let, představovaly místní, uzlové a tranzitní telefonní ústředny. Právě k velkým tranzitním ústřednám, zajišťujícím meziměstský a dálkový provoz, směřovala největší pozornost i obrovské sumy finančních prostředků. Jejich větší část byla určená pro moderní spojové technologie, často dovážené ze zahraničí, znaky technického pokroku a společenské potřebnosti se ovšem propisovaly i do architektonického řešení, citující v možnostech normalizačního stavebnictví aktuální západní hi-techové tendence. Menší uzlové a místní ústředny byly pojímány spíše utilitárně, i mezi nimi však narazíme na architektonicky zdařilé realizace. Jednou z nich je telekomunikační budova v Malenovicích.

Jelikož kapacita stávající telefonní ústředny v Sadové ulici na počátku sedmdesátých let přestala pro potřeby Zlína a okolí dostačovat (na přípojku čekalo přes 2 000 domácností), město rozhodlo na základě koncepčních studií uzlového a tranzitního obvodu Gottwaldov vybudovat tři nové ústředny – v centru města (viz samostatné heslo), na sídlišti Jižní Svahy a v Malenovicích. Projektový úkol malenovické ústředny zpracoval roku 1974 Centroprojekt, jenž byl následně pověřen i vypracováním úvodního a prováděcího projektu. Architektonického řešení se ujal Zdeněk Plesník, jenž v této době po třiceti letech intenzivní práce v Centroprojektu odcházel do penze. Plesník dvoupodlažní telekomunikační budovu rozdělil na dvě části: v provozní se nacházel technologický sál s potřebnými obslužnými prostory, ve vedlejším přímo napojeném objektu byla umístěna kotelna, garáž a dvoupokojový byt s terasou, patrně pro vedoucího ústředny. Jednoduché hmotové řešení obou částí sjednocovaly šedé břízolitové omítky s cihelnými obklady, ve vstupní hale byla umístěna nástěnná malba od brněnského výtvarníka Pavla Navrátila.

Realizační práce provedl stavební závod 02 Jihomoravského ředitelství spojů v letech 1976–1978, investiční náklady dosáhly téměř sedmi milionů korun. Spojení účastnických stanic v Malenovicích, Tečovicích a Loukách zajišťovaly automatické ústředny druhé generace PK 202, vyráběné v Tesle Karlín. Počáteční kapacita instalované technologie činila 4 000 přípojek s výhledem na rozšíření až na 8 500 přípojek. Plný provoz byl zahájen až 16. září 1983.

Budova se až na vyměněná okna dochovala v původním stavu. Nyní je využívána jako sídlo půjčovny automobilů a školy thajského boxu, další prostory se pravidelně nabízejí k pronájmu, plochu u třídy 3. května obsadil autobazar.

 JZ