Základní škola Bartošova čtvrť

Architekt Miroslav Drofa pracoval v průběhu čtyřicátých a padesátých let na řadě návrhů škol. Nejdříve ve službách společnosti Baťa v pobočných firemních městech Zruč nad Sázavou, Svit a Partizánské, po roce 1948 i pro městské samosprávy v okolí Zlína: ve Vizovicích či Vsetíně. Kromě toho byl velmi aktivní v procesu poválečné obnovy Zlína. Jako autor je podepsaný pod projekty vícepodlažních věžových (1947–1950) a Morýsových domů (1947) ve východní části města či pod zdravotnickým střediskem poliklinika (1952–1954). 

V projektu šestnáctitřídní základní školy na východě města nedaleko areálu nemocnice tak v roce 1951 mohl uplatnit všechny zkušenosti naplno. Objekt školy byl situovaný do volného prostoru bývalého zlínského letiště, v jeho těsném sousedství během nejbližších let vyrostla budova dopravního podniku od Zdeňka Plesníka (1955), koupaliště (po r. 1954) i sídliště Bartošova čtvrť (po r. 1958).

Miroslav Drofa dal škole podobu podélné třípodlažní budovy orientované třídami na západ a východ, ke které se nízkým krčkem na západě kolmo přimyká přízemní tělocvična. Obě křídla zastřešil sedlovou střechou s nízkým sklonem, u hlavní budovy nechal částečně viditelné dřevěné vazníky krovu. V době sílícího vlivu státem prosazovaného socialistického realismu dokázal udržet jednoduché a čisté modernistické řešení s cihelnými fasádami bez historických či figurálních dekorů. Škola dostala charakteristický minimalistický architektonický výraz, který kombinuje inspiraci skandinávskými vzory s dozvuky meziválečné baťovské architektury a náznaky umírněného socialistického realismu (zejména v práci s monumentalitou vstupních partií či s citacemi prvků historické architektury). 

Průčelí v hustém rytmu prolamují jednodílná obdélná výklopná okna s přiznanými překlady v podokenních partiích. Drofa nechal silně vyznít účinky materiálových kontrastů. Zkombinoval červenou cihlu s bílými rámy oken, béžový umělý kámen na soklu a u obložení zasunutého vstupu s dvojitými prosklenými dveřmi a tmavé dřevo vazníků u římsy. Nenápadný zdobný prvek dodávaly nízké reliéfy z geometricky kladených cihel pod okny v přízemí i u tělocvičny a pod střešní římsou. 

Také v interiérech použil kvalitní materiály – dřevěné obklady stěn a stropu tělocvičny, terazzo na podlahách chodeb, gumokorek v učebnách nebo travertin u květinových zídek ve vestibulu. Hned vedle elegantního schodiště ve vstupním vestibulu se nacházela ředitelna a sborovna. Dispozičně byla hlavní budova koncipována jako trojtrakt, učebny s kabinety, respiria i hygienické zázemí byly rozmístěny kolem ústřední chodby. V suterénu měli žáci k dispozici centrální šatny, umývárny a dílny.

Škola dokončená v roce 1952 se v roce 1958 rozšířila o další rovnoběžné třípodlažní křídlo pro 25třídní základní školu. Nové křídlo s plochou střechou s původním objektem propojil prostorný trakt jídelny a školní družiny na východě. Na jihu se na novou část s učebnami připojila další tělocvična, čímž vznikl velkorysý a urbanisticky působivě rozvržený vzdělávací komplex. 

Architektonické řešení zcela jasně navázalo na první školní celek. Opět se objevují hladké cihelné fasády pokryté typizovanými okny do tříd a pásy schodišťových oken i geometrický dekor v přízemní části. Hlavní vstup však představuje protipól k vedlejší škole, neboť vystupuje z hmoty stavby. Uvozuje ho schodiště a krytý mohutný balkon s betonovým parapetem vyplněným lehkým kovaným mřížovím, který vynášejí čtvercové cihlové sloupy. V úrovni prvního podlaží obíhá průběžná světlá římsa tvořící vizuální předěl mezi přízemím a vyššími patry. Budova tělocvičny i jídelny je opět zakončena sedlovou střechou. Celkové vyznění školního celku z druhé etapy výstavby působí o něco více stroze a utilitárně.

Areál škol je zapsaný na seznam nemovitých kulturních památek. Proto zůstal i přes dílčí úpravy, typu výměna oken, a generální rekonstrukci v letech 2006–2007 ve výborném stavu. Budova pořád funguje jako vzdělávací instituce – východní křídlo slouží žákům základní školy, západní zase studentům Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění.

KE