dům pro Emilii Sedláčkovou

Na okraji nově budované baťovské dělnické čtvrti Lazy a nedaleko evangelického kostela od Vladimíra Karfíka vyrostl v roce 1939 nenápadný dům o dvou obytných podlažích. Objekt situovaný do stoupajícího terénu na křížení ulic Pod Vodojemem a Kamenná (nyní Slovenská) vznikl na objednávku pro Emilii Sedláčkovou. Podobně jako řada dalších zlínských obchodnic a obchodníků investovala Emilie Sedláčková, manželka projektanta a majitele stavební firmy Ferdinanda Sedláčka, v době zhoršující se politické a hospodářské situace předválečných let do výstavby nájemního bydlení, které představovalo spolehlivý příjem i způsob uložení finančních prostředků.

Její manžel Ferdinand Sedláček po studiích stavebnictví v Brně a složení stavitelské zkoušky v Praze zakotvil v roce 1935 ve Zlíně, kde si založil vlastní živnost. V průběhu třicátých let aktivně projektoval a realizoval rodinné, nájemní a obchodní domy ve Zlíně, v Otrokovicích a ve Valašském Meziříčí, kde vyrůstal, a také chaty v blízké rekreační oblasti u přehrady Bystřička. Před začátkem druhé světové války pracoval v jeho firmě Zdeněk Plesník. Ten bývá také považován za (spolu)autora architektonického návrhu nájemního domu Emilie Sedláčkové. V plánové dokumentaci z února 1939 je ale podepsán majitel podniku Ferdinand Sedláček. Dům byl zkolaudován v září téhož roku. Plesník působil ve Zlíně od roku 1937, kdy začal pracovat ve Stavebním oddělení firmy Baťa, do svého nástupu na studia architektury u Josefa Gočára na AVU v roce 1939. Spolu s činžovním domem manželů Čistínových na Školní ulici reprezentuje dům Emilie Sedláčkové ukázku jeho rané zlínské předválečné tvorby, ovlivněné estetikou funkcionalismu a mezinárodními avantgardními vzory.

Dům situovaný na nároží podél za války plánované dálkové silnice spojující Zlín s Luhačovicemi, reagoval svým půdorysným, prostorovým a objemovým řešením na kopcovitý terén v rozrůstající se obytné čtvrti na východě města. Vyznačuje se rozvržením do dvou velikostně téměř totožných kubických částí o rozdílné výšce, které v rohu organicky prorůstají. Toto propojení zdůrazňuje úzký schodišťový okenní pás. Sem ústil i hlavní vstup do objektu přístupný schodištěm, které už od ulice lemovala rustikální kamenná zídka. Architektonický výraz domu je velmi střídmý a staví na účinku hladkých omítaných fasád prolomených rozmanitými formáty oken spolu s velkorysými balkony a lodžiemi, které náležely ke každému bytu. Dům se obrací do nároží severním průčelím. Charakterizuje ho pás drobných obdélných okének do sklepení spolu s dvojicí čtyřdílných oken v obytných patrech a dvě garážová stání v zapuštěném suterénu.

Obě obytná patra mají vždy shodné rozložení do dvou bytů se vstupy z různých úrovní schodišťových podest, schodiště mezi nimi tvořilo prostorový předěl. Byty v severní části domu měly menší výměru. Z předsíně s drobným balkonkem směrem na jih se dalo vejít do samostatné kuchyně s okny na sever a do pokoje, který na západní straně disponoval balkonem. Součástí bytů byla také koupelna, toaleta a spíž. Byty v jižní části domu nabídly svým obyvatelům dvě prostorné a neprůchozí místnosti orientované na jih. Doplnila je kuchyně se spížkou, lázeň a toaleta po stranách vstupní předsíně, odkud se dalo také vyjít na lodžii. V suterénu měli nájemníci k dispozici sklepy a prádelnu se sušárnou. Nacházel se tu také ještě malý jednopokojový byt se základním vybavením.

I po znárodnění stavební firmy Ferdinanda Sedláčka v roce 1948 zůstal dům ve vlastnictví manželů, kteří zde bydleli. V polovině sedmdesátých let se dva byty na patře pomocí příčky sloučily v jeden větší tak, aby ho mohl užívat syn Sedláčkových s rodinou. V průběhu porevolučních let došlo k výměně řady architektonických detailů, dům je však dodnes dochovaný ve velmi dobré autentické podobě, která i nadále ukazuje kvalitu meziválečného standardu nájemního bydlení.

KE