Fakulta managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati

Budova Fakulty technologické a Fakulty managementu a ekonomiky VUT v Brně (dnes Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně) se slavnostně otevřela roku 1994. Její výstavba probíhala již od roku 1986 a až do sametové revoluce zde škola vlastně být neměla. Původním záměrem bylo vybudovat nový objekt pro okresní výbor Komunistické strany Československa (OV KSČ). Zatímco uživatel se v čase změnil, architekt zůstal stejný. Ladislav Pastrnek tak patří k několika málo architektům a architektkám, kteří mohli ukázat, do jaké míry je jejich architektura poplatná době a investorovi.

Typologie výborů KSČ měla v době výstavby (gottwaldovské) administrativy již několik let existence za sebou, a její tvůrce se tak mohl inspirovat četnými příklady napříč celým Československem. Zlatý věk pro ústředí KSČ začíná sedmdesátými léty 20. století, tedy obdobím normalizace a předáním stranické moci konzervativnímu křídlu KSČ po tragických událostech roku 1968. Potřebu nového administrativního a provozního zázemí však strana pociťovala již mnohem dříve. Od konce padesátých let 20. století se s narůstající mocí a množstvím řešené agendy přirozeně navyšoval i počet pracovníků daných stranických buněk. Pronájmy ve znárodněných objektech v historických centrech přestávaly vyhovovat jak po funkční, tak po estetické stránce. A navíc ubíraly kapacity z již tak žalostného bytového fondu. 

První investiční záměry a výstavbu výborů KSČ lze vysledovat již od první poloviny šedesátých let (OV KSČ Most, 1964), odkdy se jejich množství začalo velmi pomalu a v řádu jednotek navyšovat (OV KSČ Vsetín, 1967). Důvodů, proč tento proces probíhal pozvolně, bylo více a všechny se scházely v centrálně plánované ekonomice. Takzvané pětiletky byly ambiciózní, avšak od reality poměrně odtržené plány. Snahy o ekonomické reformy (například Rozsypalova, Šikova) skončily během šedesátých let fiaskem, jehož výsledkem byla skromná výdajová politika během této doby. 

Obrat nastal po roce 1968, v průběhu páté (1971–1975) a šesté pětiletky (1976–1980). Vláda v čele s KSČ začala vzniklé finanční rezervy masivně investovat i do stavebnictví. Na jedné straně se naplno rozjela masivní výstavba občanské vybavenosti a panelových sídlišť, která představovala normalizační úlitbu běžným občanům čekajícím stále na (ne)splněný sen o vlastním bydlení. Na druhé straně začaly růst reprezentativní budovy podniků zahraničního obchodu, interhotelů a administrativních budov státních podniků, včetně městských, okresních a krajských výborů KSČ. Během sedmdesátých a osmdesátých let se tedy stále více rozevíraly nůžky mezi kvantitou a kvalitou stavební produkce, mezi běžnými a prominentními stavbami. Ústředí zůstávala někde na pomezí. Stejně jako nelze nalézt dvě stejná, probíhala různorodě i jejich výstavba. 

Úvodní projekt okresního výboru (OV) KSČ v tehdejším Gottwaldově vznikl mezi lety 1985 a 1986, tedy až na přelomu sedmé a osmě pětiletky, kdy se ekonomická situace státu opět destabilizovala. Generálním investorem byl jihomoravský krajský výbor (KV) v Brně, který společně s OV přinášel požadavky na funkční řešení. Schéma provozu a počet organizací v objektu jsou výraznými společnými znaky všem ústředím, které ovlivňovaly jejich dispoziční řešení. 

Vzhledem k tomu, že gottwaldovský okres byl druhým nejlidnatějším v tehdejším Jihomoravském kraji, měl i odpovídající členskou základnu KSČ. A to vyžadovalo adekvátní ústředí. Do vzniku vlastní administrativy využíval OV, společně s domem politické výchovy (DPV) první dvě patra okresního národního výboru (dnes úřední dům, sídlo ČSSZ a ÚP). 

