Sokolovna Prštné

Členové tělocvičné jednoty Sokol ve Zlíně našli v závěru roku 1921 zázemí v prostorách nové budovy Sokolovny, vzniklé podle návrhů Františka Koláře a Jan Rubého z Moravské Ostravy. Velkorysá stavba s klasicistními a romantizujícími prvky se brzy proměnila v oblíbené sportovní, společenské i kulturní centrum. 

V blízké obci Prštném (od roku 1938 městská část Zlína), situované na západ od Zlína, fungovala ve 20. letech další sokolská odnož. Na počátku roku 1928 měla 71 členů. Ti se rozhodli iniciovat výstavbu menšího střediska pro sokolské cvičení přímo v Prštném, nedaleko od řeky Dřevnice a průmyslového komplexu firmy Baťa. Základní kámen zdejší sokolovny, umístěné podél komunikace spojující náves v Prštném a hlavní třídu vedoucí do Zlína, je datovaný rokem 1927. V archivním dokumentu svolávajícím výroční valnou hromadu sokolů v Prštném v lednu roku 1928 se jako místo schůze již uvádí zdejší sokolovna.

Sokolovna je hlavním vstupem obrácena přímo k silnici a je koncipovaná jako jednoduchý jednolodní objekt se sedlovou střechou. Se svým zlínským protějškem sdílí několik společných znaků - trojúhelníkový štít s oknem, orientaci ke komunikaci, pilastry, balkon v patře cvičebního sálu. Svou umírněnou velikostí však reaguje na okolní, spíše venkovský ráz Prštného. Architektonická podoba místní sokolovny také lépe odpovídá době svého vzniku. Nevyužívá ještě nejaktuálnějších puristických a funkcionalistických forem jako řada sokoloven v celostátním kontextu, snaha uplatnit jednodušší tvarosloví i půdorys je zde ale jasně patrná. Historizující dekor už se v rozsáhlejším měřítku neobjevuje. Západnímu průčelí dominuje předsazený vstup vynášející prostornou terasu, na niž vede vchod s půlkruhovým okénkem situovaný do středu trojúhelníkového štítu. Terasa byla rámovaná subtilním železným zábradlím odděleným zděnými pilíři. Hlavní vstup do sokolovny byl ohraničený dvojicí oken, propojených jemnou římsou. Jednolitý prostor cvičebního sálu byl očištěný o dříve běžné doplňující místnosti a balkony po stranách. Sál osvětlovaly čtyřdílná okna, lemovaná prostými pilastry, které vytvářejí lehce plastický efekt. Ve vstupní části sokolovny bylo situované foyer, šatna a pokladna. Návštěvníci měli k dispozici také knihovnu a hygienické zázemí s toaletami.

V roce 1941 byla činnost České obce Sokolské se všemi členskými spolky zastavena ministerským výnosem. O rok později začal známý zlínský stavitel Viktor Jandásek pracovat na drobných úpravách bývalé sokolovny pro úřadovnu nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců (vodovody, dlažby, omítky). S koncem druhé světové války byly sokolské aktivity obnoveny, v roce 1947 měla základna v Prštném kolem 500 členů. Po zničení jeviště v době okupace rozšířili sokolové v roce 1948 hlavní sál směrem na východ, kam se vložilo nové jeviště. Materiál na stavbu získali v době poválečného nedostatku z vybouraných objektů národního podniku Baťa. Z roku 1954 pochází další plán na proměnu sokolovny. Na jižní straně dostala novou prostornou přístavbu, byly opraveny omítky na variantu škrábaného béžového břízolitu a vybouráno zábradlí hlavní terasy a nahrazeno betonovým se silnějšími sloupky a teracovou deskou.

Budova sokolovny slouží sportovním a kulturním účelům až do dnešních dní. Architektonické detaily jako okna či vstupní dveře byly vyměněny za méně kvalitní kusy, vstup překrývá novodobá skleněná stříška. I přesto sokolovna představuje důležitou ukázku meziválečné stavitelské aktivity sokolů na Zlínsku.