František Bublík

Datace 1940–1944

Stezka Domy a lidé

Kód Z18

Adresa Kotěrova 925, Zlín

MHD MHD: Zahradnická (TROL 1, 2, 3, 6, 10) Topolová (TROL 4, 5)

GPS 49.2195792N, 17.6464017E

Literatura

Vojtěch Šustek, Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava , Edice historických dokumentů. Sv. 3, Praha 2019, s. 358–359

< předchozí objekt, následující objekt >

V roce 1939 ve svých 25 letech, po 11 letech strávených ve službách firmy Baťa, se Františku Bublíkovi podařilo propracovat mezi vysoce kvalifikované zaměstnance závodu a měl nakročeno k perspektivní kariéře v řadách středního managementu koncernu. Jeho dosavadní životní příběh tak zcela naplňoval schéma baťovských propagačních příruček.

František Bublík vyrůstal coby nejstarší ze šesti dětí v rodině drobného zemědělce v Bánově u Uherského Brodu. Po dokončení obecné školy zamířil ve čtrnácti letech do továrny firmy Baťa ve Zlíně, kde souběžně s prací tři roky studoval v podnikové Baťově škole práce. Jako učeň prošel gumárnami, následně obuvnickou výrobou a nakonec pracoval v osobním oddělení prodejen.

V pouhých 18 letech byl vybrán jako mladý baťovský instruktor, aby odplul firemní lodí Morava do zřizované koncernové továrny v Konnagaru na předměstí Kalkaty v tehdejší Britské Indii. Za dva měsíce plavby prodělal „mořskou nemoc ve všech jejích podobách“, jak o jeho zkušenosti vzletně psal baťovský tisk. V Indii pracoval jako skladník a zásobovač v továrně, v metropolích zařizoval sklady a působil také jako firemní prodejce. Po třech a půl letech strávených v Indii se v létě 1936 vrátil do zlínské továrny, ale již o tři měsíce později putoval zpět na indický subkontinent, tentokrát organizovat pravidelnou a včasnou distribuci zboží po dopravní stránce. „Mnoho čaje vypil v zájmu obchodu, mnoho bethelu požvýkal a zvykal čím dále tím lépe tamějším mravům a zvykům,“ píše se o něm v baťovském tisku.

Kvůli nástupu prezenční vojenské služby v československé armádě se vrátil do Československa v září 1937. Ve vojenské službě dosáhl hodnosti desátníka. Po rozpuštění armády na jaře 1939 se vrátil zpět do koncernu. Prošel odborným kurzem a tři měsíce pracoval jako prodavač a pedikér na prodejnách v Uherském Brodě a ve Frýdku.

Vedle kvalifikace získané na mnoha různorodých pozicích v mateřské firmě mohl nabídnout velice cenné zkušeností se zaměstnáním v jiných částech světové ekonomiky. Proto mu představitelé firmy nabídli post referenta ve vzorkovně velkoobchodní baťovské společnosti Kotva ve Zlíně. V té době již plynně hovořil anglicky, částečně zvládal francouzštinu, němčinu, hindštinu a začínal se studiem ruštiny, kterou do tří let ovládal na komunikativní úrovni. Úspěšnost jeho kariéry potvrzuje mimo jiné i jeho zařazení do tzv. Osobního katalogu z roku 1939 mezi první dvě stovky zaměstnanců vytipované pro další kariérní postup na kterémkoli potřebném místě ve světově rozkročeném koncernu. V baťovských novinách o něm vyšel ještě téhož roku pochvalný článek rekapitulující jeho dosavadní kariéru.

Rok 1939 představoval pro Františka Bublíka velkou změnu také v soukromém životě. V červenci se oženil se svou první ženou Zdeňkou Škapovou, také zaměstnankyní firmy Baťa. Ta v září 1939 po osmi letech práce při výrobě gumové obuvi odešla z firmy, aby v souladu s baťovskými konvencemi pečovala o společnou domácnost. Rodina získala v roce 1940 moderní byt ve standardním firemním čtyřdomku ve čtvrti Letná. Současně se manželé připravovali na několikaletý pobyt v Jihoafrické unii (dnešní Jihoafrické republice), kam zlínské vedení zamýšlelo Františka Bublíka vyslat jako instruktora projektované koncernové továrny.

I když odjezd novomanželů nakonec zhatila druhá světová válka, kariéra Františka Bublíka se v další dekádě vytrvale rozvíjela. Hovořit v případě Bublíkova kariérního úspěchu o štěstí, náhodě, či dokonce prozřetelnosti by s ohledem na specifický charakter pracovního prostředí v koncernu a sociální podmínky jeho továrních měst asi nebylo namístě.

Přesto do života celé jeho rodiny prudce zasáhla válka. Františkův mladší bratr Josef po útěku do spojenecké ciziny v prosinci 1939 vstoupil do československého zahraničního vojska a po absolvování odborného vojenského výcviku v Británii byl zařazen do výsadkové skupiny Bioscop vysazené v noci z 27. na 28. dubna 1942 nad územím protektorátu. Gestapo po něm usilovně pátralo. Provokacemi ověřovalo, jestli se neuchýlil ke svým rodičům do Bánova. Ale bezvýsledně.

Až po šesti týdnech usilovného pátrání, celé tři týdny po úspěšném atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, se gestapu podařilo zradou odhalit úkryt parašutistů v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Praze. Po několikahodinovém boji s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu zde 18. června 1942 všech sedm skrývajících se parašutistů nalezlo smrt. Příslušníci gestapa naštěstí nepředpokládali přímý kontakt rodinných příslušníků s Josefem Bublíkem. Kruté mučení a hromadná smrt se tak vyhnuly nejen rodině Františka Bublíka, ale i jeho stárnoucím rodičům v Bánově, mladším bratrům Jaroslavovi, který od roku 1941 pracoval ve zlínských obuvnických provozech firmy Baťa, a Bohumilovi, čerstvému abiturientovi reálného gymnázia, jakož i mladším sestrám, provdané Františce, pečující o domácnost své rodiny, a dosud svobodné dělnici Anežce.

MM