Očekával se však další nárůst členské základny KSČ. Navíc prostory pro DPV byly již dlouhodobě nedostačující a ke své činnosti si musel pronajímat kulturní sály ve městě. Gottwaldovské schéma tedy vycházelo z předpokladu, že budovu bude využívat OV KSČ, DPV a také městský národní výbor (MěV) KSČ. V rámci typologie se mezi uživateli objevovali i další členové Národní fronty a lidové milice (LM). Dispoziční schéma muselo reflektovat specifické nároky každé instituce. A především muselo jednotlivé provozy od sebe funkčně a dispozičně oddělit. 

Samotné architektonické studii předcházel výběr stavební parcely. Rozhodnutí vycházelo z tehdy platného územního plánu, který počítal s výstavbou administrativního areálu přilehajícího ze západu k náměstí Práce. V té době tu již stál jeho zárodek v podobě budovy okresního národního výboru (dnes úřední dům) na Benešově třídě (dnes třída Tomáše Bati). OV KSČ se tak měl stát první objektem, který hmotově rámuje samotné náměstí z východu, kde přecházel z parku do Stromovky (dnes Univerzitní park). Ze severu navazoval na již zmíněné ONV, jehož polohu rovnoběžně kopíroval, a uchovával od něho dostatečný odstup umožňující jeho plánovanou dostavbu do tvaru písmene H (dodnes nedokončeno). Z jihu parcelu ohraničovala Marxova ulice (dnes Mostní). 

Architekt Ladislav Pastrnek z místního Stavoprojektu si byl vědom reprezentativnosti a exkluzivní lokality, která je prakticky dodnes vnímána jako druhé kulturní a společenské ohnisko Zlína (vedle historického náměstí Míru). Kladl proto důraz na architektonický výraz objektu, kdy základní výtvarný koncept a hmoty exteriéru přizpůsoboval okolí. Ústřední myšlenka spočívala v juxtapozici eloxovaných hlinkových oken a parapetního hliníkového obkladu v barvě středního bronzu se světlým, tvarovaným keramickým obkladem na zbylých plochách. Zatímco jižní fasádu pojal jako otevřenou s velkoformátovým prosklením; severní fasáda, směrem k ONV, byla polouzavřená s pásy horizontálních oken a plnostěnných parapetních panelů. 

Velký (i malý) zasedací sál je od hlavní administrativní budovy citelně odsazen, hmotově reaguje na drobnou rodinou zástavbu na západě a zároveň vytváří městské předpolí vtahující návštěvníky do útrob objektu. 

Povrchy měly být řešené tvarovaným keramickým obkladem, který byl typický pro všechna jihomoravská ústředí KSČ. Ačkoliv KSČ sehrávala ve státu ústřední roli, ani jí se nevyhnula omezení socialistického stavebního trhu. Na fasádu nakonec dodavatel stavby Pozemní stavby Gottwaldov použil kamenný obklad a charakteristický lokální prvek – režné obkladové pásky. 

Architektonicko-výtvarné řešení stavby je na svou dobu výjimečné. Střetává se v něm autorský názor s dobovým. Striktně ortogonální jižní fasáda (s hlavním vstupem) pokračuje v neofunkcionalistických tendencích sedmdesátých let. Horizontální rastr oken a parapetních panelů severní fasády (směr úřední dům) rozvíjí koncept baťovské architektury. Tvarování hlavního zasedacího sálu představuje humanizační, expresivní tendence osmdesátých let. A konečně zaoblení nároží a vertikální komunikační cesty, které vystupují z hlavní hmoty, lze považovat za osobní rukopis Ladislava Pastrnka, který si podobné tvarosloví odzkoušel na nedaleké Svitovské bráně (1979). Výsledek představuje koherentní a přesvědčivou fúzi, která z prosté administrativní budovy vytváří téměř sochařské dílo nabízející z každého pohledu jiné vyústění.

Hlavní vstup do objektu ústí do ulice Marxova (dnešní Mostní). Prostorná hala svým sloupovím prozrazuje, že stavbu nese montovaný střední skelet S 1.2. Ve veřejných a společenských prostorách ústředí byl oproti zbylým administrativním provozům kladen důraz na vyšší míru reprezentativnosti. Tomu odpovídá bílý mramor na obkladech i podlahách vstupního vestibulu. Z této společné haly se již do jednotlivých provozů vstupovalo odděleně. V levém křídle byl přes foyer přístupný hlavní zasedací sál pro 400 osob, z montovaného skeletu UMS 72 s atypickou ocelovou konstrukci zastřešení, malý konferenční sál pro 110 osob a kanceláře MěV KSČ. 

