MUDr. Erich Posner

Datace 1937–1939 (P)

Stezka Domy a lidé

Kód Z18

Adresa Havlíčkovo nábřeží 600, Zlín

MHD MHD: Baťova nemocnice (TROL 2, 4, 9)

GPS 49.2300903N, 17.6940253E

Literatura

A. Semilský, Plavby za dobrou nadějí, Londýn 1945
Jiří Klůc, Příslušníci letectva německé národnosti z Karlovarského kraje v britském Královském letectvu (RAF). Diplomová práce., Univerzita Karlova, Praha 2023
Václav Votoček, Alfred Semilský z roku Schönfeldů. , Z Českého ráje a Podkrkonoší. , Vlastivědný sborník, 1998, s. 203-205
Václav Votoček, Literární působení Ericha Posnera alias Alfreda Semilského, Náchodsko od minulosti k dnešku: sborník příspěvků k šedesátinám PhDr. Ladislava Hladkého, CSc. Sv. 4 , 2002, s. 313–316

< předchozí objekt, následující objekt >

Úřední zákaz vykonávat nemocniční praxi pro osoby označené za židy, vydaný na jaře 1939, postihl jednu lékařku a jedenáct lékařů Baťovy nemocnice ve Zlíně. Východiskem se pro většinu z nich stala emigrace do bezpečné ciziny. Nejméně dvěma „délesloužícím“ lékařům, MUDr. Alexanderovi Gellértovi a MUDr. Eugenovi Sträusslerovi, se to povedlo v rámci firemních přesunů kvalifikovaného personálu z československé baťovské centrály do zahraničních poboček. Ostatní využívali při legálních i ilegálních útěcích své sociální vazby. Cestu MUDr. Ericha Posnera do bezpečné ciziny, trvající na jaře 1939 několik týdnů, provázelo mnoho překážek. Úspěšné dosažení cíle navíc neznamenalo konec všem příkořím.

Protižidovské restrikce zaváděné na území českých zemí zasáhly do života nedávno promovaného lékaře Ericha Posnera v době, kdy svou lékařskou praxi teprve započal. Když zdárně zakončil studium na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze v únoru 1935, nastoupil jako lékař do Weinnmannovy plicní ozdravovny v Bukové u Ústí nad Labem. Již po sedmi měsících byl povolán k dvouleté prezenční vojenské službě u Divisní nemocnice 1 v Praze, kterou zakončil v září 1937 v hodnosti četaře aspiranta.

Další profesní kariéra MUDr. Posnera již vedla do Zlína. Do Baťovy nemocnice byl přijat do týmů lékařů 1. října 1937 na pozici externího lékaře s platem 200 Kč týdně. Nízké platové ohodnocení mu dle uzavřené pracovní smlouvy kompenzovalo bezplatné ubytování v samostatném pokoji s posluhou, otopem, světlem a praním prádla na svobodárně primárně určené pro nemocniční personál na Havlíčkově nábřeží č. p. 600. Brzy se vypracoval na pozici sekundárního lékaře a nalezl komfortnější bydlení v bytovém domě na třídě Tomáše Bati, č. p. 37, stejně jako jeho kolega a blízký přítel MUDr. Karel Sperber. Z rostoucího platu do konce roku 1939 naspořil na vázaném kontu v nemocnici 2619 protektorátních korun. Celá částka později propadla ve prospěch nacistického Německa.

Přestože ve Zlíně strávil před odchodem do emigrace pouze rok a půl, uchoval si k městu vřelý vztah. V dopise odeslaném z Londýna 26. června 1939 Janu Antonínu Baťovi napsal:

„Vážený pane chefe,

jako bývalý lékař Baťovy nemocnice jsem nyní asi 6 týdnů po dosti dobrodružné cestě v Londýně. Náhodou dostal jsem se do společnosti Lady [Lettice] Jowittové a měl jsem velkou radost, když jsem slyšel, jak dobře Lady Jowitt zná Moravu a Zlín. Když ode mne slyšela, že brzo přijedete do Anglie, prosila mne, abych Vám sdělil, abyste ji laskavě o vašem příjezdu vyrozuměl. (…) Doufá, že budete míti čas.

Můj přítel, [MU]Dr. Karel Sperber, též ze Zlína, bude Vás snad [smět] navštíviti a byl bych velice rád, kdybyste mu mohl pomoci ve věci našich bratrů.

