Škola na Letné

Objekt čtyřpodlažní školy se nachází na ulici Mostní, v samém centru obytné zástavby rodinných domů určených pro pracovníky obuvnického podniku Baťa. Městská čtvrť Letná situovaná podle urbanistických plánů Jana Kotěry a Františka Lýdie Gahury na jih od továrního areálu, byla první ucelenou ukázkou ubytovacích strategií podniku v meziválečném období. Firma zde svým zaměstnancům nabídla bydlení ve velkoryse koncipovaných čtvrtích zahradního charakteru se samostatnými domy různých variant od počátečních a nejmenších čtyřdomků, přes nejrozšířenější dvojdomek pro dvě rodiny až ke komfortním jednodomkům pro výše postavené pracovníky.

Doplňkem těchto zaměstnaneckých obytných zón byly i základní vzdělávací instituce, drobné obchodní stavby či odpočinková zázemí. Obecní škola na Mostní, zkolaudovaná a otevřená v roce 1932, kdy byla Letná již z velké části osídlena, je ukázkovým příkladem podobného přístupu.

Škola je jedním z mála realizovaných projektů architekta Miroslava Lorence z období,kdy  pracoval ve Stavebním oddělení firmy Baťa od června 1930 do září 1931, než kvůli sporům s vedením ohledně projektu velkého kina a jeho financování odešel a založil vlastní soukromou kancelář.

Stejně jako předtím u urbanistického návrhu školního okrsku nedaleko náměstí Práce, kde stál za podobou živnostenské školy, i u školy na Letné vychází z typologie firemní tovární haly. Podélná budova orientovaná severojižně využívá klasický baťovský železobetonový skelet s poli o rozměrech 6,15 × 6,15 m. Neomítané kulaté sloupy rytmizují fasádu vyplněnou režným cihelným zdivem a dvojitými okny s dřevěnými rámy po celé délce polí. Ke škole usazené přesně mezi dvěma řadami čtyřdomků ústí z ulice Mostní příjezdová komunikace, která směřuje k hlavnímu vstupu na východní straně budovy.

Jak bylo u baťovských objektů zvykem, škola je řešená jako trojtrakt s ústřední spojovací chodbou a jednotlivými učebnami rozmístěnými podél ní. Betonové schodiště s umělým kamenem bylo zasazeno na západ budovy, jak prozrazuje mohutný prosklený osvětlovací pás v průčelí. V přízemí, které reagovalo na svažitý terén, se kromě vstupního foyer, bytu školníka a šaten se sprchami a umývárnou rozkládala také prostorná tělocvična. Dvě následující podlaží se 3 učebnami po každé straně byla vymezená výhradně pro studium. Kromě tříd a hygienického zázemí se tu ve 2. etáži nacházely ještě ředitelna a sborovna. Poslední patro nabízelo rozlehlou loutkovnu, dílnu a další učebny. Přes prosklené vstupy se dalo vyjít přímo na otevřenou rozlehlou odpočinkovou terasu určenou zejména pro děti s plicními potížemi ohrožené tuberkulózou, která vznikla zkrácením posledního podlaží o dvě pole.

Celková koncepce školy měla kromě soudobých požadavků na hygieničnost a světlost školských zařízení reflektovat také moderní přístup k vzdělávání, který byl v prostředí dynamického firemního města obzvlášť žádaný. Třídy se vytápěly pomocí radiátorů a byly vybavené umyvadly i vestavěnými skříněmi, chodby zase disponovaly shozy na odpad, fontánkami na pitnou vodu na každé etáži i vitrínami s edukačními pomůckami tak, aby žáci mohli vstřebávat cenné informace i mimo výuku.

Objekt dodnes slouží studijnímu využití – poskytuje zázemí pro základní školu věnující se žákům se speciálními vzdělávacími potřebami i pro další soukromé školy. I přes dodatečné drobné stavební úpravy je jeho původní hmotové, dispoziční a konstrukční řešení stále velice dobře patrné. Okna a vstupní dveře však byly vyměněny za novodobé plastové varianty o nižší kvalitě. Nejvýraznější odchylkou od originálního návrhu je zastavění terasové části v horním podlaží, což představuje podstatnou ztrátu jak pro celkový architektonický výraz, tak i pro nabídku odpočinkových aktivit pro místní žáky. Lorencova škola byla také později doplněna o nižší jednopodlažní křídlo s mírně zkosenou sedlovou střechou na východní straně, které se kolmo napojilo v sousedství někdejšího hlavního vstupu a dnes slouží jako jídelna.

 

 

KE