Poštovní a telekomunikační budova

Poštovní a telekomunikační budova ve Zlíně navazuje ještě na předválečnou tradici staveb Poštovní a telegrafní správy, kombinujících zčásti veřejně přístupné provozy pošt s prostory pro telefonní ústředny. Pošty, už vzhledem k jejich pěší dostupnosti, měly v centrech měst své tradiční místo, ale i ústředny bylo hospodárné umisťovat do těžiště telefonních sítí. Zatímco pro zařízení s lidskou obsluhou se stavěly dobře větrané a osvětlené sály, automatické ústředny vyžadovaly plně kontrolované prostředí, se stálou teplotou a uzavřené prachu, nejsnáze dosažitelné v bezokenních stavbách, jejichž kubatura i rozpony konstrukcí byly určeny použitou spojovou technologií a požadovaným výkonem. Skloubení takto různorodých provozních a konstrukčních částí do jednoho souboru bylo náročným architektonickým úkolem.

Pro koordinované projektování telekomunikační infrastruktury, to jak staveb, tak technologií, se v Československu podařilo vytvořit solidní základnu již v roce 1953, v podobě podniku Spojprojekt s pracovišti v Praze, Brně, Luhačovicích a Bratislavě, později osamostatněným. Klíčovou osobností brněnského pracoviště byl bezpochyby Josef Kranz (1901–1968), kterému se zde podařilo vychovat řadu dalších tvůrců-specialistů, vedle Jana Lišky především Norberta Horáčka, který od konce šedesátých let navrhl řadu moravských spojových staveb: vedle Ústřední telekomunikační budovy v Brně-Králově poli, stavěné v letech 1974–1978, to byly například ústředny ve Valašském Meziříčí, Břeclavi či Hodoníně. 

Počátek zlínského souboru představuje Horáčkova studie z ledna 1976, na níž se podílela architektka a výtvarnice Marie Humlová (později Jiřičková) a také Květoslav Odstrčil, odborník brněnského pracoviště na poštovní provozy. Počítala s ocelovou konstrukcí stavby, umožňující průběžně měnit rozpony i světlé výšky podle jednotlivých funkcí – bylo však obtížné zajistit pro ni dodavatele. Investor, tehdy nově zřízený místní závod Ředitelství výstavby spojů, nakonec akceptoval použití montovaného železobetonového skeletu, a to ve dvou prefabrikovaných systémech: MS-OB pro menší rozpony trojtraktového křídla do Bartošovy a těžkého skeletu S1.3 STÚ pro větší rozpony dvojice bloků se sály do Zarámí. Provozní řešení se muselo této konstrukci přizpůsobit a výsledkem byl poměrně složitý celek: Východní velkorozponový blok pošty je napojen na východní část trojtraktu s kancelářemi v přízemí a patře. Dílce těžkého skeletu se pohledově uplatňují v interiérech, prosvětlených oběma uličními fasádami i dvoranou. Západní bezokenní blok tvoří sály ústředny a je spojen s přízemím střední částí trojtraktu, kde byla servisní pracoviště, stejně jako ve druhém patře části východní. Celou západní část trojtraktu zabraly kanceláře celního úřadu, které dostaly vlastní vstup z Bartošovy ulice, stejně jako závodní jídelna a bufet v první a druhém patře jeho časti střední. Úvodní projekt pochází z května 1978 a v květnu 1986 začala veřejnosti sloužit pošta, zprovoznění tranzitní ústředny systému ARM 201/4, vyráběné licenčně v Budapešti, se však protáhlo do listopadu 1990. Finální podoba stavby je ovšem výsledkem četných zjednodušení, vynucených zjevně dodavatelem, jímž byl n. p. Pozemní stavby Gottwaldov: Původně navrhovaná pásová okna v prvním a lodžie ve druhém patře nahradila jak do náměstí, tak k Zarámí standardní závěsová fasáda, nepodařilo se uskutečnit ani dynamické tvarování strojovny výtahu, ani převislé zastřešení hlavního vstupu, ani krytý průchod ve stopě někdejší ulice Mikuláše Kašpárka – záměr, který se objevil již v první studii, naplnila až počátkem tohoto století sousední novostavba. Holá štítová zeď trojtraktu, obrácená do náměstí, je však pozdějším zásahem, původně i ona nesla keramický obklad.