Svobodárny pro sestry na Dílech

První zlínskou stavbou dokončenou v roce 1942 byla budova svobodáren pro sestry zaměstnané v nemocnici Tomáše Bati. Nenápadný třípodlažní dům vznikl ve válečné době, kdy firemní výstavba podle dochovaných statistiky prudce klesla na více než polovinu v porovnání s rozpukem třicátých let. Svobodárnu ve východní části města, ve čtvrti Díly navrhl Jiří Voženílek, architekt, který měl za sebou již pět let práce ve Stavebním oddělení firmy Baťa. K jeho úkolům patřil například regulační plán Zruče nad Sázavou nebo urbanistické řešení města Martfu v Maďarsku. Kromě urbanistických projektů, kterým se věnoval nejintenzivněji, rozpracoval také studii ideálního průmyslového města. V roce 1941 se ve Voženílkově portfoliu objevila také budova svobodárny pro ošetřovatelky, stejné plány byly využity ještě dvakrát v roce 1946 a 1949.  Výsledkem je soubor tří obytných domů stojících za sebou u třídy Tomáše Bati. 

Třípodlažní, z poloviny podsklepená stavba (č. 3676) je orientována kratší stranou kolmo k ulici. Pozemek, na němž stojí se mírně svažuje směrem k severu a orientace pokojů je na západ a východ, tedy kolmo k Třídě T. Bati. Hlavní vstup do budovy s prosklenými dvoukřídlými dveřmi lemovaný květináči je uprostřed východního průčelí a překrývá jej subtilní stříška. Jednoduché horizontální členění fasády určují třídílná obdélníková okna s pásem cihelné meziokenní vyzdívky. Na zbytek fasády je až na jemnou dekorativní římsu pod střechou využit světlý břízolit, kratší strany objektu prolamují okna prosvětlující středovou chodbu a malá obdélníková okna do společných prostor koupelny. Další dvě svobodárny, které byly postaveny v pozdějších letech jsou až na drobné detaily (zrcadlové obrácení půdorysu a zjednodušení cihelných vyzdívek) identické. 

Vnitřní řešení svobodáren odpovídá svému účelu a snaze rozčlenit prostor pro ubytování co největšího počtu osob. Z vestibulu je přístupná chodba se schodištěm ve středu dispozice, které propojuje zbytek pater. V přízemí se u vchodu nachází jednopokojový byt domovníka s kuchyní a koupelnou a dále společenská místnost. Zbytek podlaží byl využit na pokoje pro sestry. V horních patrech rozdělených úzkou středovou chodbou se nachází šest menších pokojů o výměře cca 13m2 a čtyři větší o výměře 27m2. V každém patře se také nacházely dvě společné koupelny s toaletami a to vždy na rohu budovy pro každou polovinu podlaží. Každý z pokojů byl také vybaven umyvadlem a topením. 

Svobodárny z roku 1941 lze srovnat se svobodárnami vyprojektovanými Voženílkovým nadřízeným architektem Vladimírem Karfíkem jen o dva roky dříve, rovněž ve čtvrti Díly nedaleko společenského domu.  Budova byla zvětšena o čtyři metry z půdorysu 22 x 10m na 28,10 x 11,9m. Větší délka vedla ke zvýšení komfortu hygienického zázemí, kde se u Voženílkova typu doplnila druhá koupelna na každé patro symetricky do rohů budovy. Dispozice dvou následujících svobodáren byly až na výjimky, jako rozdělení větších pokojů příčkami či využití jednoho z pokojů na pracovnu, rovněž stejné. 

V současné době jsou všechny tři budovy stále majetkem Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Došlo k výměně oken za plastová, původní nezůstaly ani vstupní dveře, v interiéru došlo k nutným úpravám. Přes všechny změny zůstaly domy stále v původní podobě a jsou zajímavým dokladem válečné i poválečné výstavby. V přehledu realizací Jiřího Voženílka patří svobodárny k těm méně známým, předcházející jeho nejslavnější období, kdy stál v čele pracovní skupiny architektů, kteří připravili nový regulační plán válkou poškozeného města. Soubor tří svobodáren je nakonec součástí velké dvouletkové výstavby, do níž patří věžové domy Miroslava Drofy, tříetážové domy Vladimíra Karfíka anebo sousední nájemní domy pro město Zlín.  

 

LŠ