(...) Vzpomínám často rád na staré, krásné časy ve Zlíně. A doufám, že se tam jednou můžu vrátiti.”

Dnes již nedokážeme bezpečně určit, jestli za zmínkou o lady Lettice Jowittové, významné britské sociální reformátorce, která za druhé světové války organizovala sociální péči a pomoc o uprchlíky, lze hledat hlubší význam. Každopádně z dalších narážek objevujících se v dopise v kontextu židovského původu bývalých lékařů Baťovy nemocnice Sperbera a Posnera, již určité závěry vyvozovat můžeme. Předně vyslovená naděje v budoucí návrat do Zlína byla nemyslitelná bez odstranění nositele protižidovských opatření, tj. nacistického režimu. Podobně slova o „pomoci ve věci našich bratrů“ dokládají, že MUDr. Posnerovi nezůstal lhostejný osud dalších židovských zaměstnanců firmy Baťa. Sám měl smutnou zkušenost s nacistickým aparátem. Ještě v protektorátu jej v dubnu 1939 zatklo gestapo a celé hodiny jej trýznivě vyslýchalo v Petschkově paláci v Praze. Po propuštění ještě týž den ilegálně emigroval přes Beskydy do Polska a odsud do Velké Británie. Bohužel z odpovědi dr. Vladimíra Krejčího, osobního tajemníka Jana A. Bati, vyplývá, že Posnerova londýnská iniciativa pravděpodobně zůstala nevyslyšena. Šéf koncernu měl Británií pouze projíždět do přístavu a setkání s uvedenými osobami se nepodařilo realizovat.

V Británii se Posner hned po vypuknutí války v září 1939 dobrovolně přihlásil do služeb budované československé zahraniční armády. Pro nadbytek lékařů u vojenských jednotek neměla pro něj československá vojenská správa využití a v září 1940 byl předán k dispozici britskému obchodnímu loďstvu. Námořní doprava byla pro britskou válečnou ekonomiku klíčová, za cenu velkých materiálních a lidských ztrát země udržovala obchodní spojení se svými partnery.

Erich Posner své válečné zážitky z obchodního loďstva literárně zpracoval v souboru povídek nazvaném Plavby za dobrou nadějí, který vydal pod pseudonymem A. Semilský. Část z nich vyšla ještě za války časopisecky, později knižně u nakladatelství Čechoslovák v Londýně.

Jako lékař procestoval Posner s britským námořnictvem velkou část světových oceánů, službu konal až do července 1943, kdy onemocněl. Po zotavení vykonával rok praxi civilního praktického lékaře v Británii, později se opět přihlásil do služeb československé zahraniční armády. K činné službě u letectva byl povolán 1. září 1944, kdy byl jmenován šéflékařem u 313. československé stíhací perutě. Po válce byl za svou činnost povýšen do hodnosti poručíka zdravotnictví. Za své vojenské působení obdržel československou vojenskou pamětní medaili, medaili za zásluhy a Československý válečný kříž. Od britských vojenských úřadů, které službu v britském loďstvu hodnotily jako válečnou aktivitu, získal hned několik hvězd.

Rovněž v jeho soukromém životě došlo ještě v Británii k zásadní změně. V říjnu 1943 se oženil s Muriel Joyce Smyth, za dva roky se jim narodila dcera Ann Judith. Po návratu do svobodného Československa jeho první kroky směřovaly do rodných Karlových Varů, do nemocnice ve Zlíně nastoupil v prosinci 1945. V roce 1947 byl ve své lékařské práci v Baťově nemocnici delimitován do služeb okresní nemocenské pojišťovny ve Zlíně. Nedlouho na to se moci v Československu chopili komunisté. Zatímco jeho manželka a dcera se přestěhovaly zpět do Británie, Erich (oficiálně již přejmenovaný na Erik) zůstal ve Zlíně až do léta 1948. Když mu nebylo povoleno legálně vycestovat, vydal se za rodinou s pomocí převaděčů přes Šumavu. V Británii se stal respektovaným odborníkem na plicní choroby.

Zemřel v roce 1976 v anglickém Newcastle-under-Lyme. V Londýně pobýval také jeho mladší bratr Hans, doktor práv, který zde za války sloužil jako pilot u 311. československé bombardovací perutě. Ericha přežil o deset let.

MM