V pravém křídle se nacházely učebny DPV s kancelářemi. Vstupní hale dominovala místnost informátora (vrátného), na kterou se napojovala místnost noční politické služby. Za vrátnicí, opět za uzamykatelnými dveřmi, se nacházelo hlavní komunikační jádro, které vedlo do vyšších pater sloužících provozu KSČ. Druhé podlaží bylo určeno kabinetům lektorů DPV a oddělení zemědělství a průmyslu. Třetí podlaží sloužilo k provozu s vysokým počtem lidí a oddělení politicko-organizačnímu. Čtvrté podlaží využíval samotný sekretariát a oddělení ideologické. Zároveň zde byla zasedací místnost předsednictva a jídelna. Nejvyšší, páté, podlaží bylo řešeno jako zcela uzavřený provoz LM, otevřený prostor ordinace praktického lékaře, síň slávy a tři ubytovací buňky pro potřeby KV s klubovnou. Všechna podlaží měla shodné řešení jak z hlediska rozmístění sociálního zařízení, čajové kuchyňky a malého lobby, tak centrálního komunikačního uzlu, kam se přeneslo typické exteriérové zaoblení s cihelným páskem. Toto propojení exteriéru s interiérem se stalo již klasickou figurou architektury osmdesátých let.

Vzhledem k prostorovým nárokům DPV vznikly v prvním podzemním podlaží administrativní budovy další čtyři učebny o kapacitách 60 a 80 posluchačů s přestávkovým prostorem a šatnami. Na stejné úrovni, pod hmotami sálu, jsou dispozičně oddělené další prostory LM (šatny, umývárny, ubytování), které s pátým nadzemním podlažím, kde byl umístěn vysílač a stanoviště náčelníka, propojuje vlastní, protipožární schodiště. 

Druhé podzemní podlaží charakterizuje čistě technický charakter. Kromě protiradiačního krytu CO pro 100 osob zde našly místo technologie, opravárenská dílna, umývárna, sklady, koupelny, sušárny oblečení a oddělené garáže pro LM a potřeby KSČ.

Vzhledem k rozsahu projektu, jehož rozpočet činil bezmála 80 milionů Kčs, se počítalo s dobou výstavby 45 měsíců. První práce začaly v prosinci roku 1987 a dokončení se předpokládalo v srpnu roku 1991. Události sametové revoluce v roce 1989 však celý projekt na čas zastavily a zcela změnily jeho objednatele.

V roce 1990 bylo rozhodnuto, že objekt bude sloužit vzdělávacím účelům. Připadl Vysokému učení technickému v Brně, konkrétně Fakultě technologické a Fakultě managementu a ekonomiky. Následující rok zažádalo Ředitelství školské výstavby Praha o změnu užívání stavby, s čímž souvisely i nutné úpravy a samotné dokončení stavby se posunulo na rok 1993. 

Přizpůsobení projektu se ujal opět Ladislav Pastrnek, který plynule pokračoval na svém projektu. Hrubá stavba byla již dokončena, včetně povrchových úprav exteriéru. V interiéru zbývalo dokončit část příček, povrchy na některých patrech a část instalací. Snad nejvíce zbývalo k dokončení velkého zasedacího sálu, kde chyběly stupně sezení. Původní projekt byl dispozičně prostou administrativní budovou s rozšířeným konceptem vzdělávací funkce. Největšími změnami proto bylo zrušení provozů LM, proměna malého konferenčního sálu v tělocvičnu a navýšení kapacity velkého zasedacího sálu na 420 míst. Veškeré změny po roce 1989 se dají považovat za marginální a uchovávají plnou podstatu a charakter projektu vzniklého již v roce 1986. Budova bývalého gottwaldovského OV KSČ tak představuje důkaz, že i architektura z období socialismu dokázala být nadstranická, pokud za ní stál výjimečný tvůrce.

MP