Dvojdomek se sedlovou střechou

Stavební oddělení firmy Baťa v čele s Františkem Lýdií Gahurou začalo v průběhu dvacátých let vyvíjet dělnické bydlení pro své zaměstnance, nejdříve ve čtvrti Letná, ležící na jižním svahu v blízkosti továrny. Po regulaci řeky Dřevnice v roce 1926 se pozornost podniku obrátila také k východní části města, ke čtvrti označené jako Zálešná, která byla od továrního areálu vzdálena přibližně 2,5 km. Pozemky o celkové výměře více než 23 hektarů byly rozděleny do 200 stavebních míst. 

Žádost o povolení ke stavbě firemních standardizovaných domků pochází z roku 1927, hromadná kolaudace prvních 150 rodinných domů proběhla v lednu následujícího roku. Urbanistické řešení navržené Františkem Lýdií Gahurou určovalo dvanáct ulic (v roce 1930) kolmých na hlavní cestu vedoucí středem čtvrti do areálu nemocnice. Domy lemující ulice natočil Gahura tak, že jejich pozici vůči ulici určuje pouze jeden roh domu. Zúročil tím zkušenosti z první dělnické čtvrti Letná. Tento ryze praktický princip přinesl ekonomické, estetické i technické výhody. Terén nebyl narušen, hmota domu byla osazena vodorovně a každý domek byl situován samostatně podle konkrétní terénní situace. Každá část ulice má proto i přes použití identických domů rozdílný charakter, a čtvrť tak nepůsobí jednotvárně.

Základním typem rodinných domků na Zálešné se oproti jiným obytným firemním čtvrtím stal dvojdomek se sedlovou střechou, označovaný typ 1927. Od ostatních typů se liší šikmou střechou s eternitovou krytinou, ostatní architektonické detaily již byly standardizované. Podoba exteriéru a členění otvorů na fasádách odpovídá variantě dvojdomku s rovnou střechou. Jako hlavní dekorativní prvek fungovaly bílé cihly kolem ostění oken a dveří. 

Dispoziční řešení zůstalo také shodné, obě bytové jednotky jsou rozděleny středovou zdí na dvě poloviny, vstupy do bytů se nacházejí na opačných stranách, aby každá rodina měla své soukromí. Do přízemí byly umístěny obývací pokoj s kuchyní a koupelnou, do patra se dvěma ložnicemi vedlo jednoramenné schodiště situované doprostřed dispozice. Každý z domků byl částečně podsklepen.

Z archivních dokumentů zaznamenávajících statistické údaje o finančních nákladech na jednotlivé stavby vyplývá, že dvojdomek s rovnou střechou stál přibližně stejně jako dvojdomek se sedlovou střechou, cca 42 tisíc korun (při výstavbě domků v roce 1932 a 1933). Finanční náklady tedy nemohly být důvodem pro výstavbu vizuálně odlišné čtvrti. Spíše šlo o snahu Stavebního oddělení, v čele s Františkem Lýdií Gahurou, plynule navázat na starší přízemní městskou zástavbu. 

Jedna z nejstarších baťovských čtvrtí prošla od svého vzniku mnoha proměnami. V průběhu třicátých let se řady budov obklopující ulice rozrostly o vnitřní linii tzv. mezidomků, které zástavbu zahustily. K největším zásahům však patřilo vybudování desetipodlažního experimentálního domu Drofa (1963) stojícího v blízkosti potoka Januštice. Souběžně s ním bylo asanováno několik zdejších domků. 

Jednotlivé domky jsou od devadesátých let v soukromém vlastnictví a postupně je doplnily přístavby mnoha velikostí a variant. Čtvrť je dnes kvůli tomu méně průchodná, k čemuž přispívají také necitlivě řešená místa pro parkování a novodobé oplocení parcel. Původní urbanistický celek zůstává stále zachován, dřívější charakter zahradní čtvrti je však definitivně poznamenaný. 

 

LŠ