Koupaliště Baťov

Vedení podniku Baťa ve třicátých letech věnovalo pozornost nejen pracovním podmínkám, bytové situaci a společenskému životu svých zaměstnanců, ale také smysluplnému trávení jejich volného času. Aktivní fyzický odpočinek a organizované sportovní vyžití získaly v meziválečném období v baťovském prostředí nebývale silnou pozici. Vzhledem k vysokému podílu mladých lidí v populační skladbě se staly také jedním z pilířů jejich výchovy.

Obliba plavání a koupání společně s výstavbou moderních areálů koupališť byla v průběhu dvacátých až čtyřicátých let typická pro celé Čechy a Moravu. Příkladem výborně architektonicky i krajinářsky pojednaných sportovišť je např. plavecký stadion na Barrandově (1929–1930) a koupaliště v Litomyšli (1946–1951) od Václava Kolátora nebo městské koupaliště v Opavě (1930–1931) od Otty Reichnera. V nově budovaném a rychle se rozvíjejícím průmyslovém sídle Baťov, které se ve firemním tisku Zlín často promovalo jako „město čistoty, zeleně a osvěžení“, proto také vzniklo zázemí pro vodní sporty a letní rekreaci obyvatel.

První plovoucí plovárna se skokanskými můstky, písečnou pláží a dětským koupalištěm byla otevřena na řece Moravě v roce 1935. Návštěvníci mohli využít také nedalekých tenisových a volejbalových kurtů, ping-pongu, kuželek či loděk a kánoí. Se zhoršující se kvalitou vody v řece rozhodli představitelé firmy, že v prostorách lesoparku přiléhajícího k obytné kolonii rodinných domků zřídí nové umělé koupaliště s filtrovanou vodou.

Za jeho návrhem stál architekt Vladimír Karfík, autor velké části veřejných budov na Baťově, včetně obchodního či společenského domu. Koupaliště bylo jeho posledním zdejším předválečným projektem. Podnikové noviny ho přirovnávaly k zábrdovickým lázním v Brně od architekta Bohuslava Fuchse. Slavnostní otevření za účasti majitele podniku Jana Antonína Bati s rodinou proběhlo 17. července 1938. Původní plovárna na Moravě se s odvoláním na bezpečnost a zdraví občanů demontovala a přesunula do areálu Zboženských rybníků nedaleko Zlína.

Karfík u nového koupaliště vsadil na čistou funkcionalistickou estetiku, když dal bazénu o rozměrech 50 × 20 m podobu jednoduché obdélné betonové nádrže doplněné elegantní zaoblenou křivkou skluzavky na kratší jižní straně. Vana bazénu s vyvýšeným okrajem měla svažující se charakter o zvyšující se hloubce od 90 cm do 240 cm, hladkost povrchu zajistil terazzový nátěr. Dva hlavní pozvolné vstupy do bazénů byly umístěné po jeho stranách, několik dalších kovových schůdků vedlo také do hlubších částí nádrže a do blízkosti skokanských prken. Betonová skluzavka o výšce 3,5 m se schody vedoucími prudce do výšky představovala poznávací znamení baťovského koupaliště. Pečlivě zbroušený a uhlazený povrch skluzavky se pomocí čerpadla svlažoval neustálým přívodem vody z bazénu. Oporu uživatelům poskytovalo jemné trubkové zábradlí.

Okolí bazénu bylo vydlážděno, nejmenším dětským návštěvníkům sloužilo také oválné brouzdaliště, situované těsně vedle hlavního bazénu a schodiště skluzavky. Na východní straně bazén lemoval přízemní dřevěný objekt převlékáren a šaten s předsunutou stříškou, odkud se dalo dostat také k venkovním sprchám zasazeným do nízké kruhové vany. V převlékárnách byly samostatné kabinky vedoucí ven, ale i společná šatna v interiéru a toalety se sprchami. Budova dále ukrývala pokladnu, zázemí pro plavčíka a bufet, který nabízel také posezení u dřevěných stolků ve stinné části lesoparku.

Velká popularita baťovského koupaliště napomohla k tomu, že Jan Antonín Baťa vzápětí inicioval realizaci umělého koupaliště i ve Zlíně. Vladimír Karfík připravil projekt v podstatě totožného bazénu se stejnou skluzavkou a zdokonaleným technickým řešením. Otevřel se v těsném sousedství továrního areálu jen o rok později, v roce 1939. Fungoval až do devadesátých let, kdy se jeho areál změnil ve venkovní tržiště a později dále chátral. Nyní na jeho místě stojí jedna z univerzitních budov.

Otrokovické koupaliště sloužilo svému účelu i v poválečném a porevolučním období, i když prošlo řadou dodatečných úprav – objekt dřevěných převlékáren zmizel, bazén se zmenšil a přišel o betonový okraj k sezení. Konstrukčně zajímavou a působivě tvarovanou skluzavku i původní oválné brouzdaliště mohly děti užívat až do roku 2022, kdy se celý areál modernizoval a rekonstruoval. Skluzavka, už bez dobového zábradlí, zůstala v prostorách koupaliště na travnaté odpočinkové ploše jako upomínka na meziválečné roky. Dnešní koupaliště se tak drží především dřívějšího příznivého urbanistického řešení s polohou na rozhraní lesoparku a obytné čtvrti.

KE